BLOG: Když klub zapomene, pro koho hraje hokej

Za počátek naprostého propadu ústeckého hokeje můžeme jednoznačně určit jedinou extraligovou sezonu, kterou Ústí hrálo. V letech 2007/2008 sice byl Slovan na svém historickém vrcholu, nově opravený stadion se pravidelně plnil a místní fanoušci si získávali solidní renomé, ovšem jádro týmu nebylo zdravé a odpovědným se bohužel nepodařilo rozklíčovat, kteří hráči to myslí upřímně a kteří to myslí upřímně jako blahé paměti Stanislav Gross.

Došlo k nevyhnutelnému. Tým spadl zpět do první ligy, někteří partneři klubu se začali ošívat při placení nasmlouvaných závazků – a bylo zaděláno na velký problém. Který se uhnětl velmi kvalitně.

Z tisíců fanoušků proudících pravidelně na stadion zůstaly jednotky stovek nejvěrnějších, příslušnost klubu ke druhé nejvyšší soutěži zachránilo pouze to, že se z ní v poslední sezoně nesestupovalo (Slovan skončil předposlední před Kadaní, a to i za takovými celky, jako jsou Benátky nad Jizerou, jejichž všichni obyvatelé se bez větších problémů vměstnají na ústecký stadion), a do budoucna se hráčsky bude spoléhat na odpadlíky z extraligových klubů.

Vychovat, ale hlavně udržet vlastní hráče se dlouhodobě Slovanu nedaří. Do následující sezony má pak Ústí domluvenou spolupráci s Kladnem, což je nakonec jediná ambice (krom udržení soutěže), již klub má.

Je to smutné. Ještě smutnější však je, že současné vedení klubu je se situací smířeno. Peníze nejsou, nové sponzory sehnat nelze, dlouhodobé plány nemáme, o situaci informovat nehodláme, a vůbec: Kupte si permici, neremcejte a buďte rádi, že můžete chodit na hokej a ze stadionu není tržnice, dalo by se nadneseně shrnout chování současných představitelů i majitelů klubu.

Současné vedení má zásluhy na tom, že klub vůbec existuje, v rozhodnou chvíli dokázalo prosadit finanční podporu města, klub nezbankrotoval, přestože byl silně zadlužen. To je ovšem zároveň zásadní problém.

Šéfové klubu jsou přesvědčeni o svém přínosu ústeckému hokeji, věří, že si tím vydobyli doživotní mandát k čemukoliv. Kritika a opozice se připouští, ale pouze do té míry, dokud se nad ní dá rychle a bezbolestně zvítězit. Většina problémů se nechává vyhnít, kritická debata uvnitř klubu většinou končí exkomunikováním toho, kdo s ní přišel. Nezní-li uvnitř klubu jiný názorový proud, pak neexistuje. Veškeré problémy mají externí příčinu. My děláme, co můžeme, a pokud se nám nedaří, mohou za to jiní.

Neznáme to odněkud? No ano – známe. Z hokejového svazu, mnoha českých klubů, známe to ale také z fotbalu, reprezentace, známe to z obecních zastupitelstev, někteří mají tu smůlu a znají to z vlastního zaměstnání. A co hůř, známe to i z nejvyšší vládní úrovně.

Ústecký klub nám zároveň dává krásný příklad toho, kam takový přístup vede. Ke stagnaci, postupnému rozkladu a ztrátě příznivců. Jistě, po mnoho let můžete pociťovat stabilitu, která vás v názoru utvrdí, ovšem protože nemáte kritiků, těžko vám někdo sdělí, že ona zdánlivá stabilita je naopak setrvalý sestup dolů. Který je natolik setrvalý, že nejste schopni rozeznat šikmou plochu, ani když na ní stojíte u Milana Markoviče.

Rozhovor na diktafon jakožto praktika StB

Slovanu chybí vize, absolutně nechápe smysl komunikace s fanoušky, chybí marketing, jakákoliv snaha lákat diváctvo na stadion. Vedení klubu "dělá hokej", čímž pro něj vše také končí. Kusé novinky z dění v mančaftu se jeho příznivci dozvídají pokoutně skrze články na stránkách jeho soupeřů, občas něco vypadne z novin. Vlastní redakci bere vedení klubu jako přítěž, na stránkách se neobjevují téměř žádné podstatné informace.

Celá léta není známa žádná klubová vize, patrně ani neexistuje, proč taky, když se místo ní dá čekat na hráče, které milostivě pustí Kladno nebo jiný celek, jemuž se Slovan hodí pro rozehrávání hráčů.

Vše funguje a přežívá tak nějak z podstaty. Ostatně není se čemu divit, vedení má své skutečné zaměstnání jinde a je přesvědčeno, že se dá profesionální hokejový klub řídit ve chvílích osobního volna.

Zbývající fanoušky to přirozeně už nebaví. Jako poslední akt vzdoru byl sepsán ostrý, ale také slušný a věcný otevřený dopis, který se snaží dobrat veřejných odpovědí na to, kam klub směřuje, zdali jsou jeho představitelé schopni jej nadále vést, někam pozvednout, a co si o tom všem vlastně myslí.

Za vedení odpověděl jednatel pro obchod a ekonomiku (a také ředitel ústecké pobočky významné evropské firmy dodávající zemní plyn) s tím, že o veřejnou odpověď nestojí a vše chce vyřešit na osobní schůzce. Po týdenním rozmýšlení jsme na osobní schůzku, přestože jsme se právě tomu chtěli vyhnout, kývli, ovšem dovolili jsme si dost; pořídit z ní záznam diktafonem tak, aby jej redaktor webu HC Slovan Ústí později mohl přepsat do formy článku. Což šéf ústeckého hokeje a plynařů považuje za metody StB. Tím veškerá vzájemná komunikace také skončila.

Fanoušky klub je přece živ

Vedení ústeckého hokeje (jako i vedení českého hokeje a mnoho klubů třeba ve vašem městě) si neuvědomuje zásadní věc. Jsou zde pro fanoušky. To oni je platí skrze vstupné na zápasy. Oni roztáčí celý kolotoč, který je živí. Sponzory prázdný stadion zajímat nebude. 

Povinováni transparentností jsou, a to pozor, i občanům města, kteří se o sport nezajímají. Dokud město hojně sponzoruje profesionální sportovní kluby, dochází k tomu, že na živnost bafuňářů přispívají všichni. Minimálně si proto zaslouží vědět, jak a proč je s jejich penězi nakládáno a jaké jsou další plány. To totiž nejsou praktiky StB. Právě naopak.