EXKLUZIVNĚSoukalová v roli expertky: O jedinečné příležitosti, ráji na zemi i o dramatu bez protagonisty

Máme za sebou pár olympijských dní. Jaké jsou první dojmy z pohledu z té „druhé“ strany, z mediální strany?

Mám ráda nové výzvy a zkušenosti. Prostředí sportovních médií znám z minulosti hlavně z krátkých návštěv v rámci tiskovek po dojezdech závodů. Nedovedla jsem si ale až tak dobře představit, kolik energie a snahy musí vyvinout celý mediální tým, který veřejnosti denně zprostředkovává záběry ze všech soutěží. Zároveň řeší články, weby pro veřejnost a v dnešní době pochopitelně i materiály na sociální sítě. Je to obrovský tým, ve kterém se každý snaží udělat pro dobrý výsledek maximum, stejně jako je tomu ve sportu.

Čekala jste, že to bude takový mumraj?

Vlastně úplně až tak barvitě jsem si to nepředstavovala (směje se). Zvyknout si zpočátku na tu organizaci, která se během prvních dní teprve zabíhala, nebylo jednoduché. Můžu ale říct, že jsme díky těm zmatkům zažili s kolegy z ČT dost nezapomenutelných a vtipných zážitků, na které asi jen tak nezapomenu.

Máte na mysli specifika italské organizace? Na slavnostním zahájení v Cortině to bylo trochu divoké. Zkuste to popsat.

Italská organizace zatím funguje trochu jinak, než jsem si dokázala představit. Nemyslím to zle. Věřím, že se každý snaží dělat maximum, a je mi jasné, že zorganizovat tak obrovskou akci je opravdu hodně těžký úkol.

Slavnostní zahájení v Cortině nejspíš zůstane v mé paměti dlouho, neb se nám organizátoři postarali o životní zážitek a poměrně velkou zábavu (směje se). Připomínalo mi to Cimrmanovo představení Hamlet bez Hamleta, kde se protagonista celou dobu někde skrýval. Místo hlavní postavy tu pro nás měl být jistý Bruno, koordinátor, který nám měl přidělit místo, ze kterého bychom mohli vysílat reportáž. Bruna jsme až do konce návštěvy slavnostního zahájení vůbec nepotkali, namísto toho si nás koordinátoři do poslední chvíle před přenosem přehazovali jako horký brambor. Vystřídali jsme mnoho pozic na náměstí a v jeho okolí, dokonce jsme lezli přes plot (opět přerušuje smích). Když už jsme přestali doufat, nakonec jsme krátce, pár minut před začátkem zahájení pozici dostali. Je fascinující a inspirující vidět ve zdánlivě vypjatých situacích ten jejich krásný vnitřní klid.

Pojmenujte hlavní rozdíly mezi tím být olympionikem, soustředit se na výkon na trati, a nyní to sledovat z pohledu zprostředkovatele informací a zážitků.

Když závodíte, nežijete život jako ti, kteří chodí do běžného povolání. Kromě velké fyzické náročnosti téhle profese máte zároveň poměrně dost omezení v rámci svého života. Taková, jaká si většina lidí, kteří vrcholový sport nedělali, pravděpodobně ani nedokáže představit. Samozřejmě jste veřejnosti v rámci svých výkonů na očích. Často musíte ustát obrovský tlak, zvládnout to, že jste-li úspěšný, veřejnost od vás očekává skvělé výkony. Na výkony se vážou sponzoři. Víte, že když neuspějete, dost možná můžete mít za nějaký čas méně prostředků, tím pádem třeba v mnoha sportech méně kvalitní přípravu. Vypracovat se tak, aby se vás nedotýkaly negativní ohlasy na výkon v případě, že se vám nepovede závod nebo soutěž. Smířit se s tím, že pokud jsi úspěšný, nebudeš mít dalších pár let moc klid. Skoro kamkoliv půjdeš, někdo tě pozná, což je lidem zpočátku většinou příjemné, později to může být dost náročné.

