BLOG: Lajka to nepřežila. Ostatní ano

Pocit zklamání byl včera patrný na všech frontách. Nejvytrvalejší a nejhlasitější fanoušek Ruska byla světelná kostka nad ledem. Každý zápas z ní od začátku do konce duněly (v rozporu se všemi zdravotními limity a předpisy) nejen ruské melodie, mnohdy válečné (třeba o tom, jak jde voják městem), ale také předem namixované a našvindlované skandování. Podle něj se povětšinou mlčící ochozy chytaly. Od poloviny semifinálového zápasu s Finskem, a za stavu 1:3, kdy už většina přítomných (finských fandů sedělo ve vyprodané aréně tak šedesát, víc ne!) tušila, že je zle a že a bude hůř, už si "kostka" mohla vyřvávat, co chtěla. Mimochodem moc rád ji měl Marek Sýkora, což je samozřejmě ironie, protože díky ní v TV studiu neslyšel vlastního slova.

Dorazí i Putin?

V době, kdy píšu tento závěrečný blog, jsem zvědav, zda aspoň jednou dorazí do Ledového paláce v Parku legend i prezident Putin! Určitě se tam chystal na finále. Jenže v něm si to stejně jako v jiné moskevské aréně v roce 2007 rozdají Kanaďané s Finy. Ačkoliv je mi kolébka hokeje od útlého dětství osobně bližší, vůbec se nebudu divit, když tentokrát vyjde hráčům Suomi parádní odveta a Kanadýry přehrají znovu jasně tak, jako se jim to povedlo na konci základní skupiny v Petrohradu.

Byl jsem u toho, vím, co říkám. Kanadská bezmocnost byla až zarážející (ano, jsou tu spekulace, že prohra byla cílená, aby se javorové listy nepotkaly v semifinále s Ruskem). Ale každý zápas je jiný, takže uvidíme. Jeden vyhraje, druhý ne, a bude to muset přežít. Stejně jako fandové neúspěšného aspiranta na zlato či bronz. A přežít musí i odporné deštivé počasí, které pokazilo závěr turnaje.

Přežil jsem metro

Já osobně jsem přežil nejen každodenní putování s kamerou do arény a zpátky na ubytování do Českého domu, ale i postupně ubíjející pochodování kolem Ledového paláce a v něm, při sběru pohyblivých obrázků do fejetonů ze zákulisí. A také dvě příhody v metru. První úsměvnou, když jsme s kameramanem Pavlem Křížkem seděli v posledním vagónu (jezdí jich za sebou zapojeno osm) a v nejdelším tunelu na obvyklé trase mezi stanicemi Avtozavodskaja a Paveleckaja jsme najednou, někde ve dvou třetinách, prudce zastavili.

Okna vozu byla otevřena, cítili jsme chlad a naslouchali, jestli se nezmění děsivé mrtvolné ticho v kvílení kolejí při ďábelském tempu další soupravy, která se do nás vřítí a rozmašíruje všechno na maděru. To byl černý humor s dobrým koncem.

A dobrý konec měla i jiná zkušenost, když jsem při výstupu na stanici Majakovskaja podvědomě ucítil v zádech až příliš blízko jiného člověka. Stejně podvědomě jsem na jezdících schodech dolů do mezipatra raději popošel o pět stupínků níž. A právě v tu chvíli se ozvala rána a nářek dotyčného muže, zřejmě podnapilého, který se začal jako pytel brambor kutálet dolů! Zadržel jsem ho rukou, na konci stejně díky němu málem upadl a přenechal nešťastníka "děžurné" babce v kukani, co ho nejdříve zpeskovala slovy "Vy se neumíte držet?"

Na dalších schodech nahoru ven už jsem ho za sebou nespatřil. Asi toho měl vážně dost. Ale kdybych nedal na intuici a nepopošel o pět schůdků kvapně níž, srazil by mne sebou, i s kamerou v batohu, a kdo ví, jak by to dopadlo. Fuj!

Lajka to nepřežila

A tak jediný, o kom můžeme říct, že "nepřežil", a už je to navíc hodně dávno, byla pouliční psí fenka Lajka, kterou v listopadu roku 1957 vyslali sovětští inženýři jako pokusného králíka, pardon, pejska, do vesmíru, a ona tam po pár hodinách v rapidně se zhoršujících podmínkách, zejména narůstající teplotě, a jistě v hrozném rozpoložení, uhynula.

Čest její památce! Ostatně, právě jí jsem věnoval i závěrečný fejeton, který přeladila na veselou notu Lajka jako maskot právě končícího šampionátu. A propos. Rusové dobře vědí, že týrat zvířata, byť pro dobro vědy, není ideální. Tak nějak mají pořád špatné svědomí. Lajku si průběžně připomínají, a poctu jí vzdali i tím, že poprvé v historii domácích mistrovství světa v ledním hokeji nevybrali za maskota tradičního medvěda.