Ani nejlepší forma v životě k medaili nevedla. Třetí a čtvrtý boulder nebyly v mých silách, litoval Ondra
Hranice mezi totální euforií a zklamáním je někdy milimetrová. Adam Ondra věděl, do čeho jde. Buďto bude olympijská medaile hop, anebo vše ostatní trop. Šesté místo, stejné jako v Tokiu, znamenalo tu horší variantu. Rád byl alespoň za to, že spolu se svým odvěkým rivalem i parťákem Jakobem Schubertem doputovali v obtížnosti nejdále. Kdyby to byla samostatná disciplína… Možná za čtyři roky v Los Angeles. Nejlepší český sportovní lezec nechává v jednatřiceti letech své vyhlídky do budoucna otevřené.
"Před olympiádu to bylo jasně dané. Kterákoli medaile bude gigantický úspěch, cokoli jiného bude neúspěch," prohlásil Ondra.
Dopolední boulderingová část nezačala z pohledu českého reprezentanta šťastně. Zatímco ostatní favorité na první výzvě topovali, Ondra se dostal jen do druhé zóny. "Na jedničce to byla velká ostuda, že jsem spadl z posledního kroku, to se stydím," podotkl.
V součtu by ani to na medaili nestačilo. Musel by přidat ještě další body. A na druhém boulderu na rozdíl od mnoha svých konkurentů našel recept, jak se s nástrahami popasovat. "Musel bych vylézt i tu dvojku, kde to bylo velmi blízko, ale bohužel."
Čtyřminutový limit byl neúprosný. "Na dvojce kdybych měl ještě jeden pokus, tak to možná zkoordinuju, ale byl to hodně náročný koordinační skůček nahoře," popisoval.
Mimo možnosti
Na třetím boulderu se nedostal ani do první zóny, poslední dopadl jen o něco málo lépe. Bylo jasné, že medaile visí v té chvíli hodně vysoko.
"Trojka, čtverka, na to jsem se nenarodil. I kdybych to zkoušel měsíc, tak bych to nevylezl a neměl další body," řekl Ondra.
"Na ty dva další bouldery nebylo. Není to asi v mých silách geneticky, byly tam specifické kroky, i kdybych se rozkrájel, tak to má ramena nevydrží nebo moje svaly jsou příliš pomalé, abych tam mohl něco udělat," zhodnotil s odstupem.
Adam Ondra:
"Sám pro sebe jsem strašně šťastný, že kdyby se hodnotila jen obtížnost, mám zlato."
Pomyslné zlato na "trapné" finálovce
Obrovská dřina ke kýžené radosti nevedla. "Do přípravy jsem v posledních měsících dal všechno a nepochybně jsem byl v nejlepší formě v životě. A na té obtížnosti se to ukázalo."
V olympijské kombinaci se ovšem nerozdávají medaile za boulderovou a obtížnostní část zvlášť. Dílčí úspěch v druhé části už přišel ve chvíli, kdy Ondra věděl, že šance na cenný kov odvál vítr v Le Bourget kamsi do oblak vzlétajících strojů z nedalekého letiště.
"Posledních patnáct let na obtížnosti s Jakobem Schubertem závodíme. A ve finále jsme spadli na stejném místě," připomněl úspěch svého rakouského souputníka. Schubert bral nakonec stejně jako v Tokiu bronz.
Závěrečná stěna byla pro všechny trochu překvapením. Až tolik málo záludností?
"Byli jsme velmi překvapení, co na té obtížnosti postavili. I v kontextu semifinále. To se líbilo všem, mohli jsme tam ukázat, co jsme natrénovali. A ta finálovka byla trošku trapná. Až na posledních šest kroků cesta byla dost jednoduchá," doplnil.
Nemusí být všem dnům konec. "Doufám, že olympijský výbor zhodnotí, že ten náš sport je zajímavý, že ho provozuje spousta lidí a že třeba v L.A. ještě budu mít šanci. V této kombinaci za čtyři roky už asi konkurenceschopný nebudu, anebo kdybych byl, tak už to mé tělo nevydrží. Protože ten moderní bouldering je na hraně," nastínil Ondra.
Definitivní ano nebo ne ale říkat ještě nechce. "Co bude za čtyři roky, nevím," uzavřel.