Oproti tomu většina lidí, kteří pracují v mediálním prostředí (nemyslím moderátory), má větší anonymitu čili volnost, klid. Hodnotí nebo zprostředkovávají pohled na práci, výkon někoho jiného. Přitom je to stojí většinou hodně času a energie. Navíc mají o dost méně kvalitní jídlo v bufetu než mají sporťáci (usmívá se).

Stále vás někdo zastavuje. Koho z bývalých biatlonistů jste stačila potkat a co jste si řekli? A koho byste tu ještě ráda potkala?

Potkala jsem se tu zatím třeba s úžasnými francouzskými kolegyněmi Marií Dorinovou Habertovou či Anais Chevalierovou Bouchetovou, Italkou Federicou Sanfilippovou, také se vždy sympatickou a milou Anastasií Kuzminovou nebo Weronikou Nowakowskou.

Nejvíc jsem si stihla popovídat s Marií Dorinovou Habertovou. Bavily jsme se spolu hlavně o posledních letech, během kterých jsme se neviděly, a o našich současných životech. Mám radost, že Marie vypadá v posportovním životě spokojeně. Je to úžasná, klidná a vždy moc milá bytost, moc jí přeju štěstí a jen to nejlepší. S Federicou jsme se zase bavily o velké životní změně, kterou si musí projít každý sportovec v rámci konce kariéry, a také o sebepoznání i současném životě. S Anastasií zase o jejím odhodlání a chuti stále závodit. S Werčou jsme probíraly hlavně naši současnou životní etapu, děti, zjišťovaly jsme vzájemně, co dělají naši reprezentační kolegové, kteří už jsou stejně jako my ve sportovním důchodu. Z těchto setkání mám opravdu obrovskou radost. Bylo to milé a příjemné, stejně jako za starých časů.

Zkusila jste si už i tratě v Anterselvě. Jaký to byl návrat?

S takovou chutí jsem už opravdu dlouho nesportovala. Podle mě není moc hezčích míst v rámci svezení se na běžkách, než je tohle. Slunce mě k tomu hřálo na každém kroku, podmínky dokonalé. Líp už to zkrátka nejde. Miluju to prostředí i za předpokladu, že funím výrazně víc než před osmi lety tady (směje se).

A jak s odstupem vzpomínáte na tenhle areál?

Jen a jen hezky, a to i navzdory tomu, že se mi tu v minulosti nijak extra nedařilo. Tratě nepatří mezi ty náročnější z hlediska převýšení, ale náročnosti dost přidává vysoká nadmořská výška. Jednou jsem tu soupeřila s Nadine Horchlerovou o první místo a asi 300 m před cílem mi došly síly tak, že jsem ty poslední metry sotva dobelhala. Nakonec jsem skončila na třetím místě, protože mě stihla předjet i Laura Dahlmeierová. Nikdy jindy v životě jsem tak extrémní energetický výpadek nezažila. Podle mě je tohle místo ale stejně rájem na zemi. Itálii celkově miluju, její kulturu, lidi a také jídlo.

Vůbec je to pro vás taková olympiáda návratů. Cítíte nostalgii?

Jo, na tom něco bude v rámci těch návratů a nostalgie je to vlastně také (usmívá se zasněně). Vybavila se mi spousta vzpomínek i v rámci návštěv míst, na kterých jsem opravdu dlouho nebyla, a připomněla mi je i cesta do olympijské vesnice.

Nasála jste atmosféru Anterselvy, byla jste na curlingu, viděla skvělý výkon Jiřího Tuže ve Val di Fiemme. Čekají vás další a další setkání, závod Ester Ledecké v super-G atd. Na co se nejvíc těšíte?

Každý sport je něčím jiný, specifický a jedinečný. Na žádné jiné olympiádě jsem neměla šanci navštěvovat další sporty a sportoviště, takže teď se těším na každý nový zážitek. Když jsem byla v roli závodnice, tak náš závodní program byl většinou zasazený průběžně během celého trvání olympiády vzhledem k množství našich závodů a disciplín. Nebylo by tak zodpovědné mezi závody někde cestovat. O to víc si teď užívám výjimečnou podívanou a samozřejmě i skvělou pracovní možnost.