Skandinávské šampionáty – dávné zlato, politické represe i nejcennější bronz

Ve Švédsku vybojovali českoslovenští reprezentanti kromě jednoho zlata pět bronzových medailí, z Finska si přivezli tři stříbra a dva bronzy, včetně toho loňského. Před patnácti lety, v tehdy zbrusu nové Hartwall aréně v Helsinkách, vybojovali Češi možná ten nejcennější bronz. Mohl za to především systém turnaje: dvanáct účastníků začalo ve dvou skupinách, poté první tři celky z každé postoupily do finálové části. Cestou k titulu proto nebylo možné minout ani jednoho ze silných soupeřů. Každé utkání bylo pro konečné pořadí nesmírně důležité.

Do finálové skupiny postoupili Češi navzdory porážce s Ruskem z prvního místa, ale hned první duel nadstavbové části proti USA skončil těsnou prohrou. Pokud chtěli svěřenci Ivana Hlinky myslet na finále, museli porazit Kanadu. To se povedlo, další vývoj však výrazně ovlivnila hromadná bitka, doposud největší v dějinách světových šampionátů. Oslabený tým pak nedokázal přehrát Švédsko a musel hrát s Ruskem o bronz. Rozhodující zápas rozhodl těsně před koncem Jiří Dopita. Do paměti se vryla především spolupráce Pavla Patery, Martina Procházky a Vladimíra Vůjtka. Poslední dva jmenovaní ovládli kanadské bodování turnaje, Patera byl čtvrtý.

Na šampionátu ve Švédsku v roce 2002 vypadl český tým už ve čtvrtfinále a poprvé od roku 1994 se nedostal mezi nejlepší čtyři týmy. Turnaj měl přitom rozehraný fantasticky, do osudného utkání ani jednou neprohrál. Dvakrát v jednom roce se katem českých nadějí stali tehdy Rusové. Po vyřazení ve čtvrtfinále olympiády v Salt Lake City zhatili šance českého výběru na pronikavý úspěch i v Kinnarps aréně v Jönköpingu.

Také předposlední vystoupení ve Finsku neskončilo příliš šťastně. V roce 2003 sice národní tým prošel přes ošidné čtvrtfinále, když oplatil Rusům předešlé kruté porážky, ale v semifinále dostali svěřenci současného generálního manažera reprezentace a tehdejšího hlavního kouče Slavomíra Lenera výprask 4:8 od pozdějších mistrů z Kanady a v boji o třetí místo podlehli Slovákům.

Více než 63 let od jediného skandinávského zlata

Dvě mistrovství světa konaná ve Švédsku měla na Československo hluboký dopad. Ještě v roce 1949 oslavovala většina národa hokejové mistry světa. Reprezentanti vybojovali ve Stockholmu svůj druhý historický titul. Už za rok však byla většina hokejových hrdinů uvězněna. Tragický konec první zlaté generace se začal naplňovat 11. března 1950 na pražském ruzyňském letišti. Reprezentace se zde chystala k odletu na světový šampionát do Londýna, kde měla obhajovat titul, leč zbytečně. Špičky KSČ hokejistům cestu znemožnily, neboť žily v panických obavách z jejich hromadné emigrace.

Dva dny nato, kdy bylo oficiálně oznámeno, že se československé mužstvo MS nezúčastní, se část týmu sešla v oblíbené hospůdce U Herclíků poblíž Národního divadla. Rozčilení hráči si nebrali servítky a začala padat ostrá slova. Celá akce nakonec skončila příjezdem příslušníků Státní bezpečnosti a zatýkáním. V následujících dnech bezprecedentní hon na hokejisty pokračoval. Likvidace týmu vyvrcholila neveřejným zasedáním soudu dne 7. října 1950. Tresty 11 hráčů odsouzených za velezradu činily souhrnně 74 let a čtyři měsíce.

Znormalizovaná radost

Téměř o dvacet let později také vše začalo mohutnými oslavami. Bezmezná radost z dvojnásobné výhry nad Sovětským svazem byla lidmi prožívána jako symbolická pomsta za okupaci.

Hokejový šampionát v roce 1969 a jeho domácí odezva se staly záminkou ke změnám ve vedení komunistické strany a k urychlení normalizace. Sami hokejisté se ani nesnažili zastírat, že souboje se Sověty pro ně mají politický rozměr. Po prvním zápase, který českoslovenští hokejisté překvapivě vyhráli 2:0, soupeřům ze SSSR Čechoslováci nepodali ruku. Pouhý týden nato slavili Čechoslováci druhé vítězství nad stejným soupeřem. Na ledě se objevilo několik hokejistů v dresu s přelepenou hvězdou na státním znaku. Po závěrečné siréně bylo téměř celé Československo na nohou a začaly bouřlivé oslavy, které se na některých místech změnily v otevřená vystoupení proti okupantům.

Za asi nejvýraznějším konfliktem hokejových oslav – rozbitím kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot v dolní části Václavského náměstí – stála StB. Na chodník před kancelář s předstihem přivezla dlažební kostky, které během oslav její agenti začali házet do výlohy. V té době bylo na náměstí kolem 150 000 lidí a někteří se snadno nechali provokatéry strhnout. Protisovětské akce se staly pro Kreml vítanou záminkou k tomu, aby zvýšil tlak na odstoupení prvního tajemníka komunistické strany Alexandra Dubčeka. Na zasedání ÚV KSČ v dubnu Dubček sám požádal o uvolnění z funkce a na jeho místo nastoupil Gustáv Husák.