Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Sokolský zpravodaj

BLOG Milana Radosty: Japonec se vám omluví, i když mu nabouráte auto

Už po pár dnech olympiády v Tokiu se mi podařilo vmísit se mezi běžné obyvatele. Tedy něco, co jinak mají zahraniční novináři a sportovci vzhledem k všemožným opatřením přísně zakázáné. Stačilo málo – urazit zrcátko cizímu autu cestou na závod.

Policie na olympijských hrách v Tokiu
zdroj: ČTK/AP/ autor: Jae C. Hong

Způsobil jsem v Tokiu malinkatou nehodu. Kromě novinářských autobusů tu používáme i auta z půjčovny, která kvůli všem opatřením smí řídít jen pár lidí ze štábu. Jsem jedním z nich. V Japonsku se jezdí vlevo, volant je vpravo. Já vlevo nikdy nejezdil. První dny jsem odšoféroval obstojně a začínal si i věřit, už jsem si ani nepletl blinkr se stěrači. Moje sebedůvěra ale včera letěla prudce k zemi spolu se zrcátkem Mini Cooperu, které jsem urazil svojí elektrickou Toyotou.

Z opačné strany jsem to neodhadl, moje chyba. Majitel zaparkovaného Mini, který v době nárazu seděl uvnitř, to všechno začal bez emocí řešit, zavolal do naší půjčovny, na pojišťovnu a do pěti minut přijela i policie. Osm příslušníků pečlivě přeměřilo širokou silnici, a když jim poškozený sdělil, že jsem najel do stojícího auta, shovívavě se na mě usmáli. Tak jako se třeba usmějete na obecního blázna, který vás na ulici nutí povídat si s jeho plyšovou kočkou.

Protokol o uraženém zrcátku sepisovali hodinu, pak nás nechali odjet na závod. Přiznám se, byl jsem v průběhu toho všeho dost nervózní. Nikdo z nich neuměl anglicky a k jejich údivu zase já ani slovo japonsky. Zkoušeli mobilní překladač a dle očekávání z toho lezly věty jako "Černá jeskyně je na talíři". Trčeli jsme na ulici, začalo silně pršet a já se stresoval tím, kolik budu mít papírování nebo jestli stihnu odvézt kolegy na natáčení. A i když to v tu chvíli byl nepříjemnej zážitek, po týdnu v olympijský bublině jsem konečně mohl nepatrně poznat Japonce.

Zastavil se u mě nějaký starší chlapík, co šel kolem, a nabídl se, že mi bude aspoň trochu překládat. Hledal mi číslo na pojišťovnu, povídal si se mnou a zjišťoval, kudy se nejrychleji dostaneme na ten závod. Nutno říct, že i všichni od policie byli neuvěřitelně milí a ochotní, ačkoli se mě dokola ptali na základní údaje a sepisovali štosy papírů. A nakonec se omlouval i ten muž bez zrcátka a ukazoval na hodinky, že to trvalo zbytečně dlouho.

A tak jsme se tam všichni klaněli a dalo se pochopit, že pro tu chvíli je to vyřešený. Jen mi už bylo krapet divný, proč vedlě mě ještě stojí ten kolemjdoucí pán. Ve stresu jsem ho moc nevnímal, pak jsem se podíval pořádně – v tu chvíli mi to přišlo milý, zpětně mě to chytlo za srdce. Ten člověk tam několik minut vedle mě moknul a nade mnou držel svůj deštník.

Hlavní zprávy