BLOG: 35 let halového rekordu Kratochvílové. Jakou má vůbec cenu?
Praha – Jarmila Kratochvílová slaví výročí. Od světového halového rekordu, který zaběhla v roce 1982 v Miláně, uplynulo třicet pět let. Jakou hodnotu ale dnes její čas, který dosud nikdo nepřekonal, vlastně má?
"Dřeli jsme jako šílenci, dnes a denně," říká Jarmila Kratochvílová o své aktivní sportovní kariéře. Její trenér Miroslav Kváč jí v Čáslavi, kde se připravovala, ordinoval enormní dávky. Podle svých slov si brzy uvědomil poměrně přímočarou a jednoduchou věc – u sportovce je potřeba rozvíjet tu pohybovou dovednost, pro kterou má největší dispozice.
"U Jarmily to byla síla," popisoval Kváč. Kratochvílová tak trávila dlouhé hodiny (desítky, stovky hodin) v posilovně. Před Hrami v Moskvě měla za rok navzpírat 750 tun, během jednoho tréninku pak prý dokázala zvednout až šestnáct tun. K tomu běhala, a to všude – kolem svého domu, v bazénu s vodou nad kotníky, ve vestě s devítikilogramovým závažím.
Kváč byl původně vojákem z povolání a nasadil své svěřence tvrdý dril. Jakmile se opozdila s příchodem na trénink nebo si malinko ulila, bylo zle. "Stačilo přijít o pět minut později na trénink a on (trenér Kváč) už si klepal na hodinky. (...) Dostala jsem se k němu v šestnácti, kdy mě k prvnímu opravdovému tréninku přemluvila spolužačka. (...) Někdy jsem s Kváčem bojovala. Myslím si, že ani jednoho z nás tehdy nenapadlo, že spolu dosáhneme takových úspěchů," popisovala před dvěma lety pro server Novinky.cz.
35 let ve světových tabulkách
Společná práce nesla ovoce, a to jaké! Vždyť Kratochvílová vozila v první polovině 80. let medaile, odkud to jen bylo možné. Stříbro z OH 1980 (400 m). Další dvě stříbra z evropského šampionátu 1982 (400 m a štafeta 4x400 m). Dvě zlata a stříbro z mistrovství světa 1983 (400 m, 800 m, štafeta 4x400 m). K tomu čtyři tituly v řadě z halového evropského šampionátu. Její halový světový rekord z Milána 1982 (49,59) se dožívá právě dnes pětatřiceti let. Pokud se nestane zázrak, její světový rekord z dvojnásobné trati (1:53,28) se příští rok v červenci dočká rovněž pětatřicátin.
Toto vše je ta oficiální verze životopisu Kratochvílové – ta o nelidské dřině a sebeobětování, které by někdo mohl označit až za patologické. Pokud si jej projdeme, případně si pročteme těch několik rozhovorů, které Kratochvílová poskytla, zjistíme, že za letitými rekordy byla jen léta dřiny.
A vlastně ještě něco. Trenér Kváč se sice rozhodl jít "čistou" cestou, uvědomil si ale, že jen to by na úspěch pravděpodobně nestačilo. Našel tak způsob, jak dosáhnout u sportovce anabolického efektu (tedy navýšení tvorby bílkovin ve svalech, naopak zpomalení jejich odbourávání), ovšem bez užití samotných anabolik.
Kváč říká, že si opatřoval značné dávky vitaminu B12, který takový efekt podle něj měl. To ale odborníci rozporují jako fantasmagorii. "Jako povzbudivý efekt, to ano," uvedl k tomu Jan Chlumský z Antidopingového ústavu ČR. "Pomáhá to metabolismu, ale nemůže působit jako anabolické steroidy," dodal. Není těžké si dát pět a pět dohromady a přijít na to, že B12 v tomto případě znamená spíše krycí jméno.
Jarmila Kratochvílová o svém světovém halovém rekordu na 400 m: "Počítala jsem spíš s výkonem mezi 50,0 a 50,5, ale ovzduší velkého závodu a má chuť sama si po tolika týdnech tréninku ověřit, co umím, znamenaly zřejmě sekundu navíc."
Rekordy pro fanoušky
Člověk tu má možnost volby – ta první znamená uvěřit, že Kratochvílová vyhrávala čistě v době, kdy její ruské nebo německé soupeřky dostávaly kvanta steroidů (k jejichž užívání se pak některé po letech přiznaly). Uvěřit, že stála mimo státní program v době, kdy se dost dobře "mimo" stát nedalo. Uvěřit, že za její "zadek rozpíchaný od injekcí" mohou dávky vitaminů. Anebo se tomu zkrátka rozhodnout nevěřit. Pomáhá, když jsou k dispozici dobové záznamy a výpovědi tehdejších lékařů či funkcionářů, které mluví samy za sebe.
O státem řízeném programu v tehdejším československém sportu dnes málokdo pochybuje. Historické úspěchy Kratochvílové, Heleny Fibingerové nebo Imricha Bugára nyní mají cenu hlavně pro jejich fanoušky, kteří svým hrdinům nepřestávají a (nikdy) nepřestanou věřit. Jsou historickým dokladem doby, fantazií jdoucí za hranici možností lidského těla, politickou objednávkou.
Kdyby ale Kratochvílová a spol. vyšli ven s tím, co se už beztak všeobecně tuší, získali by tak mimo jiné i určité uznání od těch, kteří si uvědomují, že být aktivním sportovcem v 70. a 80. letech znamenalo učinit některé volby, které se už nedaly vzít zpátky, a že soudit je zpětně po několika desítkách let může být ošidné.
Kratochvílová by nepřišla o respekt, který stále vyvolává její nasazení – to by jí za rovných podmínek dost možná také vyneslo mezi nejlepší. Bezmála schizofrenní situace, kdy spolu téměř kompletní atletická špička jedné doby vytrvale drží basu, ať se děje co se děje, ale působí ze všeho nejvíc smutně. Pokud se na oficiálním stanovisku Kratochvílové nic nezmění, můžeme jí věřit třeba to, že vteřinové zlepšení na čtyřstovce před 35 lety v Miláně způsobilo ovzduší velkého závodu. Ale také nemusíme.
