Brzdař bobistů Nosek téměř neslyší, ale o to větší má motivaci

"Jezdím dvojbob i čtyřbob na pozici brzdaře. To je ten poslední. To znamená, že běžím nejdelší úsek a naskakuji jako poslední," popisuje svou pozici osmadvacetiletý pořízek, který se věnuje od dětství atletice a před čtyřmi roky k ní přidal boby. Dnes vyniká v obou disciplínách. Navzdory tomu, že téměř neslyší. "V podstatě na pravé ucho neslyším nic. Tam nemám ani sluchadlo. Tam je 99 procentní ztráta a na levém je cca 80 až 85 procent ztráta a je kompenzovaná sluchadlem," vysvětluje.

Jeho otec Milan vysvětlil, jak syn ke svému handicapu přišel. "Ve dvou letech prodělal těžkou nemoc zvanou meningitida, což byl v podstatě zánět mozku a vůbec to nevypadalo dobře. To, že tady dneska je, je malý zázrak."

A Nosek mladší na sobě tvrdě pracuje a je úspěšný. Jako bobista si před třemi roky přivezl z Evropského poháru bronz. Soupeře za sebou nechává i v atletice. V roce 2016 byl v domácím šampionátu ve skoku dalekém mezi zdravými sportovci bronzový.

K bobům ho přivedl kamarád, bobista Radek Matoušek, se kterým se potkal při studiích na Fakultě tělovýchovy a sportu v Praze. Soňa Nosková, matka úspěšného sportovce, popsala, jak dálkař k bobistům přišel: "Jednou mi říkal, jedu se podívat na soustředění bobistů do Liberce. A já říkám cože? Začal s nima v červnu a v zimě už jezdil na Světové poháry."

A co přimělo jejího syna sednout do bobu? "Miluji adrenalin, rychlost a takové ty extrémnější sporty, tak jsem do toho šel, začalo mě to bavit a pak se přiblížila ta vidina olympiády, tak jsem na tom makal a dopadlo to."

První český neslyšící sportovec, který startuje na zimní olympiádě, i s naslouchadlem vnímá v podstatě jen zvuky. Slovům rozumí, když odezírá. Na tréninku to funguje. Během jízdy spolu závodníci komunikovat nepotřebují. Jen na startu se hecují.

"Ta komunikace je bezproblémová, kluci o tom vědí, takže vždycky když se mnou mluví, tak ten kontakt musí být přímý, musím vědět, že někdo navázal komunikaci nebo na mě mluví," popisuje Nosek pravidla komunikace.

Lékařka Jitka Vydrová z ORL věří, že má větší motivaci uspět, než ostatní sportovci. "Myslím si, že když soupeří s takzvaně zdravými lidmi, tak je to úplně super. I motivaci má větší, protože se jim chce vyrovnat," tvrdí.

Noskův atletický kouč Petr Šarapatka má pro něj jen slova chvály. "Musím říct, že on jako osobnost je obrovským přínosem pro tu skupinu atletů a bobistů, protože on díky tomu svému handicapu veškeré své úspěchy i neúspěchy stahuje k sobě. Je extrémně pilný, ctižádostivý a jde si za svým cílem."

O nebezpečí, kterým je v bobu vystaven, už se přesvědčil na vlastní kůži při nehodě na jedné z nejtěžších tratí světa v Altenbergu, při níž si před třemi lety vykloubil klíční kost. Ani to jej neodradilo.

A Martin Bohman, předseda Českého svazu bobistů a skeletonistů, ho chválí. "Kuba v sobě ideálně skloubil silové dovednosti - skvělou odrazovou dynamiku a rychlost. Protože je původně dálkař, který dokáže skočit hodně přes sedm metrů, dokáže tohle všechno předvést na startu a v tom je z našeho týmu nejlepší."

Starty českých bobistů ocenil i sportovní redaktor ČT Jakub Bažant. "Českým bobistům skvěle vychází ta úplně první část každé jízdy a to je start. V tom jsou skvělí, srovnatelní se světovou špičkou. Například s Kanaďany, Američany, popřípadě Němci."

Ovšem bobisté si stěžují, že v Česku nemají kde trénovat. Cvičí tu jen starty na trenažéru.  Za skutečným tréninkem jezdí do Rakouska. Za konkurenty ale zaostávají hlavně ve vybavení, na které jim chybí peníze. Nové závodní boby stojí až přes tři miliony korun.

Nosek to ví moc dobře. "Čtyřboby máme deset dvanáct let staré. Třeba u německého týmu v loni vyhráli s jedním čtyřbobem mistrovství světa a letos už mají nový. Takže tam za sezonu otestují několik bobů a vyberou si ten rychlejší, jenomže oni mají několikanásobně větší rozpočet."

I proto se ambice českých bobistů na olympiádě drží při zemi. Mají sice v Koreji nejpočetnější tým v historii, úspěch ale pro ně nemusí znamenat vždy jen medaili. Bohman to komentuje jasně: "Myslím si, že bude úspěch, když budou kluci atakovat místa mezi desátým a patnáctým místem. A hlavně chci, aby si to užili."

A brzdař české výpravy to vidí jasně. "Úspěch už je vlastně to, že jsme se na olympiádu dostali. A pro mě je pocit zadostiučinění, že získávám zpátky to, co jsem tomu sportu dal."