Učil se na polystyrenu od ryb a přežil přepadení. Neuvěřitelný zlatý příběh surfaře Ferreiry
Jeho příběh by klidně mohl okamžitě natočit Hollywood, jelikož cesta brazilského surfaře Itala Ferreiry k olympijskému zlatu v Tokiu je bez jakéhokoliv přehánění neuvěřitelná. Od mladíka, který neměl ani na vlastní prkno a jezdil na víku od ryb, přes rostoucí talent, jenž přežil zbraň u hlavy, po hvězdu, která kvůli krádeži a tajfunu málem nestihla kvalifikaci. To vše story rodáka z chudé vesničky Baia Formosa obsahuje. A také zlaté vyvrcholení má k obyčejnosti hodně daleko.
Současný život mu asi kdekdo závidí. Miláček milionů fanoušků, který má spoustu peněz, nemovitosti, auta, krásnou partnerku, cestuje po celém světě. Prostě žije svůj sen, který vyvrcholil při premiéře surfingu na olympijských hrách.
Ještě ve vlnách na pláži Tsurigasaki, kde soutěž probíhala, v obrovských emocích pumpoval pěstmi vstříc kamarádům, kteří ho následně vynášeli na ramenou jako krále nové olympijské disciplíny. "Jeden z nejlepších dní života. Sen je skutečností," hlásil v emocích.
To vše v 27 letech.
Polystyren znamenající cestu za snem
To vše necelých 20 let poté, kdy jako chlapec z chudé rodiny neměl ani na vlastní prkno a první "kroky" mezi vlnami dělal na víku od chladícího boxu od ryb.
Ano, Ferreira skutečně nepocházel z bohatých poměrů. Jeho táta se živil přeprodejem ryb od rybářů do restaurací, což rodině příliš peněž nepřinášelo. Proto když jako malý chtěl zkusit ve vlnách u vesnice Baia Formosa, jaké je to surfovat jako ti, které z břehu sledoval, musel volit hodně netradiční způsob.
"Ano, zní to neuvěřitelně, jelikož vám to nedávalo na moři příliš rovnováhy, ale co, mohl jsem díky tomu chytat vlny," vzpomíná na těžké začátky, v nichž tátovi i zkomplikoval práci, jelikož víko ve vlnách zlomil.
"Byl naštvaný, protože neměl jak chladit ryby. Potom ale našel na pláži tyčky, kterými polystyren zase dal dohromady a mohl to znovu používat," popsal pro portál UOL.
Schopnosti, které ukázal v hodně provizorních podmínkách, naznačily, že v tom klukovi něco bude. Možná dokonce něco výjimečného. Postupně se dostal k prknu z druhé ruky a v 11 letech se jeho rodina složila na první vlastní nový surf. Prkno ale není vše. Nějak se musel dostat i na závody, kvůli čemuž obcházel tržiště i hospody a prosil lidi o příspěvek. Znovu pomáhali i rodiče, kteří pro svého syna šetřili.
Už za dva měsíce se to vyplatilo. Ferreira hned na prvních závodech dokázal předčít veškerou konkurenci a došel si pro výhru. "Pamatuji si, že po té výhře mi rodina říkala, že se nesmím nikdy vzdát a musím jít za svým snem. A já jsem šel. Měl jsem to v hlavě a neustále se tlačil dopředu. Měl jsem obrovskou motivaci koupit jednou mámě i tátovi vše, co budou chtít," řekl.
Přepadení, při němž mohlo dojít k tragédii
Jeho motivace se za pár let stala realitou a jeho rodiče nyní mají jak dům, tak i další věci, o kterých dříve ani nesnili. To vše díky tomu, že v jeho mladých letech vsadili vše na jednu kartu a i z mála, co měli, do svého syna zainvestovali.
K dobám slávy však v jeho 11 letech ještě vedla cesta dlouhá a k jejímu úspěšnému cíli napomohl další výrazný moment příběhu. Náhodné setkání s hledačem talentů Luizem Camposem, jenž je "otcem" celé řady dalších velkých surfařských hvězd z Brazílie. Oba na sebe narazili na soutěži juniorů v Ponta Negra. Campos zde však paradoxně šel sledovat jiného talentovaného jezdce.
"Jenže když jsem ráno dorazil, viděl jsem kluka, který tam lítal na vlně. Jeden skok, druhý skok. Říkal jsem si: Kdo to do p*dele je?", smál se při vzpomínkách na setkání.
Campos si vzal mladého Ferreiru pod křídla a ten se přestěhoval do Sao Paola. Jeho hvězda od té doby začala letět vstříc výšinám mnohem rychleji než kdy dřív. Přicházely další a větší vítězství. A to nejenom v Brazílii, ale po celém světě. V roce 2015 už byl vyhlášen nejlepším mladým surfařem.
