Vettel je nejlepší – ale není to trochu málo?
Sao Paulo – Nejednou přivítal letos Sebastiana Vettela na stupních vítězů pískot fanoušků. Těžko totiž mohou skousnout nudu, kterou jeho dominance na tratích formule 1 v posledních letech přináší. Navzdory kritickým hlasům, které poukazují na osobní nevyzrálost čerstvého čtyřnásobného šampiona formule 1 a na to, že za svůj úspěch vděčí především autu, je třeba říci jediné: Bodovat, dojet na bednu nebo vyhrát se může náhodou – a dokonce i titul šampiona se dá získat se štěstím (tatínek Nica Rosberga by mohl vyprávět..). Ale ne čtyřikrát po sobě. Čtyři a více mistrovských titulů získali dosud jen tři jezdci – od letoška už čtyři.
Srovnávat Vettela rovnou s Fangiem, Prostem nebo Schumacherem je asi přehnané, ale přesto by se 26letý Němec z Heppenheimu v dlouhodobých statistikách mohl už brzy stát nejúspěšnějším jezdcem formule 1 všech dob – a to v neposlední řadě díky svému mládí, které mu dává dostatek času k tomu, aby dohnal donedávna ještě zdánlivě nepřekonatelné rekordy svého idolu a staršího kamaráda Michaela Schumachera – třeba v počtu vítězství (91), nebo i mistrovských titulů (7).
"Máme spoustu dobrých německých jezdců. Nick Heidfeld už předvedl, co všechno dokáže s dobrým autem, a Sebastian Vettel je nová závodnická naděje. Zapomněl jsem na někoho? Nezapomněl, to jsou ta dvě nejdůležitější jména." Těmito slovy odpověděl v roce 2006 sedminásobný mistr světa Michael Schumacher na otázku, kdo z Němců by se mohl po (prvním) ukončení jeho kariéry stát jeho následovníkem. Záměrně a významně tehdy nejmenoval svého bratra Ralfa – a vývoj mu dal za pravdu. Heidfeld s Ralfem žádnou velkou díru do světa neudělali – stejně jako sám Schumacher o čtyři roky později při pokusu vstoupit znovu do stejné řeky. Naproti tomu Vettel vytírá svým soupeřům zrak způsobem, o jakém se dokonce ani Michaelovi Schumacherovi nesnilo.
V počtu titulů se už Vettel dotáhl na "profesora" Alaina Prosta a dokonce už překonal Schumacherův rekord sedmi vítězství v řadě z roku 2004, když v neděli v Brazílii zvítězil za sebou už podeváté – a to ještě není konec, protože napřesrok může v této řadě směle pokračovat. Na jeho rekord čekala formule 1 63 let, neporažen zůstal od 25. srpna, kdy triumfoval ve Velké ceně Belgie. Jeho letošní rekordní počet bodů získaných v jedné sezoně je sice trochu sporný kvůli novému systému bodování, ale Schumacherových rekordních 13 vítězství v jedné sezoně už v Brazílii vyrovnal.
Vettelova hvězda stoupá strmě nahoru: Hned svůj první závod v USA v roce 2007 dokončil na osmém místě a ve věku 19 let a 350 dní se stal nejmladším pilotem, který bodoval v závodě F1. O rok později v Monze se stal nejmladším pilotem v historii, který vyhrál kvalifikaci, a následně ve věku 21 let a 73 dní se stal i nejmladším pilotem na stupních vítězů a nejmladším vítězem GP v dějinách. V roce 2010 si zajistil titul a ve věku 23 let a 134 dní se stal nejmladším mistrem světa F1 všech dob. Od té doby už formule jiného světového šampiona zatím nekorunovala.
Ale stačí tohle všechno k tomu, aby se Vettel stal legendou jako ti, které v historických tabulkách překonal a ještě překoná? On sám se skutečným idolem asi nestane, soudí německý týdeník Der Spiegel. Proč? To asi člověku nejlépe dojde, když si zajde do kina na film Rivalové. Přimhouříme-li oko nad řadou faktických chyb ve filmu, které lze omluvit uměleckou licencí, je třeba uznat, že zobrazuje závody formule 1 tak, jaké v 70. letech opravdu byly: jako souboj skutečných chlapů, kteří žili naplno, protože si dobře uvědomovali, že každý rok jeden či dva z nich obětují své vášni život.
Úspěch filmu si lze v neposlední řadě vysvětlit tím, že všem, kdo tu dobu nezažili, ukazuje kontrast ke sterilnímu prostředí té dnešní formule 1, kdy za každý tvrdší souboj následuje trest od komisařů, kdy po každém ťuknutí mezi dvěma auty vyjíždí safety car a kdy se přerušuje závod, jakmile trochu víc zaprší. Jen těžko si lze představit, že by se jednou natočil film o životě a úchvatných úspěších Sebastiana Vettela. Anebo jinak řečeno: není jasné, v čem by takový film měl být zajímavý a poutavý (pokud by si samozřejmě pan režisér 80 procent děje nevymyslel).
