EXKLUZIVNĚDakar je diagnóza. Kdo jednou zkusí, tak buď už nikdy, nebo pokaždé

„Dakar je diagnóza. Kdo ho zkusí, tak buď už nikdy, anebo, když to půjde, tak pokaždé,“ říká Říha, který byl na Dakaru i v Africe a Latinské Americe. Kdyby sám mohl vybrat, kde by se mělo jezdit, je pro Afriku. „Dakar je Afrika. Určitě bych byl pro Afriku, i když Saúdská Arábie nabízí ty africké terény,“ připouští.

Jak na Dakaru vypadá práce novináře

Novináři při rallye potřebují oproti jezdcům přece jen trochu pohodlnější, ale hlavně rychlejší dopravu. „Já jsem potřeboval pro rádio dávat vstupy už řekněme odpoledne od jedné hodiny tamního času. To znamená, že jsem se potřeboval přesunout rychle, a na to jsou na Dakaru letadla,“ vzpomíná Říha.

„V době, kdy se Dakar jezdil v Africe, byla letadla zásadní, protože tam přece jenom těch silnic tolik nebylo. V Jižní Americe jsme se potom přesouvali třeba přes noc dálkovými autobusy, ve kterých jsme spali, speciálními autobusy pro rallye,“ dodává. Bylo potřeba být kolem desáté či jedenácté hodiny v bivaku, aby bylo možné sledovat hlavně české jezdce, referovat do rádia a připravovat reportáže.

Bivaky ovem bývají poměrně rozlehlé a hledat tam české týmy kvůli rozhovorům bývalo obtížné. „Někdy jsem ten bivak obešel dvakrát třikrát, než jsem je našel. Je to opravdu velká plocha. Dva a půl tisíce lidí v bivaku. Dneska už to je přes tři tisíce, takže najít toho správného nebylo vždycky jednoduché,“ říká Říha. Dnes už jsou bivaky předem namalované, dřív v Africe to bývalo většinou tak, jak kdo přijel. „Dneska už je v tom pořádek a v zásadě je to stejné a vy víte, kde jsou ty jednotlivé týmy a posádky. Je to určitě jednodušší,“ dodává.

Co se smí točit a co ne

Na některých motocyklových závodech platí pravidlo, že jestliže závodník upadne, tak od té doby se nesmí zabírat. To lze až v okamžiku, kdy je jasné, že vstává nebo mává, nebo kdy už je jisté, že jeho zdravotní stav není kritický.

„Všichni tady asi víme a viděli jsme záběry těch těžkých nehod motorkářů a slyšeli jsme, jak kameraman točí a nepomáhá, protože Dakar je založen na tom tvrdém boji,“ vysvětluje Říha. Na druhou stranu si na Dakaru pořadatelé velmi potrpí na to, že nemůžete, pokud si nezaplatíte práva, točit nic na trati, nic v bivaku. Velmi se to kontroluje, včetně sociálních sítí.

„Takže na jednu stranu pořadatelé nechtějí, abyste točili věci, které jsou spojeny s těmi právy řekněme vysílacími, a na druhou stranu potom vidíte, že točí jezdce, kteří jsou opravdu v nouzi. Čeká se až na přílet vrtulníku nebo pomoc a kameraman točí, protože to je to drama,“ říká Říha.

Vyhraje Loprais?

Někteří novináři někdy mají i trochu jiné úkoly a lze je nazvat „černou asistencí“. „Viděli jsme Dušana Drdaje, který dokázal vyřešit problém s pneumatikou při maratonské etapě. Samozřejmě sehnal někde pneumatiku. Někdo ji tam musel dovézt. Mohou to být i ta novinářská auta, protože to je asi hodně jednoduchá příležitost, jak to tam dostat, neriskovat nějakou partyzánskou akci týmu. Takže stává se,“ připouští Říha, kterého láká zkusit si kategorii Dakar Classic a neriskovat život v rychlých autech.

„Hodně mě to láká. Musím říct, že když vidím ta krásná auta, která jedou tuhle kategorii, tak je to i nostalgie. Tohle je vlastně možnost, jak relativně bezpečně vyzkoušet Dakar v té mé disciplíně, kterou teď vlastně jezdím v rámci mistrovství České republiky a Světového poháru,“ vysvětluje Říha.

Domnívá se, že letošní ročník by mohl vyhrát v kategorii kamionů Aleš Loprais. „Já si vzpomínám, že při mé třetí účasti na Dakaru v roce 2007 jel Aleš poprvé. Převzal od svého strýce volant tatrovky a dokázal se v poslední etapě dostat na třetí medailové místo v etapě do Dakaru. A tak trochu tuším, že by tahle zarputilost a ta jeho touha po vítězství letos mohla nést ovoce. Aleš na to má,“ soudí.

Loprais ve 12. etapě obsadil páté místo a před závěrečnou etapou vzrostla jeho ztráta na vedoucího Žalu na 21 minut.