Stál jsem poslední v řadě, tak jsem byl gólman. Roman Turek a vzpomínky na Vídeň i NHL
Brankář s maskou Eddieho. Vítěz Stanley Cupu, ale také šampion z Vídně 1996. Gólman s třemi sty padesáti zápasy v NHL. V neposlední řadě také velký jihočeský patriot. A poté, co si ve čtvrtek převezme ocenění, rovněž člen Síně slávy českého hokeje. To vše je Roman Turek.
Roman Turek patřil po celá devadesátá léta a první polovinu těch nultých mezi českou hokejovou špičku. K hokeji se přitom dostal náhodou. V jihočeských Strakonicích jej na zimní stadion přivedl kamarád – společně si chtěli tento sport vyzkoušet. "Bylo mi sedm let," usmívá se dnes Turek při vzpomínání na to, jak vše začalo. A nebyla to jediná náhoda.
Nechybělo totiž mnoho a jméno Roman Turek mohlo být podepsáno nikoliv pod statistikou úspěšných zákroků a vychytaných nul, nýbrž v kolonce vstřelené branky. "Byl jsem docela šikovný v útoku, ale jednou, když se fasovala výstroj, tak jsem stál poslední v řadě," vzpomíná dnes třiapadesátiletý Turek.
"Trenér najednou povídá, že už má jenom gólmanskou a jestli to nechci zkusit. A já na to: Co jiného mi zbývá?" usmívá se. "Čekal jsem, že se to třeba změní. Ale docela mi to v brankovišti šlo a mně se to i zalíbilo, když po povedeném zápase kluci přijeli a začali mi hokejkami bouchat do betonů. Tak jsem tam zůstal," dodává.
Vzpomínky na Vídeň
Ze Strakonic se šikovný brankář ve čtrnácti posunul do Českých Budějovic – a pak už to šlo ráz naráz. Uchytil se v mužském áčku, přišly také první pozvánky do reprezentace, se kterou v roce 1993 coby rezervní gólman získal bronz na mistrovství světa. "Kryl jsem tam záda Břízovi, ale i tak to byla obrovská zkušenost," vzpomíná.
O rok později vítězství ve Zlaté hokejce a v polovině "devadesátek" už první zahraniční angažmá: rok strávený v německém Norimberku. A po něm už ten největší krok, tedy přesun do zámoří do Dallasu, to vše jen tři měsíce poté, co ve Vídni s národním týmem získal zlato na světovém šampionátu. Bylo to první vítězství v samostatné historii.
Turek byl na mistrovství v roli jedničky, na ledě prakticky nechyboval. "Ten turnaj se mi opravdu povedl. Sešla se výborná parta, každý znal svou roli na ledě i mimo něj. Vše fungovalo. Ve finále jsme hráli proti Kanadě a v poslední třetině jsme to otočili," vzpomíná na velký úspěch mužstva, které ze střídačky vedl Luděk Bukač.
Pak ale přišlo rázné vystřízlivění. Nepovedený Světový pohár, na který se dodnes vzpomíná jako na velkou hokejovou ostudu a kde na Turka létaly do brankoviště plechovky od piva. "Rád jsem se 'uklidil' do NHL," pousměje se. Stěží tehdy mohl tušit, že přestože se coby náhradník ještě podívá na OH do Salt Lake City, v národním dresu už nikdy na led nevyjede.
Belfour? Kamarád to nebyl, ale vycházeli jsme spolu
Jeho zámořské působení začalo v dresu Dallasu, kde strávil tři sezony převážně v roli dvojky za Edem Belfourem. Klíčová byla až ta poslední z nich, ve které s týmem ve finále Stanleyova poháru těsně porazili Haškovo Buffalo. "Ten tým vedení budovalo spoustu let. Play-off jsem ale bohužel sledoval jen ze střídačky," říká.
Jaká byla spolupráce se slavným Belfourem? "Měl spoustu nepřátel jak v týmu, tak mimo led. Z nějakého důvodu jsme spolu ale vycházeli velice dobře. Kolikrát mi zavolal i mimo led, co dělám a jestli někam nezajdeme. Byl to hodně zvláštní člověk, to je pravda. Ale já jsem byl strašně rád, že jsme spolu vycházeli," dodává.
Vycházeli spolu dokonce tak dobře, že společně vyhráli William Jennings Trophy pro brankáře s nejnižším průměrem gólů na zápas. "Já byl jasná dvojka, ale dostal jsem velkou porci zápasu vlastně i díky němu, protože kdyby chtěl, tak by chytal on. Byla to velká pocta," vzpomíná Turek, který stejné ocenění získal i o rok později. To už v dresu Saint Louis.
V dresu Blues odchytal dvě kompletní sezony. "Poprvé jsem byl jednička, ale nevzpomínám na to dobře, protože se nám nevydařilo play-off. Pak přišla výměna do Calgary, kam jsem odcházel do neznáma, ale nakonec to byla ta nejlepší destinace. Nádherné pro život a i po hokejové stránce z toho mám příjemné zážitky," popisuje.
V Kanadě odehrál tři sezony, ale postupně se i vinou zranění propadl znovu na pozici druhého brankáře za Fina Miku Kiprusoffa, který tým vytáhl až do finále play-off. Turek bojům o pohár znovu přihlížel jen ze střídačky – a tentokrát sledoval porážku. "Hodně smutné. V sedmém zápase prohra. S odstupem času to ale pro Calgary byl obrovský úspěch," hodnotí.
Neváhal jsem a šel pomáhat
Zámořská kariéra tím pro strakonického rodáka skončila. Během výluky odešel zpět do Českých Budějovic, tehdy prvoligových. "Vůbec jsem nad tím neváhal," říká dnes Turek, který svůj domácí klub vytáhl i za pomoci dalších krajánků do extraligy, kde s ním odehrál celých pět sezon. Do brankoviště naposledy vyjel v roce 2010, kdy svou kariéru uzavřel.
Proč se vlastně nepokoušel ještě do NHL vrátit? "Kdyby nepřišla ta stávka, tak jsem v zámoří ještě pokračoval, v Calgary jsem měl ještě smlouvu na rok. S rodinou jsme byli ale domluveni, že chceme žít v Budějovicích, a nechtělo se nám poté stěhovat zpátky. Tak jsme to odpískali," vzpomíná bývalý gólman a přiznaný budějovický patriot.
Místo toho se stal součástí určitého znovuzrození českobudějovického hokeje pod značkou Motor. "Jsem toho strašně rád součástí. Ale nikdy jsem to neplánoval. Nechtěl jsem dělat nějakého manažera, nic, ani trénovat. Věděl jsem, že na to nejsem. Ale nechal jsem se přemluvit. Kdyby toho nebylo, tak jsem chodil na tribunu jen jako fanoušek," říká.
A je dnes vlastně rád, že stál na onom "konci řady" a dostal brankářskou výstroj? "Zpětně ano. Kdovíjak by to jinak dopadlo. Třeba by to mohlo dopadnout ještě líp. Anebo také třeba ne. Prostě mě do toho oblékli a já už v tom zůstal," usmívá se bývalý mistr světa, vítěz Stanleyova poháru a jeden ze zachránců hokeje v Českých Budějovicích.
