Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Následuje
Poker 2024

Medailové vzpomínky: Stříbro mrštěné do kouta i zlato "s nožem mezi žebry"

Dvě stě tři. Tolik cenných kovů získali čeští a českoslovenští sportovci na letních olympiádách do startu tokijských her. Z toho šestapadesát v éře samostatné České republiky. Za některými medailemi stála neuvěřitelná porce štěstí, jiné jsou naopak spojeny s tragédií, někdy bylo olympijské stříbro splněním snu, jindy končilo vzteky zahozené v koutě.

Jeden skok, jeden výstřel

K medaili obvykle vede dlouhá a nervy drásající cesta, někdy ale jako by byly otázkou jednoho šťastného okamžiku. Své o tom ví Petr Hrdlička, až do her v Barceloně v roce 1992 téměř neznámý střelec z Brna. Jako vůbec nejmladší účastník brokových soutěží se překvapivě dostal do bitvy o zlato. Rozstřely o medaile zpravidla trvají dlouhé minuty, kdy se čeká na soupeřovu chybu. Jenže…

"Já prvního holuba trefil a už jsem se stranou chystal na dalšího. A najednou začali lidi z tribuny vedle křičet, že máme zlato," vzpomíná někdejší nečekaný šampión na dávný šok.

Jeho soupeř, o dvacet let starší a o dvě olympiády zkušenější Japonec Watanabe, minul v rozstřelu hned první terč. "Střelba je takový sport, že může vyhrát úplně neznámý člověk," komentuje o odstupem Petr Hrdlička svůj zlatý úspěch – jeden z nejpřekvapivějších, jaké čeští sportovci kdy na olympijských hrách dosáhli.

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Petra Hrdličky na zlato z OH 1992

Výškař Jaroslav Bába byl při finále v Aténách v roce 2004 v těžké situaci. "Dvakrát shozená laťka a zbýval mi jeden pokus." Devatenáctiletý benjamínek soutěže si ho po dvou neúspěších na výšce 232 cm riskantně schoval na laťku o dva centimetry vyšší. Kdyby shodil, skončí osmý...

"Pamatuju si to, že si skoro nic nepamatuju. Dostal jsem se do takového tranzu, že najednou běžím z toho doskočiště dolů – a ta laťka tam pořád byla…" loví tehdejší nejmladší účastník finále z hlavy útržky vzpomínek na skok, který mu přinesl životní úspěch: olympijský bronz.

Jeho bezprostřední radost z přelomové chvíle odnesl rozhodčí sedící poblíž. "Chudák, trochu jsem s ním zatřepal. Ale bral to pak sportovně, usmíval se…"

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Jaroslava Báby na bronz z OH 2004

Když je stříbro zlaté

"Věděla jsem, že na Maritu Kochovou určitě nemám. Ale že s těmi ostatními se pokusím svést boj," zpovídala se šťastná běžkyně Jarmila Kratochvílová bezprostředně po svém stříbrném běhu na hrách v Moskvě 1980. Legendární východní Němka Kochová byla nad síly kterékoli pozemšťanky, ale ani žádnou jinou ze svých finálových soupeřek Češka nikdy předtím neporazila.

Stříbrná medaile, ke které vedla cesta přes vylepšení osobního maxima o více než vteřinu, se tak pro ni rovnala vítězství. To o čtyři roky později v Los Angeles by už byla jasnou favoritkou – kdyby ji o olympiádu nepřipravil bojkot Her ze strany většiny socialistických zemí.

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Jarmily Kratochvílové na stříbro z OH 1980

Pocit "zlatého stříbra" poznaly i tenistky Andrea Hlaváčková s Lucií Hradeckou, když ve finále olympiády v Londýně 2012 stanuly tváří v tvář tehdy neporazitelným sestrám Williamsovým. "To úplně nebolelo, ta prohra – když víte, že prohráváte s těmi nejlepšími," shodují se s odstupem.

Na fenomenální sourozenecké duo nestačily už o necelý měsíc dříve ve finále Wimbledonu (hrané na stejném kurtu) a po čase přiznávají, že před zápasem o olympijské zlato tušily, že se historie bude opakovat. Mnohem památnější tak pro ně zůstává předchozí semifinále. "To bylo magický, prostě nejhezčí," nezastírá Andrea Sestini Hlaváčková ani po devíti letech dojetí. "Ten pocit po mečbolu, ty ruce nahoře a 'jo, máme medaili!' Pak už bylo jedno, jestli zlatou, stříbrnou... Nejkrásnější moment mojí kariéry."

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Lucie Hradecké a Andrey Hlaváčkové na stříbro z OH 2012

Helena Suková vlastní olympijská stříbra ze čtyřhry dokonce dvě. V Soulu 1988 odehrála finále zdravotně indisponovaná. "I tak jsme byly dva míčky od zlata. Když jsem přišla zpátky do pokoje, stříbrnou medailí jsem mrštila do rohu," přiznává po více než třech desetiletích.

