Příběhy OH: Proměny skoku vysokého
Praha - Skok vysoký patří k nejstarším a divácky nejvděčnějším částem olympijského atletického programu. Olympijská historie zaznamenala nespočet způsobů, kterými se atleti pokoušeli překonat co nejvýše umístěnou laťku. Dnes převládající flop se plně prosadil až v sedmdesátých letech.
Na přelomu 19. a 20. století se na každé soutěži objevovaly nové styly a skokům dlouho vládli Američané. V roce 1912 překonal George Horine dva metry díky svému novému stylu, kterému se říkalo kalifornské či západní převalení nebo prostě "horine". Na olympijské zlato ale nedosáhl. Harold Osborn v Paříži 1924 využil slabinu v pravidlech a laťku si při jejím překonávání podržel rukou. Osborn posunul hranici světového rekordu na 203 centimetrů.
V Melbourne 1956 se poprvé objevil hoblinami změkčený dopad a prvně získal medaili z této disciplíny atlet ze Sovětského svazu, Rus Igor Kaškarov. V roce 1957 vylepšil světový rekord na 216 centimetrů jeho krajan Igor Stěpanov, jehož speciální tretry při odrazu fungovaly jako malá trampolína.
Mezi Hrami v Římě a Tokiu vládl výškařům sovětský šampion Valerij Brumel, který celkem šestkrát posunul hranici světového maxima až na 228 centimetrů. Vítězství v Tokiu 1964, kde se v doskočišti poprvé objevil molitan, bylo jeho posledním a nejsladším triumfem.
V Mexiku 1968 se atleti poprvé rozbíhali po syntetickém povrchu a vítězství zajistil flop. Mladý Američan Dick Fosbury bral zlato za 224 centimetrů. "Lidské tělo se může v zádech prohnout, při skoku zůstane těžiště pod laťkou a tělo se přitom přes ni přenese. Pokud se podaří záda správně prohnout, je to velká výhoda. Dokážete také přenést více rychlosti do energie skoku a tím i skočit výše. A o to přece jde," myslí si Fosbury, průkopník stylu, který zatím nikdo nepřekonal.
