Brno je začarovaný okruh – a nejen pro Abrahama

Občasné přísliby aneb od Huleše k Peškovi

Už jako pohádka zní příběh o tom, jak tady v roce 1995 začínající Jaroslav Huleš v přidruženém závodě mistrovství Evropy "stopětadvacítek" porazil všechny kontinentální soupeře, a druhému v cíli nadělil patnáct sekund. Ten mladík s propastným odstupem za ním se jmenoval – Valentino Rossi. Ostatně, byl to opět Huleš, jenž na novém moderním okruhu v lesích nad Brnem, o dva roky později, ve stejné kubatuře, ovšem už v rámci světového šampionátu, získal pro české barvy první body na domácí Velké ceně po jedenáctileté odmlce. Byly dva. Za čtrnácté místo. V létě 2001 pak společně s Jakubem Smržem připravil divákům nejdramatičtější tuzemskou bitvu moderní éry. Nikdy předtím, ani potom, se na současném automotodromu neprali v přímém souboji o přední bodovaná místa dva Češi mezi sebou. Smrž byl o pár setin šťastnější. Skončil šestý a dosáhl nejlepšího výkonu domácího jezdce od identického umístění Staši z roku 1973. Tento výsledek zopakoval Smrž později i v MS superbiků. V jeho osobní brněnské bilanci se ale jednalo v podstatě o dvě "bílé vrány" mezi plejádou pádů a neúspěchů.

Pódiového umístění nám bylo přáno opět až v srpnu 2007. V tu dobu slibně rozjetou kariéru proměnil Lukáš Pešek, podobně jako František Šťastný v roce 1968 a Bohumil Staša o rok později, ve třetí místo. Sluší se připomenout, že už o rok dříve si na Masarykově okruhu vyjel Pešek i pole position, jenže v poslední zatáčce upadl z průběžné páté pozice. Na "bronzový" úspěch však ani on více nenavázal a až do včerejška šlo v podstatě o společnou "moderní" tradici. Českým účastníkům MS silničních motocyklů se v rodné zemi nedaří. Končí mimo body, v lepším případě jich poberou po dvou, po třech. Ale mnohem častěji je kosí technické problémy a pády. Teprve minulou neděli se jednomu z nich povedlo skončit v první sedmičce dva roky po sobě. Poprvé v historii moderního Masarykova okruhu. A poprvé od roku 1966, kdy František Šťastný obsadil ve třídě do 250 ccm šesté místo, stejně jako o rok dříve v "pětistovkách".

Průlom do hořké tradice udělal Kornfeil

Mladík, který dokázal alespoň z části prolomit prokletí domácí Velké ceny, se jmenuje Jakub Kornfeil, a je teprve na začátku kariéry mezi světovou elitou. Minulý rok tady v závodě, z větší části na mokrém asfaltu, šokoval sebevědomým vystoupením snad úplně každého a skončil na pátém místě! Jak už vyplývá z výše uvedeného, jednalo se o druhý nejlepší výkon českého motocyklového závodníka na novém brněnském okruhu po bronzovém postu Peška. A letos, i přes nepovedené tréninky a zejména kvalifikaci, která mu přisoudila až dvacáté místo na startovním roštu, dojel sedmý. "Asi je to tím, že jezdím hlavou a v první řadě chci závod dokončit. Mělo to být lepší. Nebýt problémů v pátek a sobotu, mohl jsem vyrazit na trať z lepší pozice a pak bych se ve čtvrtém kole, z mého pohledu v klíčovém okamžiku, nezdržel za Grotzkym. Ztrátu, co se v tu chvíli vytvořila, jsem už nedokázal dotáhnout." Když si to uháněl po Masaryově okruhu kolem dokola po desáté, zajel třetí nejlepší čas ze všech. Byl jen o pár setinek pomalejší než vedoucí duo. Od té chvíle se ale dlouho konstantní ztráta zhruba 4,6 sekundy na skupinu před ním začala zvětšovat. "Pneumatiky měly dost, v zatáčkách klouzaly a já musel být obezřetný. Pochopil jsem, že už lepší nebudu, tak jsem vsadil na jistotu." A vyplatilo se. Jakub Kornfeil dosáhl nejlepšího výsledku z kvarteta našich jezdců. A přesto byl v podstatě nespokojený…

Prognóza, která se nenaplnila

Když se Jaroslav Huleš objevil v Brně v roce 2002 naposledy (ze zdravotních důvodů však nestartoval), postěžoval si na složité podmínky, za nichž český jezdec může získat plnohodnotné angažmá v seriálu MS. Talent je pro kluky ze srdce Evropy málo. Musí mít peníze. Hodně peněz. A na hodně dlouhou dobu dopředu. I proto byl skeptický k možnosti působení některého z krajanů v královské třídě MotoGP. "Majitelé stájí zajímají na prvním místě peníze. Motocyklový trh v České republice je malý a bezvýznamný, i z dalších komerčních důvodů můžou jezdit ve špičkových stájích jen Italové, Japonci nebo Španělé. Proto si myslím, že do MotoGP se žádný z Čechů nikdy nedostane."

Těžko říct, co by řekl dnes, pokud by byl stále mezi námi. Ale v tomto ohledu se Huleš dvakrát zmýlil. Nejen z MotoGP, ale i z dalších kubatur, dost překvapivě zmizeli jezdci z Japonska, ač se jezdí především na strojích z této vzdálené země. Na hodách, yamahách, případně na suzuki a kawasaki. Ale v nejprestižnější třídě je od letoška už i ono "nepravděpodobné" české želízko, Karel Abraham. O něm prohlásil – jistě i s trochou zklamání z vlastního nedobrého osudu – jeho nedávný konkurent Lukáš Pešek, že Karel talent má. Ale nijak mimořádný. Může se však opřít o nezbytné finanční zázemí. Vždyť jeho otec je mj. spolumajitelem brněnského okruhu. A Abraham junior bydlí de facto hned za plotem. O to paradoxnější je skutečnost, že právě "doma" se mu vůbec nedaří, a potvrdilo se to i tentokrát.

Zklamání bez výmluv i s nadějí do budoucna

Jenže tenhle sympatický hoch si na nic nehraje. Na rozdíl od jiných při hodnocení neúspěchu nehledá vinu kolem sebe, nespoléhá na výmluvy typu – mám pomalou motorku, mechanici neodvedli svoji práci, byl jsem zdravotně handicapován. Mnohdy vtipně působil i popis další "černé kaňky" na v pořadí sedmém vysvědčení z Grand Prix České republiky. Cíl totiž spatřil jen v roce 2007 ze čtrnáctého místa ve třídě do 250 ccm. Loni – po těžkých pádech jak v pátek, tak v sobotu – nepustilo Abrahama na start zranění a pětkrát odstoupil předčasně.