Smůle ale nebyl konec, o osm let později dohnaly před finálovým duelem v Atlantě 1996 zdravotní problémy její spoluhráčku Janu Novotnou. "Zranila si břišní sval. Nemohla pořádně stát, podávat, smečovat. Tam to bylo bez šance. Bez servisu a bez smeče jedné hráčky se vyhrát nedá." Svůj vztah k oběma medailím ale Helena Suková s odstupem času radikálně změnila, už pro ni neznamenají prohrané zlato a nepatří do kouta. "Musím říct, že jsem dneska strašně ráda, že doma ta stříbra mám."

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Heleny Sukové na stříbra z OH 1988 a 1996

Za medaile stříkačky

To někteří jiní už své medaile doma dávno nemají. Vodní slalomář Lukáš Pollert měl vždy pověst rebela – a ta příliš nelhala. Nejdůsledněji jí dostál osm dní po zisku olympijského stříbra v Atlantě 1996. Čerstvý cenný kov "přibalil" ke čtyři roky starému zlatu z Barcelony a prodal je tuzemské makléřské firmě.

"V takovýchto záležitostech jsem zodpovědný jen sám sobě," uzavřel tehdy celou věc, zatímco rozjitřený národ přemítal, zda náhodou nešlo o vlastizradu. Částku tehdy Pollert nezveřejnil: až později se ukázalo, že takto získaných 150 tisíc korun dal protidrogové nadaci na nákup stříkaček narkomanům. "Pokud si chce někdo intravenózně aplikovat drogy, nechť si je aplikuje čistými stříkačkami. Myslím, že na tom společnost vydělá," vysvětluje to po letech.

A bez okolků přiznává, že si za peníze původně chtěl koupit sportovní auto – než si uvědomil, že by se na něj nemusela vejít loď...

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Lukáše Pollerta na zlato a stříbro z OH 1992 a 1996

Pod šťastnou hvězdou

Pollertova souputnice ze slalomářské reprezentace Štěpánka Hilgertová je se dvěma olympijskými zlaty nejúspěšnější kajakářkou historie, dlouho jí ale velké výsledky chyběly. "Měla jsem nálepku té, co sice jezdí na světové úrovni, ale neumí to předvést ve významném závodě," vybavuje si. Léta smůly se ale na olympijských hrách v Atlantě 1996 obrátila v neskutečnou kliku.

Ve finále měly na setinu shodný čas s Američankou Chladekovou (vlastně také Češkou, rodačkou z Děčína). O triumfu české reprezentantky tak rozhodovalo poprvé v historii pomocné kritérium – lepší čas v méně vydařené ze dvou finálových jízd. O čtyři roky později se obhájkyně zlata raději postarala o to, aby něco podobného nehrozilo: nejbližší soupeřce nadělila přesně 4,84 sekundy.

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Štěpánky Hillgertové na zlata z OH 1996 a 2000

O tom, jak se olympijská smůla umí změnit ve štěstí, by mohla psát romány skifařka Miroslava Topinková Knapková. Atény 2004 – těsně pod stupni vítězů. Peking 2008 – nemoc a z pozice favoritky až páté místo. Londýn 2012 – v první jízdě natržený mezižeberní sval.

"Měla jsem pocit, jako by mi tam někdo vrazil nůž. Do každého dalšího závodu – čtvrtfinále, semifinále a finále – jsem šla s tím, že to třeba nemusím vydržet. Největší strach jsem měla z toho, že bych musela v olympijském závodě zastavit."

Nezastavila, pokaždé ujela všem a ve finále s až nepochopitelným náskokem završila svůj olympijský zázrak. "Opravdu jsem tehdy měla pocit, že letím…"

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Miroslavy Topinkové Knapkové na zlato z OH 2012

Že může být olympijské štěstí jen předstupněm štěstí ještě většího, o tom se v Tokiu 1964 přesvědčil Jiří Daler. Ve stíhacím závodě na 4 km tu vybojoval první olympijskou medaili pro československou cyklistiku – a hned zlatou.

Pět dní poté mu na recepci na našem velvyslanectví bylo divné, že mu někteří gratulanti třesou rukou znovu. "A tak jsem se konečně dozvěděl, že se mi čtyři dny po zisku zlata narodil syn," směje se ještě po sedmapadesáti letech.

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Jiřího Dalera na zlato z OH 1964

Ve stínu tragédie

Blízko tragédii se během Her ocitla Marie Kovářová, v současnosti nejstarší žijící česká olympijská šampionka. V Londýně 1948 přišla přímo ve "zlatý" den o kamarádku z vítězného družstva gymnastek Elišku Misákovou. Ta v průběhu soutěží onemocněla dětskou obrnou – v té době neléčitelnou... "Plakaly jsme a plakaly... Protože nám to řekli – že je s ní zle. Ale nedalo se nic dělat, musely jsme to vydržet," vzpomíná po více než sedmi dekádách čtyřiadevadesátiletá Marie Ďurovičová Kovářová.

Družstvo tehdy i s náhradnicí Věrou Růžičkovou bojovalo za tu, která tou dobou sváděla v londýnské nemocnici boj ještě těžší – a marný. Domů se gymnastky vracely se zlatem a s urnou s popelem Elišky. Ta zůstává jediným sportovcem v historii, kterému byla udělena olympijská medaile in memoriam.

Video nelze z licenčních důvodů přehrát
Vzpomínky Marie Ďurovičové Kovářové na zlato z OH 1948
Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články