BLOG: F1 by měla předně vyřešit, kde nejezdit a za co se postavit

Postavení jezdců

Piloti vozů formule 1 působili v očích širší veřejnosti prakticky odjakživa jako rockové či filmové hvězdy. Tomu se, s ohledem na privilegovanost prostředí, ze kterého valná většina jezdců pocházela, a vzhledem k finanční náročnosti sportu, nelze divit.

Ne všichni ovšem byli lhostejní vůči světu mimo závodní tratě. Například brazilský jezdec Ayrton Senna založil těsně před svou tragickou smrtí společně se svojí sestrou charitativní organizaci, která měla za cíl vytvořit příležitosti vyrůstající brazilské generaci. Za dobu své existence Institut Ayrtona Senny podpořil řadu sociálních a vzdělávacích projektů celkovou sumou osmdesáti milionů dolarů.

S obrovským dosahem sociálních sítí si v posledních letech hlavní hvězdy sportu, jmenovitě především Lewis Hamilton nebo Sebastian Vettel, začaly uvědomovat i jistou zodpovědnost a poukazují také na společenská témata, která se samotným sportem zdánlivě nesouvisejí. I díky tomu se dnes ve formuli řeší otázky rasismu, lidských práv nebo, jakkoli úsměvné se to s ohledem na typ sportu může zdát, ekologické udržitelnosti.

Problematické lokace

V Rusku závodit nebudeme, znělo paddockem jednotně po začátku ruského útoku na Ukrajinu. Šlo o naprosto logickou reakci na popírání lidských práv a státní suverenity. Pro tým Haas měla celá záležitost ještě větší dohru – odchod hlavního sponzora, ruské společnosti Uralkali, a jezdce Nikity Mazepina, který je synem majitele firmy.

Jako střelba do vlastní nohy pak působí ochota vedení šampionátu pokračovat se závody v zemích, které lidská práva dlouhodobě pošlapávají – jmenovitě Bahrajn, kde letos sezona odstartovala, Čínská lidová republika, která v kalendáři sice poslední dvě sezony chyběla kvůli koronavirové epidemii, ale se kterou byl prodloužen kontrakt na konání Velkých cen do roku 2025, nebo Saúdská Arábie, kde se závodí tento víkend i navzdory raketovému útoku na ropnou rafinerii nedaleko samotného okruhu. 

Výtky k výběru lokace se seriálu nevyhnuly ani v minulosti. Názorným příkladem bylo konání Velké ceny v Jihoafrické republice, které probíhalo navzdory vládě apartheidu. Až konečně v roce 1985 odmítly některé týmy do Grand Prix nastoupit. Závod samotný sice ten rok ještě proběhl, byl ale posledním do roku 1992, kdy se po skončení režimu seriál F1 do Jihoafrické republiky vrátil. 

Podobná kritika je namístě i v případě Maďarska a jeho postojům vůči LGBT komunitě. Sebastian Vettel byl po loňském závodě na Hungaroringu dokonce předvolán před komisi FIA kvůli tomu, že si triko na podporu LGBT komunity nechal i na slavnostní ceremoniál – oficiálně FIA povolila jezdcům trika jen před ním. "Nezajímalo mě, co si myslí ostatní, chtěl jsem vyslat impuls a jsem na to pyšný," nepochyboval o svém rozhodnutí čtyřnásobný šampion. 

Obdobně hloupým dojmem pak působí rozhodnutí FIA zakázat pilotům klekání před závody. Ředitel formule 1 Stefano Domenicali sice slibuje podporu diverzifikace v prostředí formule 1, nakolik  se mu jeho cíle podaří naplnit ale ukáže čas. Do té doby zákazy gest na podporu jakéhokoliv tématu působí naprosto zbytečně. 

Jakkoliv s nedávným rozhodnutím k odřeknutí závodu v Rusku lze souhlasit a vítat jej jako gesto solidarity s Ukrajinou, v celkovém pohledu působí velmi pokrytecky ochota pokračovat v jiných, neméně problematických zemích, která utlačují menšiny na vlastním území.

Totéž platí i pro neopodstatněné zákazy zaváděné pod tlakem hostitelských zemí. Spíše než rozšiřovat kalendář o nové lokace by si tedy vedení F1 mělo vyjasnit vlastní hodnoty a postoje, které chce reprezentovat i mimo sportovní svět a závodní okruhy.