BLOG: Takové to domácí fandění
Rozhodně se nejednalo o ten samý doprovodný prožitek k hokejovému mači, na který jsme zvyklí třeba z Plzně (to už vůbec), Třince nebo Brna. Bylo to... no, bylo to zkrátka jiné. Hodně jiné. Korejští fanoušci doprovodili vstupní olympijskou bitvu svého týmu pro našince nezvyklou kulisou. Při zakládání akce na vlastní modré výskali jako pominutí, na útočné modré už vstávali ze sedaček a při střele na branku div neomdlévali nadšením. Jednou se dočkali gólového úspěchu. Naštěstí jen jednou.
Už před turnajem ožívaly 20 let staré vzpomínky na diváckou hokejovou kulturu v asijském pojetí. Tehdy fanoušci mnohem víc žasli nad nahozením puku od půlky, který plácl do plexiskla, než nad pohlednou kombinací. Také Korejci nepatří zrovna k národům s hlubokou hokejovou tradicí. Vodítkem toho, co očekávat, mohly být drobné předzápasové náznaky.
Například při přenosu ženského zápasu mezi Švýcarskem a spojeným korejským výběrem šel komentátor do fistule pokaždé, když Korea překonala červenou čáru. Znělo to, jako když Robert Záruba oslavoval gól Jaromíra Jágra (všechno nejlepší, Jardo) v Naganu proti USA. V celostátní televizi se objevil sestřih nejlepších akcí, kterým dominovaly dvě korejské šance a zákroky brankářky. Korea mimochodem prohrála 0:8.
Mužský tým ale za kratší konec rozhodně netahal a tomu odpovídala také škála emocí a zvuků, kterou Korejci během třígólového dramatu s Čechy předvedli. Ano, leckdy jinak, než byste zrovna čekali. Třeba, když se v rohu snažili hráči vydolovat zpod bruslí kotouč, nejbližší divácká sekce nadšeně povstala. Pravda, to není zcela běžná reakce. Nebo když se pak některá z mála korejských střel blížila Francouzově bráně, ozval se ohlušující, frenetický jekot.
Ale pozor, na druhou stranu jsme nezaznamenali téměř žádné projevy antipatií či hostility k hostujícímu týmu. Jen jednou se při dlouhé přesilovkové kombinaci českého týmu ozvalo jemné bučení. Až to možná zarazilo i samotné Korejce.
Na tribunách neustále vlály korejské vlajky a celé rodiny se bavily hokejovým názvoslovím, které jim postupně vysvětlovala grafika na kostce pod střechou. A došlo i na známou kiss cam, tedy kameru, která při přerušení náhodně vyhledává páry, které se pak před zraky celé haly musí políbit. A Korejci, kteří se na veřejnosti prý takto neprojevují, dokázali jít hokejové globální kultuře naproti.
Jsou totiž snaživí, to se jim musí nechat. Na ledě i na tribunách. A jsou to koneckonců jejich Hry. Jsou na ně hrdí, jsou z nich nadšení. Tak ať si klidně vstávají při ráně od modré, která míří dva metry vedle. Pořád je to stokrát milejší a lidštější než roboticky tleskající a zpívající severokorejský hlouček "roztleskávaček", který v hale působil asi tak přirozeně, jako kdybyste plzeňský kotel vyměnili za smyčcový kvartet.
