Zůstat doma, nebo odejít do zámořských soutěží? Věčná otázka mládežnických hokejistů, která nemá jednu správnou odpověď. Výhody i nevýhody obou cest nastínili trenér reprezentační osmnáctky Jaroslav Nedvěd a expert ČT sport Petr Hubáček v debatě v rámci pořadu Buly start živě.
Také před novou hokejovou sezonou byl k vidění úprk dalších českých juniorských hráčů do zámoří, ať už do juniorských soutěží nebo na univerzity.
„Myslím, že tady má hráč daleko víc – protože to je zrovna takový rozvojový věk – šancí a času rozvíjet svůj talent a pracovat na sobě. Protože jsou tady kvalitní tréninkové procesy, může hrát v klíčové roli juniorskou soutěž, pravděpodobně by měl naskakovat za farmářský tým nebo aspoň nakouknout do extraligy,“ říká Nedvěd.
„Pak je tady druhá varianta, když kluci zůstávají jako prvoročáci v amerických a kanadských juniorkách a takovou porci icetimu (času na ledě) nedostávají a vlastně se nerozvíjí a trochu stagnují,“ tvrdí.
Nedvěd by setrvání doma nezavrhoval, ba naopak. „Je to případ od případu. Já nikomu nechci šlapat po štěstí. Letos nám zůstalo dvanáct třináct kluků po neúspěšném turnaji. Stejně zvolili tuto (domácí) cestu, i když měli jinou možnost. Každý si to musí probrat sám, ale šance na rozvoj hráče u nás je velmi dobrá,“ myslí si Nedvěd.
Podle Hubáčka je nejdůležitější minutáž
Juniorští hráči však v českých klubech často naráží na to, že příležitost v dospělých soutěžích nemusí být z jejich pohledu dostatečná. „To je občas ten problém. Kluci tady necítí až takovou šanci. Oni by si ji museli vybojovat. Někteří agenti a kluci to chtějí mít ve smlouvě, že budou mít nějaký počet zápasů a v zápase nějaký adekvátní icetime,“ všímá si.
„Když to nemají, tak volí severoamerickou cestu. Chtějí mít vše černé na bílém. Jen málokdo se o to chce porvat. Ukázat na tréninku trenérovi, jak se posouvá, jak se vyvíjí a při nějaké konstelaci icetime dostat,“ podotýká.
Podle Nedvěda je navíc cizina pro mnohé hráče lákavá. „Na juniorské (zámořské) soutěže někde chodí pět, sedm, dvanáct, třináct tisíc diváků. Už jsou jako hvězdy, nechtějí si to nechat utéct. Říkají: ‚Já nechci, abych o něco přišel, abych něco prováhal, promeškal.‘ Tady přijde na juniorku 130 lidí včetně babiček a rodičů a tam je to taková profi soutěž. To se jim také líbí,“ doplňuje Nedvěd.
Hubáček však upozorňuje na rizika zámořské cesty. „Ukázalo se to i v loňském ročníku. Na Hlinka Gretzky Cupu bylo portfolio hráčů, z nichž někteří odcházeli do zámoří a někteří zůstávali v Česku. Na někom, kdo odešel do zámoří, bylo vidět, jak mu ten rok pomohl, vrátil se zpátky a byl prostě nadstandardní, jako třeba Kuba Vaněček nebo Ondra Ruml,“ vyjmenovává.
„A naopak byli kluci, kteří na Hlinkovi hráli velice slušně, ale když se měli poprat o mistrovství světa v dubnu po sezoně a v zámoří neměli tu roli, tak oni kádr (pro mistrovství světa) ani neudělali. Takže je to opravdu strašně individuální,“ doplňuje Hubáček, jenž strávil poslední čtyři roky u mládežnických reprezentací.
Podle Hubáčka je nejdůležitější objem času na ledě. „Základ je to, že když kluk odejde jako ‚prvoročák‘ do kanadské juniorky, musí hrát. Jak nehraje a nemá minutáž, protože se málo trénuje a hodně se cestuje, tak je to na něm strašně vidět. Někomu to sedne a ukáže se to jako dobrá cesta,“ říká.
„Někoho to může naopak zničit a ukáže se ta evropská nebo česká cesta jako lepší, viz třeba Matěj Tománek, Dominik Řípa. Ti kluci během roku strašně (herně) vyrostli a na mistrovství světa osmnáctek patřili ke stěžejním hráčům a hráli opravdu výborně. Takže je to fakt individuální. Není to černobílé,“ dodává Hubáček.
