BLOG: Pět příběhů sportovního roku 2024
Letošní rok byl svědkem olympijských her, vítězného hokejového mistrovství světa, proběhlo fotbalové Euro a řada dalších akcí. Které sportovní příběhy letos rezonovaly?
Když Marco Pantani v roce 1998 dokončil slavný double, tedy vítězství na Giru d'Italia a Tour de France, stal se tím po pěti letech nástupcem Miguela Induraina, který to samé dokázal dokonce dvakrát po sobě v letech 1992 a 1993. Asi málokdo čekal, že na zopakování bude světová cyklistika čekat celých šestadvacet let.
Ještě o dekádu déle trvalo čekání na tzv. trojkorunu, která k oběma Grand Tour počítá ještě triumf na mistrovství světa. To naposledy dokázal Stephen Roche v roce 1987. I jeho úspěch v letošním roce vyrovnal Tadej Pogačar, který trojkorunu završil po stokilometrovém úniku na zářijovém šampionátu ve švýcarském Curychu.
I v konkurenci olympijských her a dalších velkých akcí nebo překonaných rekordů jeho výkon vyčnívá. Pogačar je prakticky od svého vstupu na velkou světovou scénu a nejpozději od svého třetího místa na španělské Vueltě v roce 2019 v nejužší špičce sportu – v letošní sezoně ji ale nechal daleko za sebou.
Pohled do výsledkové listiny prozradí i vítězství na dvou Monumentech či prvenství na Strade Bianche, které je neoficiálním "šestým" Monumentem. Připočtěme k tomu neobyčejnou lehkost a samozřejmost, se kterou vítězí, a budeme mít velké problémy najít někoho, kdo svému sportu v roce 2024 kraloval více.
Pařížský úspěch
Každý olympijský rok je speciální, na olympijské úspěchy se hledí s větším důrazem a pozorností. Přece jen, cokoliv se stane pod pěti kruhy, má automaticky vyšší status – může za to dlouhá historie Her, jejich celosvětová popularita a srozumitelnost. Na vlastní kůži to zažila tenistka Barbora Krejčíková, lamentující na výsledky ankety Sportovec roku.
Čí příběh z průběhu pařížské olympiády vybrat? Těžká volba. Vždyť velkým úspěchem bylo už jen to, jakým způsobem proběhly. Tedy bez větších zádrhelů, bez teroristických útoků, bez dramatických skandálů. Sympatické bylo i to, že olympiáda, ten gigantický moloch plný různých komerčních a politických zájmů, dokázal i provokovat.
Slavnostní zahájení neproběhlo uzavřené na velkolepém stadionu, jak to bývá tradiční, ale v otevřeném prostoru, kde se jednotlivé výpravy plavily na lodích po Seině. Jedno z tanečních vystoupení, které vyzdvihlo rozmanitost současné francouzské identity, mnohé pobouřilo – kde jinde než na olympiádě, která se zaštiťuje svou otevřeností takříkajíc všechny aspekty lidského, by ale podobné poselství mělo zaznít?
Hvězda Davida Kratochvíla
S olympijskými hrami se nikoliv jako dodatek, ale již jako rovnocenný partner nese i pořádání paralympijských her. V září se tak hlavní francouzské město znovu rozvibrovalo sportem – odlišným, ale stále sportem těch nejlepších závodníků a závodnic. Českého fanouška mohlo jen těšit, že se mezi hvězdy Her zařadil také domácí sportovec.
Šestnáctiletý nevidomý plavec David Kratochvíl si z pařížského bazénu odvezl kompletní sadu medailí – zlatou, stříbrnou a bronzovou – a sám tak získal víc než polovinu cenných kovů, které o měsíc dříve posbírali čeští olympijští vyslanci. Student tachovského gymnázia zaujal svou bezprostředností, přemýšlivostí a samozřejmě i obrovským talentem.
Čeští reprezentanti získali v Paříži osm medailí, když kromě Kratochvíla "bodovaly" i letité opory David Drahonínský a Šárka Pultar Musilová v lukostřelbě, další z plavců Arnošt Petráček nebo stolní tenista Jiří Suchánek. Jsou to medaile o to cennější, z jakých podmínek (ve srovnání s mainstreamovými českými sporty) pocházejí.
Spasitel Rulík
Mainstreamovým českým sportem je pochopitelně lední hokej, který se v květnu postaral o euforické završení domácího mistrovství světa. Trenér Radim Rulík přebíral národní tým v pozici již několikátého trenéra, který měl český hokej "spasit" a získat po dlouhých letech vysněné zlato.
Podařilo se to na té nejlepší půdě, na šampionátu, který kromě Prahy hostila také Ostrava. Tým vyztužený o zámořské opory v čele s Davidem Pastrňákem nebyl největším favoritem, ale postupoval trpělivě a s rozvahou. Vlastně to odráželo přemýšlivou povahu hlavního trenéra, který s důvěrou ve vlastní plán a strategii nehýří velkými slovy.
Fungovalo to. Finálový výsledek 2:0 působí spíše fotbalově, ale hokejistům (a ani fanouškům) na tom pranic nezáleželo. Když se Pastrňák v padesáté minutě závěrečného utkání mistrovství prosadil, začala euforie, na níž závěrečná desetiminutovka už nic nezměnila. Hokejisté se po dlouhých čtrnácti letech vrátili na mistrovský trůn.
Bouřlivý maratonský rok
Světová maratonská sezona začala strašlivě. Jedenáctého února přišla z Keni smutná zpráva. Při autonehodě zahynul světový rekordman Kelvin Kiptum, který v říjnu předchozího roku zaběhl v Chicagu čas 2:00:35. Nástupce slavného krajana Eliuda Kipchogeho nezvládl řízení a spolu se svým trenérem narazili do stromu.
Kiptumovi bylo teprve čerstvě čtyřiadvacet let, to nejlepší měl před sebou – právě on se měl stát prvním, kdo v oficiálním maratonu překoná čas dvou hodin. Keňská atletika, pro niž je maraton tou nejprestižnější disciplínou, smutnila. Na sklonku roku se alespoň dočkala připomenutí, že Kiptum nebyl jediným a ani posledním tamním vytrvalcem.
Symbolicky právě v Chicagu dokázala Kiptumova krajanka Ruth Chepngetichová jako první žena historie zaběhnout čas pod hranicí dvou hodin a deseti minut, přesněji 2:09:56. Není to tak vytoužený symbol jako ten dvouhodinový, ale ani není o nic méně cenný. A to tím spíše, že Chepngetichová nejlepší ženský výsledek zlepšila bezmála o dvě minuty.
Jak moc se k času keňské vytrvalkyně jednou přiblíží Moira Stewartová, ukážou příští roky. V letošní sezoně ale devětadvacetiletá maratonkyně jasně ukázala, co v ní vězí. Byť se jí nepodařily olympijské hry, v prosinci ve Valencii detonovala český rekord, který posunula pod úroveň 2:24.
