1950: Hokejisté jako nepřátelé státu aneb mistři světa ve vězení
Politické procesy totalitního režimu po roce 1948 zasáhly také oblast sportu. Komunisté rozprášili ve vykonstruovaném případu první zlatou hokejovou generaci československého národního týmu druhé poloviny 40. let za údajnou velezradu, špionáž a protistátní činnost. Výsledek byl zdrcující: jedenáct hráčů bylo odsouzeno k úhrnnému trestu vězení ve výši téměř 75 let.
Po druhé světové válce měla nastat zlatá éra československého hokeje. Výjimečná generace hráčů okolo Vladimíra Zábrodského, Bohumila Modrého nebo Augustina Bubníka dobyla první titul na domácím mistrovství světa v roce 1947, na olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici skončila o rok později druhá za Kanadou jen vinou horšího skóre a medailovou tříletku završila dalším zlatem na MS 1949 ve Stockholmu.
Nejúspěšnější hokejová reprezentace doby ale nedostala příležitost pokusit se o třetí titul mistrů světa. Do Londýna v roce 1950 vůbec neodcestovala. Po nastolení komunistické totality už nemělo být nic jako dřív. Na přelomu let 1949 a 1950 definitivně spadla klec a první na ráně byli z řad sportovců úspěšní hokejisté.
Tragický konec první zlaté generace hokejistů se začal naplňovat již 11. března 1950 na pražském letišti, kde se hráči chystali k odletu na londýnský šampionát. Špičky komunistické strany však hokejistům cestu znemožnily, neboť žily v panických obavách z jejich hromadné emigrace. O měsíc dříve totiž emigroval tenista Jaroslav Drobný a jen pár dní před chystaným odjezdem hokejistů zůstala v zahraničí krasobruslařka Ája Vrzáňová.
Vedení KSČ proto přišlo s plánem, jak výjezdu hokejistů zabránit. V oficiálním prohlášení se operovalo s nepravdivou záminkou, že Britové odmítli vystavit vstupní víza československým rozhlasovým reportérům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. Ze solidarity tak neměli odcestovat ani hokejisté.
Část zklamaných reprezentantů se sešla 13. března v pražské restauraci U Herclíků nedaleko Národního divadla, nazývané Zlatá hospůdka. Rozčílení hráči si pod vlivem nastalé situace a také alkoholu nebrali servítky a začala padat ostrá slova i na adresu tehdejšího režimu. To už byli ovšem pod dohledem příslušníků Státní bezpečnosti, kteří vzápětí začali hokejisty po vyprovokovaném střetu zatýkat.
Augustin Bubník o osudovém večeru v hospodě U Herclíků:
"Byla na nás učiněna past. Ovšem nechali jsme se do ní chytit tím, že jsme se trošku napili a vyvolávali protistátní hesla – řvali jsme: 'Smrt komunismu.' Byli jsme mladí dvacetiletí kluci, takže si to dovedete představit."
Ve vykonstruovaném procesu s tzv. protistátní skupinou Modrý a spol. poté neprávem padaly tvrdé tresty za velezradu a špionáž. Právě slavný brankář Bóža Modrý byl označen za hlavu údajného spiknutí, přitom v reprezentaci už v osudném období nepůsobil a nezúčastnil se ani nešťastného setkání hráčů v hospůdce. Hlavním bodem vykonstruované obžaloby bylo domnělé rozhodnutí hokejistů zůstat v Londýně a organizovat v zahraničí protistátní skupiny.
Likvidace týmu byla dokonána při neveřejném zasedání soudu dne 7. října 1950, kdy si jedenáct hráčů vyslechlo rozsudky odnětí svobody v souhrnné výši 74 let a osmi měsíců. Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák s Vladimírem Kobranovem po deseti, Josef Jirka šest, Zlatomír Červený tři, Jiří Macelis dva, Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok a Josef Štock obdržel osm měsíců.
Augustin Bubník o vězení:
"Odtamtud mě převezli do domečku, na garnizonu, na Hradčany, k tehdejšímu Perglovi zvanému Suchá lípa. Tam to bylo strašné. Byli tam bachaři, kteří chodili v papučích, takže jste nevěděli, kde jsou. Najednou vám bachař kopal do dveří a řval: 'Dělej, ty mistře světa, udělej sto kliků a padesát dřepů.' Nenechali nás vyspat a tak dále. Byly to hyeny, které se tam na nás vydováděly."
Exemplární případ a výstraha pro ostatní sportovce byly na světě. Hostinský Mojmír Ujčík navíc dostal tři roky vězení. Jen šest hráčů – Miloslav Blažek, Vladimír Bouzek, Václav Bubník, Vlastimil Bubník, Čeněk Pícha a Vladimír Zábrodský – trestům uniklo.
V komunistických lágrech hokejisté ztratili nejlepší roky kariéry. Až v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost, v roce 1968 byli rehabilitováni. Někteří hráči se ještě vrátili na led. Modrý, na jehož zdravotním stavu se podepsalo věznění v uranových dolech, zemřel v roce 1963 v necelých sedmačtyřiceti letech.