Vettel věnuje veškerou energii své práci a úspěchu v ní. Stačí si poslechnout jeho reakce, když mu náhodou něco nevyjde přesně podle představ a skončí třeba v kvalifikaci druhý; člověk téměř nabude dojmu, že ho postihlo nějaké neštěstí. Vettel je takřka neporazitelný, ale působí to... tak nějak nezáživně. Jeho biografie žádné ultranapínavé čtení není – a to se o něm rozhodně nedá říct, že by byl přímo suchar. Je pohotový, vtipný, ale něco tomu všemu prostě chybí. Jediné napětí kolem něj je vlastně pouze v tom, že má na každý závod jiný design helmy. V Brazílii ji měl pomalovanou v duchu chystané Velké ceny Rakouska, která se příští rok vrací do kalendáře.
Chce-li se někdo stát idolem, musí mít také něco navíc a musí poskytnout jistý prostor pro fantazii těch, kdo k němu vzhlížejí. Ale jaký prostor k fantazii poskytují současní jezdci? Denně je vidíme v tištěných i elektronických médiích a rozhovorů s nimi je všude plno. Ale většinou se z nich dovíme jen to, že ve druhém stintu jim rychleji odcházely gumy, měli problémy s DRS anebo že jim vůbec nefungoval KERS. Kouzlo a napětí starých závodů se jaksi – až na pár světlých výjimek – vytratilo. Pro všechno existuje logické vysvětlení – pro poruchy i pro nejrychlejší čas. Dnešní auta jsou napěchována senzory, takže v boxu u počítače poznají třeba i sebemenší pokles tlaku v pneumatice. Na trati už chybí ono někdejší drama souboje na život a na smrt, kdy se jezdec nasoukal do auta a nevěděl, jestli dojede, odpadne, zpřeráží si nohy, ochrne, uhoří, vykrvácí, jestli ho popraví šlendriánsky přišroubované svodidlo nebo rozmačká – tehdy ještě plechové – šasí.
A dnes? Počet těch, kdo kvůli poruše nebo havárii nedokončí závod, by se spočítal na prstech jedné ruky, předjížděcí manévry se musí uměle přivodit otevřením zadního křídla, dech beroucích bouraček je jak šafránu, technických problémů jakbysmet. Napínavost se dohání tím, že se vyrábějí gumy schopné přežít jen pár kol, a když chce televize ukázat zpomalené záběry "dramatických" momentů, omezí se na to, jak někomu trochu ustřelil zadek nebo mu poskočilo auto, když zavadil kolem o obrubník.
Samozřejmě určité riziko existuje vždy, ale piloti si do dnešních dnů vybojovali taková bezpečnostní opatření, že se už smrti bát v podstatě nemusejí. Jezdci, kteří před 40 lety žili normálním, a leckdy bouřlivým životem a o víkendu se nasoukali do "nejrychlejších rakví světa", by si asi v moderních automobilových závodech ani neškrtli. Kariéra dnešních jezdců se plánuje jako byznys model. Cesta nahoru stojí spoustu peněz a sponzoři pro flamendry a pařiče nemají pochopení. Z tohoto pohledu dělá i Vettel všechno správně: nekouří, napije se jen výjimečně a kouká být brzy v posteli. Tak disciplinovaný byl sice Niki Lauda ve své době také, ale přesto je mezi kariérami těchto dvou jezdců rozdíl přímo propastný. Lauda byl navíc v tomto ohledu ve své době spíše výjimkou.
O Laudovi se kdysi říkalo, že má v hlavě počítač. Ve srovnání s ním ale Vettel působí doslova jako robot. Na rozdíl od Laudy si Vettel třeba velmi přísně střeží soukromí. Svou rodinu ani svou dívku Hannu, se kterou chodí už od maturity, na závody nebere prakticky nikdy – takže se s ní půlku roku vlastně nevidí. Chce, aby jeho nejbližší mohli vést normální život bez pozornosti médií a před okolím tají i svého labradora Naju. Obává se, že když pootevře dveře do svého života, už se mu je nepodaří zavřít. Na rozdíl od svých rivalů Alonsa a Hamiltona, kteří na Twitteru komunikují s miliony svých fanoušků, Vettel sice má svoje stránky, ale Twitteru věru moc nedá.
Německý mladík zkrátka omezuje jen na nejnutnější cokoliv, co nepřispěje k tomu, aby byl ještě o něco rychlejší a lepší. Po vítězství v Singapuru se třeba postaral o rozruch, když prozradil tajemství úspěchu týmu Red Bull: "My makáme, zatímco ostatní si válejí koule u bazénu." A v čem on sám vidí tajemství svého osobního úspěchu? V první řadě o sobě tvrdí, že je perfekcionista a puntičkář, nechybí mu ctižádostivost, snaha být nejlepší, píle, hlad po úspěchu, touha se neustále zlepšovat a učit, důslednost a motivace k vítězství, prozradil v rozhovoru pro RTL. Neuznává žádné omluvy a výmluvy, každý den před spaním si prý probírá uplynulý den a přemýšlí, co se mu povedlo a co šlo udělat lépe. Jeho úspěchy podle něj nejsou náhoda; svou současnou pozici na výsluní si užívá, protože počítá s tím, že jednou bude muset chtě nechtě pověsit přílbu na hřebík.
Vettel je zkrátka – trochu s nadsázkou řečeno – další úspěšný produkt koncernu Red Bull: v týmu má veškerou myslitelnou podporu, a dokud to nezkusí v jiném autě, této nálepky se asi nezbaví. Není náhodou, že pro každého jezdce je vrcholem jezdit za stáj Ferrari: Je to totiž poslední legenda, která formuli 1 zbyla – spolu s Velkou cenou Monaka.
