OBRAZEM: Designérská hra se symboly aneb 80 let s olympijskými pochodněmi
Praha – Od roku 1936 absolvují lidé pouť z řecké Olympie do místa konání olympijských her. Běžci si z ruky do ruky předávají planoucí pochodně, dnes už neodmyslitelný symbol moderních Her. Její tvář se mění, ať už vlivem technického pokroku nebo módních nároků. Jejich autoři vkládají do podoby symboliku pořadatelských zemí s tradicemi a historií. Podívejte se, jak se pochodně pro letní olympijské hry za 80 let proměňovaly.
Poprvé do Berlína přes Československo
Jedinou pochodní, kterou si běžci předávali i na našem území, byla hned ta první. Pro Hry v Berlíně ji navrhl sochař Walter Lemcke a vyrobena byla ve známých zbrojařských závodech Freidricha Kruppa. Výrobek z nerezu měřil na délku jen 27 cm a vážil 450 g.
1956: Dvě štafety na jedny Hry
Klasický "střih" měly i pochodně v následujících letech. Ať už to byla hliníková londýnská od Ralpha Laverse nebo ta helsinská s držadlem z kadeřavé břízy. Více než 20 tisíc kilometrů dlouhou cestu urazila pochodeň pro Hry v Melbourne v roce 1956. Bylo to poprvé, kdy se olympijský oheň ocitl na jižní polokouli. Štafeta s poněkud kratší verzí pochodně navíc mířila i do Stockholmu, kde se konaly jezdecké soutěže.
Více o olympijských štafetách a pochodních od Berlína po Londýn čtěte zde (http://www.olympic.org/Assets/OSC%20Section/pdf/QR_Torches_Relays_SG_%20Berlin_1936_London_2012.pdf).
Antickými liniemi byla inspirována štíhlá pochodeň pro OH v Římě. Ještě užší byl design tohoto symbolického artefaktu v roce 1964. V Tokiu jím zapálil na olympijském stadionu oheň Jošinori Sakai, atlet, který se narodil v Hirošimě 6. srpna 1945, tedy v den, kdy na toto japonské město dopadla atomová bomba.
O čtyři roky později ozdobilo okraj vrcholu pochodně označení pořadatele, tedy Mexika. Palivová směs, kterou organizátoři použili, byla nečekaně těkavá, několik běžců proto po menších výbuších utrpělo drobné popáleniny.
Ocel, kůže, mosaz i plast
Známý německý designer Otl Aicher navrhl elegantní pochodeň pro olympiádu v Mnichově. Krása vězela v jednoduchosti – výtvor byl složen ze tří dílů z nikl-chromové oceli. Především tím, jak bude výsledný produkt vypadat na televizních obrazovkách, se zabývali Georges Huel a Michel Dallaire, autoři pochodně pro Hry v Montrealu. Zvolili kombinaci červené a černé i s kombinací se zlatou barvou hořáku ve speciální reprezentativní edici.
Zlatostříbrnou podobu měla zase pochodeň od Borise Tuchina na OH v Moskvě. Jistým návratem k tradicím je pak design výrobku pro Hry v Los Angeles – hořák byl vyroben z tlačeného hliníku a mosazi, rukojeť pak z kůže. Kombinaci mosazi a plastu použili i autoři pochodně v Soulu, ta byla navíc ozdobena dvěma draky symbolizujícími harmonii východu a západu.
Zcela odlišným od svých předchůdců byl artefakt od průmyslového designéra Andrého Ricarda pro Hry v Barceloně. Neobvyklým způsobem byl tehdy zapálen i oheň na olympijském stadionu, šípem z luku paralympionika Antonia Rebolla. V Atlantě se vrátili pořadatelé k antickým tradicím. Nejdelší nositelku ohně tvořilo rákosí vyrobené z hliníku a dřevěná rukojeť.
Pochodně nového tisíciletí
Poslední čtyři návrhy pro letní olympijské hry hledaly kouzlo v jednoduchosti a symbolické přímočarosti. V Sydney to byl lehce zahnutý prut odvolávající se na podobu bumerangu, v Aténách pro změnu na tvar olivového listu, v Pekingu připomínala pochodeň papírový svitek. Londýn odkazoval trojúhelníkovým designem na troje olympijské hry, které se v britské metropoli konaly.
A konečně Rio. Tato půvabná kráska z recyklovaného hliníku a pryskyřice váží více než kilogram. Po zapálení plamene odhalí pět skrytých barevných průhledů, které symbolizují součásti přírody: půdu, moře, hory, nebe a slunce.
