Strachová: Konec kariéry? Lepší je to brát jako nový začátek

Na slalomových svazích získala kompletní sadu medailí na mistrovství světa, třetí místo na olympiádě a 17 umístění na stupních vítězů ve Světovém poháru. "Titul mistryně světa byl skvělý, ale bronz z Vancouveru stavím na stejnou úroveň, možná výš, protože jsou to prostě olympijské hry. A nemůžu opomenout třetí místo z Beaver Creeku, moje poslední velká medaile. To byl můj comeback a velmi emotivní závod," ohlíží se Strachová.

Její kariéru ale ovlivnil také emotivní rozchod s otcem a trenérem v jedné osobě Petrem Záhrobským v předolympijské přípravě před deseti lety, stejně jako kolaps organismu a následná operace nezhoubného nádoru na mozku v roce 2012.

"Po rozchodu s otcem mě myšlenky na konec nenapadaly, chtěla jsem si zkusit jít vlastní cestou. Po mém vážném onemocnění se samozřejmě nabízelo skončit, ale já jsem cítila, že se k lyžování musím vrátit. Ne proto, abych ještě získala nějakou medaili, ale protože se musím ještě něco naučit, co budu potřebovat v životě po kariéře," přiznává Strachová.

"Nejde nějak přesně popsat, co byl ten impulz. Hodně věřím svojí intuici a ta mě v tu chvíli vedle k tomu, že se mám k lyžování vrátit. A stejně mi v roce 2017 napověděla, že teď je ten správný moment odejít," dodává.

Strachová dokázala zvládnout těžkou situaci, odrazit se ode dna a v kariéře pokračovat. Zpětně to vnímá jako jednu z nejdůležitějších schopností, kterým se naučila. "Neúspěchy a porážky jsou to, co vás nakonec v životě nejvíc obohatí. Když vozíte ze závodů umístění a medaile, je jednoduché být pozitivní. Ale dokázat zachovat si úsměv, když jste dole, to vás nakonec naučí nejvíc," myslí si Strachová.

Právě tohle myšlení dovedlo Strachovou k poslednímu velkému úspěchu, "návratovému" bronzu z mistrovství světa 2015. "Celá ta sezona byla pro mě úžasným obdobím. Závod v Beaver Creeku mám pořad v živé paměti, i to, jak jsem byla na startu klidná. Zpětně nechápu, jak jsem zvládla nebýt vůbec nervózní a věřit si. To se ale nedá naučit, k tomu jsem si musela sama dojít," vzpomíná Strachová.

U řady sportovců se po konci kariéry dostaví pocit rozčarování z "civilního" života. Strachová je jiný případ. "Dopředu jsem uvažovala o tom, co bych chtěla dělat. A stoprocentně jsem nechtěla trénovat ani se dál pohybovat u lyžování. Ale zároveň jsem chtěla zúročit to, co jsem se naučila – jak se starat o svoje tělo i mysl, jak přistupovat sama k sobě. Ne směrem ke sportovcům, ale normálním lidem. Připravila jsem se dopředu, a vlastně hned druhý den po konci jsem vyrazila 'do práce'. A brzy zjistila, že mě to naplňuje stejně jako sport," hodnotí Strachová.

"Jsem ráda, že jsem dokázala uzavřít kariéru se ctí a pocitem, že jsem jednu kapitolu života uzavřela se vším všudy. A ne že by mě k tomu donutila špatná výkonnost, kdy bych nepostupovala do druhých kol nebo jezdila někde kolem patnáctého místa. Když máte za sebou medaile, tak vás to nemůže naplňovat. A nechtěla jsem končit ani ze zdravotních důvodů," doplňuje Strachová.

Pro mnohé překvapivě se ke konci odhodlala rok před Hrami v Pchjongčchangu. "Věděla jsem, že bych tomu už nedokázala věnovat maximum. V kariéře je vždycky něco, co ještě můžete dokázat, nějaká další meta, kterou můžete překonat. Málokdo končí s tím, že už dokázal všechno a nemůže víc. Slalom je zrádný v tom, že můžete vypadnout v každé brance. V sezoně se vám může dařit sebevíc, ale olympiáda je o jednom okamžiku. A pro mě to byl risk, který už za to nestál," říká Záhrobská.

Připouští, že jako pro ženu byl pro ni konec o něco jednodušší. "Jen zlomek lyžařů se závoděním zabezpečí do konce života. Sportu navíc často obětujete i vzdělání a pak je často problém najít odpověď na otázku, co dál. Pro ženy je to jednodušší v tom, že většinou končí ve chvíli, kdy chtějí mít rodinu a starat se o děti. U mužů je tam víc zodpovědnosti o zabezpečení rodiny, v tom to mají těžší," uzavírá Strachová.