Vy nám tanky, my vám branky aneb Padesát let od hokejové pomsty za okupaci, část první

Světový šampionát 1969, který se vyznačoval novým dvoukolovým hracím systémem, se měl konat původně v Československu. Ale v důsledku srpnových událostí předchozího roku se ČSSR pořadatelství zřekla a Mezinárodní hokejová federace přidělila turnaj politicky neutrálnímu Švédsku.

O to bouřlivěji se ale ve Stockholmu projevily důsledky okupace a její negativní ohlasy. Mezinárodní publikum přihlížející vzájemným duelům československé reprezentace se Sověty tak bylo zřetelně na straně potupených Čechů a Slováků, kteří čekali na revanš dlouhých sedm měsíců. Dočkali se 21. března 1969, přesně po sedmi měsících.

"Naše heslo bylo jasné. I když na turnaji prohrajeme, tak Sověty musíme dvakrát zdolat," vzpomínal tehdejší kapitán národního týmu Jozef Golonka. "Náš mančaft byl úžasný. Všichni za jednoho, jeden za všechny. Ta atmosféra byla úžasná, v kabině bylo napětí. Národ jsme nezklamali, to bylo rozhodující," dodal Golonka k faktu, že reprezentanti uspěli v obou duelech.

Ještě než ale došlo na první zápas, uvědomovali si sami hráči, co je ve hře. "Už před cestou, než jsme tam jeli, jsme zažili doma těžké chvíle. Nikdo z nás, co tam odjížděl, určitě neměl poraženeckou náladu. Všichni jsme chtěli vyhrát. Chtěli jsme je (Sověty) porazit. Vždycky jsme je chtěli porazit, tentokrát jsme ale měli daleko větší motivaci dokázat, že se jich nebojíme. Nejenom my, ale celý národ," přiznal Josef Černý, další z pamětníků na ledě.

První třetina góly nenabídla, to důležité přišlo až ve druhé polovině utkání. Ve 32. minutě hrál národní tým dvojnásobnou přesilovku, kterou po závaru před brankovištěm zužitkoval Jan Suchý po dorážce svojí střely.

V ikonických záběrech zůstal bezmocný sovětský gólman Zinger v bráně přikrytý síťkou a Václav Nedomanský s Jaroslavem Holíkem radostí bránu vyrazili. Hala doslova vybuchla. "Za národní mužstvo dát gól, to si cení každý hokejista. Tady to bylo ještě znásobené," neskrýval Suchý.

Nejlepší obránce turnaje měl prsty i v důležité trefě na 2:0. Suchý na hraně vlastního obranného pásma a neutrální zóny vybídl do brejku Josefa Černého, který v poklidu objel Paladěva a bekhendem umístil puk do branky. Kotouč zůstal po střele viset v síti Zingerovy klece.

Výhru v závěru jistil v utkání bezchybný Vladimír Dzurilla a po závěrečném hvizdu mohla vypuknout radost jak v hledišti, tak na ledě. Českoslovenští reprezentanti si v hloučku zakřičeli vítězný pokřik. "Věděli jsme, že vítězství je už naše. Splnili jsme to, co jsme si řekli," řekl k nezapomenutelnému momentu další z útočníků Jan Havel.

Po dohrání státní hymny na počest vítězů se hráči národního týmu rozjeli podle interní dohody rovnou do šatny bez podání rukou Sovětům. "Nejlepší způsob (nesouhlasu s okupací) bude je porazit a otočit se. Nechť to celý národ ví. Nepodáme jim ruce a jdeme do kabiny," popsal Golonka plán domluvený ještě před odletem do Švédska.