Jenže s úspěchy a bohatstvím také přišla větší pozornost. A to jak příjemná, tak i nepříjemná. Dokonce natolik, že nechybělo mnoho a Ferreira se Her ani dalších velkých akcí nemusel dožít. Jednou se po tréninku vrátil domů a u jeho hlavy se objevila zbraň zloděje.
"Jakmile jsem přišel domů, dal mi pistoli k hlavě a začal řvát, ať jdu okamžitě ven a hlavně neběžím. Vzal si moje auto a odjel. Přišel jsem i o několik surfů, ale to bylo v pohodě. Celý incident byl ale děsivý. Dlouho jsem to měl v hlavě, že nechybělo mnoho a mohl mě zabít. Ten kluk byl šílené zdrogovaný," konstatoval.
Z letadla ještě v riflových kraťasech na olympiádu
Divoké momenty jakoby Ferreira přitahoval. Pořádně zvýšený adrenalin měl i před klíčovou kvalifikací o olympijské hry, kterou bylo před dvěma lety mistrovství světa v japonském Miyazaki.
Čtyři dny před odletem mu v Americe ukradli auto, v němž měl veškeré dokumenty. Musel si zažádat o nový pas i víza, což nějakou dobu trvá. Už tak nápor na nervy. K tomu všemu se přidal tajfun, který následnou cestu do Japonska natáhl o osmnáct hodin.
Ferreira tak na pláž dorazil v momentě, když už rozjížďka dávno začala. Přitom on neměl nic. Závodní oblečení ani prkno. Jako malý ale zvládl surfovat na víku od ryb, takže výpůjčené prkno? Žádný problém. Surf mu dal kolega Fillipe Toleda a v tričku a jeanových kraťasech vyrazil do vln. Do konce jízdy v ten moment zbývalo pouhých devět minut, navíc další tři minuty mu zabralo dopádlovat na místo, kde se dají chytat dobré vlny. Brazilec i tak zajel tolik bodů, aby postoupil.
A nakonec zajel i tolik bodů, že šampionát vyhrál a zajistil si letenku do Tokia. "Tento moment mě bezpochyby udělal mentálně silnějším. Po tom všem, co se mi stalo, jsem si nastavil hlavu do módu, v němž musím za každou cenu vyhrát a ukázat sílu mé vlasntí víry a sílu víry do samotného konce," komentoval.
Titul byl pro něj navíc emočně silný i z jiného důvodu. Pár týdnu před závody mu zemřela babička, která byla v jeho životě velice důležitou postavou. "Byla tichá, ale vždy po výhře, když jsem došel domů, tak mi řekla: Vedl sis skvěle synku. Nikdy mi to nezapomněla říct. Proto první věc, kterou jsem udělal po návratu domů, našel jsem babičku a zakřičel: Babi, koukni na trofej. Teď (v roce 2019) udělám to samé, jelikož trofej patří jí. Akorát musím křičet víc nahlas, aby mě slyšela v nebi," dodal tehdy.
Od zlomeného prkna ke zlaté medaili
Za pár dní bude každopádně křičet znovu. A možná nejhlasitěji ve svém životě. Premiéra surfingu na olympijských hrách mu totiž přinesla další splněný sen. Vytoužené zlato, kvůli kterému v posledních měsících tvrdě dřel.
Ani v tomto bodě ovšem Ferreirův příběh není obyčejný a klidný. Chce se skoro říct, že by se to k jeho životu snad ani nehodilo.
Byly to možná ale právě náročné momenty na jeho životní cestě, proč i ve finále Her v Tokiu dokázal oslnit celý svět i přes krizovou chvilu. Jelikož hned v první minutě boje o zlato na první vlně zlomil své oblíbené prkno. V ten moment musel z vody, vzít si jiné, při čemž pár chvil strávil bojem s jistícím lanem.
Pět minut času bylo pryč.
Jenže na mistrovství světa ukázal, co dokáže za krátký časový úsek. Tady měl minut mnohem víc a rozjel vlastní one man show. Skvěle četl vlny, které oproti soupeři využíval naplno. Krásný trik následoval další. To vše v těžkých podmínkách blížící se tropické bouře, kvůli níž se vlny tříštily.
Finále naprosto ovládl a mohl slavit. "Na začátku jsem byl nervózní, ale pak jsem zkusil surfovat a užít si to, jelikož dva měsíce zpět jsem jen trénoval, přemýšlel a snil. A teď mám zlato. Sen se stal skutečností," slavil.
Po tom všem mohl poslat vzkaz do nebe a až se vrátí do Brazílie, může zakřičet jako nikdy před tím.
Babi, koukni na to zlato.
