BLOG Jiřího Kalemby: Japonci mediální vs Japonci reální

Paráda, po obavách z kavkazských teroristů v Soči a hrozbě jaderného armagedonu v Koreji 2018 se teď můžu těšit na rozzuřené Japonce, kteří nás budou kamenovat a hnát s vidlemi jako Shreka s Fionou. Jemné rozladění a obavy jsem před svou třetí olympijskou cestou cítil. To se přiznám.

Věděli jsme od předchozích částí naší televizní výpravy, že se máme po příletu na letiště Narita obrnit trpělivostí. Nekonečné fronty, několikanásobné ukazování těch samých dokumentů znovu a znovu. K tomu pár hrůzostrašných historek, kterak švédského novináře skoro obrátili směr Stockholm poté, co měl špatně oscanovaný PCR test (kdesi mu chyběla prý asi tři písmena). Jeden italský kolega se prokazoval testem, jehož platnost stanovená japonskými pravidly vypršela při hodinovém čekání ve frontě. S tím to taky dobře nedopadlo. Tak se nelze divit, že člověk si zkrátka pár katastrofických scénářů do hlavy vrací.

No jo, jenže nikdo už nikde nenapsal, že v rámci maratonu mezi jednotlivými tu více tu méně logicky vloženými kontrolami vás budou doprovázet opravdu milí, vstřícní a uctiví Japonci. Úsměv, poklona, zamávání. Vždycky a všude. I když jsem už podesáté někomu ukazoval svůj negativní PCR test, pas i QR kód v aplikaci, která dává japonské straně velmi detailní přehled o našem pobytu, nějak jsem na ně prostě nedokázal být naštvaný.

Poslechněte si nový Tokio fokus podcast:

Jeden z policistů se po pohledu na můj pas bleskově dotázal. "Češi?" A dodal: "Dobrý den." Jako mohl to mít naučené, ale on takhle pozdravil i Poláka a Slovince, co šli po mně. Když kolem nás později procházel, z nějakého důvodu ještě pronesl. "Češi...Böhmen," podivně se usmál a šel dál. Vlastně ani nevím, jak to okomentovat a co si o tom myslet.

Příjemná byla i paní, která cestou kontrolovala, jestli jsme do testovací zkumavky dokázali dodat potřebné množství slin. Těm z nás, kteří rysku ne a ne svým obsahem úst atakovat, fandila a povzbuzovala nás i při masírování tváří, ke které vybízel "plivací" návod na stěně malé kóje.

Ale i mimo letiště se kolem olympiády pohybuje řada dobrovolníků všech věkových kategorií, kteří, když bloudíte jako Goro před Tokiem (ha!), vám neváhají ihned pomoct. A když se jim to podaří –⁠ je fakt, že seznam asi 50 různých autobusových spojů ještě zcela precizně nastudovaný nemají, tady zvedám varovně prst –⁠ zase se ukloní, vy jim a spokojeně pokračujete dál.

Protesty mediální a skutečné

Lidí jsme zatím v Tokiu moc nepotkali. Je k tomu několik důvodů, z hotelu smíme jen na 15 minut, abychom si nakoupili potraviny. Je tu vyhlášený nouzový stav a také tu teď prý měli státní svátek. Jenže naše postavy v bílých tričkách s obřím nápisem Czech Republic tu dokážou občas vzbudit pozornost. V uličce supermarketu se tu tak našla zřejmě fanynka hokejového Dohrána, která na společnou selfie ulovila kolegu Jirku Hölzela. Před obchodem pak naší skupince vyjadřoval sympatie manželský pár, který skandoval "čeko, čeko" a ukazoval, jak nám drží palce. No nemilujte je.

Kam tím mířím. Je to prostě složitá situace. Pro všechny. Japonci mají oprávněné obavy, protože do jejich země přicestovali lidé z celého světa a aktuální čísla nakažených tu rostou. Na druhou stranu zažívaná realita je prostě jiná. Japonci nejsou směrem k účastníkům olympiády nevraživí –⁠ naopak. A můžeme to potvrdit už i z vlastních zkušeností. Před slavnostním zahájením tu proběhla demonstrace za zrušení Her, ale místo zápalných lahví protestující spíš postávali před stadionem s transparenty. Soudím tedy podle toho, co jsem zahlédl v agenturních záběrech. 

Ono je něco jiného být proti olympiádě v Japonsku a třeba na Balkáně. Když ale prožijete milou interakci s místními, uvědomíte si, že mediální realita a vlastní prožitek jsou dvě velmi rozdílné věci. A i o tom mají olympijské hry být –⁠ o poznávání a vzájemném respektu. I když jsou to letos pro všechny tak trochu zvláštní a složité Hry, lidé tu na sebe dokážou být milí. A to v téhle době není podle mě k zahození.