Plastikoví reprezentanti
Je to fenomén, který patří ke sportu současnosti (a nejenom současnosti). Jednou z nejsledovanějších olympijských statistik je úspěšnost jednotlivých reprezentací, ale v mnoha případech se o ni starají závodníci, kteří si vlajku, pod kterou závodí, vybrali čistě z ekonomických důvodů.
Když se před olympijskými hrami v Londýně začala britská reprezentace rozšiřovat o závodníky, kteří se sice na ostrovech nenarodili, ale o britský pas se přihlásili třeba díky rodičům či dokonce prarodičům a hlavně proto, že jim britský olympijský výbor nabídl lepší podmínky pro přípravu, vžil se pro ně název "Plastic Brits". Podobně plastických sportovců můžeme na zimních olympijských hrách najít celou řadu.
Velký poprask způsobila na Slovensku Anastasia Kuzminová, když prý po svém vítězství prohlásila, že sice závodí pod slovenskou vlajkou, ale je ráda, že uspěla doma. Nevím, co přesně Kuzminová řekla, nebyl jsem u toho, ale je to rodačka z Ťumeně, která si Slovensko vybrala pouze proto, že jí nabídlo financování biatlonové přípravy. Její údajné prohlášení sice vzbudilo u našich východních sousedů bouři a tým kolem Kuzminové dal dokonce slovenským novinářům až do konce olympijských her červenou kartu a odmítá se s nimi bavit, ale celé mi to přijde jako úplně zbytečná debata. Stejně je v době mezistátních sportovních přestupů hodnocení národů poněkud anachronismem.
Je to stejné, jako když si na druhé straně Rusové stěžují, kolik medailí získali jejich sportovci v cizích službách (včetně Kuzminové) a zároveň oslavují třeba Victora Ana, Jihokorejce, který podepsal smlouvu s ruským svazem short tracku o podpoře do roku 2014 a vybojoval pro Rusko historickou medaili. To třeba Sandor Liu Shaolin se opravdu narodil v Budapešti, i když se dlouhodobě připravoval s čínským týmem.
Musím se přiznat, že podobné účelové přestupy se mi moc nelíbí, něco jiného je, pokud sportovec chce v nové zemi žít, ale pokud "přestupuje" ze země do země jenom kvůli finanční podpoře, ztrácí reprezentace svůj význam. Navíc vlastně bere peníze domácím sportovcům. Jde o to, zda je lepší sledovat opravdu vlastní závodníky, nebo se třeba na atletických stadionech dívat na vytrvalecké souboje Keňanů a Etiopanů s pěti různými vlajkami, či ve stolním tenisu sledovat podobně ozdobený čínský šampionát.
