Medaile předurčená kávovou sedlinou

Divoká voda jí dnes přinesla radost ze synovy medaile. Kdysi přitom málem vzala život jeho staršímu bratrovi. Před čtrnácti lety totiž nešťastnou náhodou zůstal neuvěřitelných patnáct minut pod vodou. Přežil bez následků.

Paní Hradilková, gratulujeme. Jaké jsou vaše první dojmy?

Úleva a radost. Já jsem si říkala, že by to mohlo vyjít. Karty byly rozdané dobře. Řeknu vám zajímavou věc. Byla jsem na pozorovatelské misi v náhorním Karabachu. Kamarád, který mě tam pozval, umí věštit z kávové sedliny a on mi řekl, že to bude stříbro. A protože Vávra zajel kvalifikaci tak hezky, věřila jsem, že by to mohlo vyjít.

Kdo všechno z vaší rodiny přijel?

Tatínek, tetička na kole, strýček, bratr a já.

Mluvili jste s Vavřincem otevřeně o medaili, nebo jste z pověrčivosti tuto možnost nepřipouštěli?

Ne, vůbec. Na medaili vůbec nepřišla řeč.

Je nervozita přímo na závodech větší než doma?

Určitě větší. U televize jsem sice nikdy neseděla, protože ji nemám, ale přímý zážitek je vždycky silnější. Ty poslední závody, kdy Vávra vyhrál ve Slovinsku stříbro, jsem na tu jeho finálovou jízdu byla mimo závodiště. Ale vlastně to, co cítím a prožívám, není nervozita, to je takové zvláštní propojení všech lidí, kteří na něj myslí. Není to jen o Vávrovi, je to o té situaci, která probíhá.

Vavřinec má rád, když se při závodech klepou břehy? Byla v Londýně ta správná atmosféra?

Klepaly se hlavně pro Brity. Ale myslím si, že si to skvěle užil. My jsme byly se Zuzanou Stivínovou na startu a dělaly jsme, co jsme mohly, aby se břehy klepaly i pro něj, a myslím, že se to povedlo. Za námi seděli Britové, kteří nás okřikovali, ale nedaly jsme se. Navíc komentátoři závodů byli výborní a dokázali každému závodníkovi vytvořit báječnou atmosféru a publikum si takzvaně podávali. A nehledě na to, kdo jel, nálada byla úplně skvělá. Vávra si závodní atmosféru vždycky moc rád užívá.

Víte, jak tráví čas mezi finále a semifinále? Potřebuje být sám, nebo naopak s někým rozptýlit nervozitu před finále?

Nevím stoprocentně, ale myslím, že byl s trenérem, se kterým má velmi úzký vztah. Trenér Milan Říha je pro něj velmi důležitý člověk.

Líbilo se mu, jak byla postavená trať?

Naopak. Musela jsem si odsednout, jak na ni nadával. Byla totiž silová. To nebyla trať na tanec, na triky, na vodácké umění, ale byla relativně jednoduchá a hlavně na sílu. Proto vyhrál Ital, který je takový ledoborec.

Jeho trenér Milan Říha, řečený Pytlák, v roce 1999, když Vavřincovi bylo teprve dvanáct let, prohlásil, že bude jedním z nejlepších kajakářů na světě. Kdy jste tomu začala věřit vy?

Závodění je otázka mnoha různých faktorů a je to především souhra psychického a fyzického. Začala jsem tomu věřit v momentě, kdy jsem pochopila, že je schopen ustát ten tlak. Fyzicky jsou na tom všichni stejně, ale rozhoduje právě ta schopnost to zvládnout klidem. Moje víra v jeho úspěchy začala v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že se dokáže soustředit.

Vavřinec tvrdí, že "čím horší a vypjatější podmínky při závodě jsou, tím je to pro něj lepší". S touto vlastností vypořádávat se s komplikacemi se narodil, nebo mu ji dala výchova?

Myslím, že je to otázka povahy a nějakého daru. Charakteristické pro něj je, že má svou hlavu. Když jsme po něm chtěli, aby se naučil jezdit na kole nebo plavat, tak se vzpouzel. Nenechá si do ničeho mluvit. Dokonce i když ho kamarádka hodila do vody, protože neuměl plavat, tak neplaval, z vody jsem ho vylovila já. Ale potom si skočil do vody sám, a to v lomu, kde není možnost se chytit, a začal plavat.