Jihoamerické čekání na vítěze. Proč Evropa vládne světovému fotbalu?

Když byli němečtí fotbalisté v Brazílii korunováni mistry světa, šlo o historickou událost hned z několika důvodů. Němci v semifinále uštědřili Selecau jeho historicky největší výprask na světovém šampionátu. Slavili také první titul od sjednocení země v roce 1990. Bylo to ale i poprvé, kdy evropský tým ovládl šampionát v Jižní Americe.

Němci tak symbolicky potvrdili nevídanou dominanci Evropy ve světovém fotbale. Ještě v roce 2002 měla Jižní Amerika víc titulů z mistrovství světa než kterýkoliv jiný kontinent. Pravda, jediný jiný světadíl s mistry světa je Evropa. Týmy ze starého kontinentu si ale naposledy vedly lépe nad Jižní Amerikou v roce 1938. A pak až v současnosti.

Poslechněte si speciální FOTBAL FOKUS podcast o mistrovství světa:

Na první pohled se letos nezdá, že by byl jihoamerický fotbal v obří krizi. Argentina skončila druhá jak na světovém šampionátu, tak na uplynulých dvou mistrovstvích Jižní Ameriky. Brazílie se zase na mistrovství světa dostala až do semifinále a letos je možná největším favoritem s nejnabitějším týmem. Dva ze tří nejdražších hráčů historie jsou Brazilci a jak Neymar, tak Coutinho přestoupili v posledním roce.

Je dost dobře možné, že Argentina nebo Brazílie letos ovládnou světový šampionát. Jejich vítězství by ale šlo proti trendu, který od 90. let utváří moderní fotbal. A také interní problémy v obou zemích.

Superclásico jako Serie B

"Argentinský fotbal si prochází příšerným obdobím a nemám žádné hráče, které bych doporučil italským klubům," řekl nasupeně před dvěma lety Diego Maradona. "Díval jsem se včera na Superclásico mezi Bocou Juniors a River Plate, ale vypadalo to spíš jako zápas Serie B. Nemáme hráče, které jsme mívali."

Argentina nevyhrála velký mezinárodní turnaj už od roku 1993. A prohra ve finále mistrovství světa s Německem byla symbolická i pro Albiceleste. Za posledních třicet let – přesněji řečeno od vítězného finále MS právě proti Němcům – vyhrála Argentina na světovém šampionátu pouze jediný zápas nad západoevropským týmem v normální hrací době.

Argentina sice produkuje výborné trenéry a mezi nimi i jednoho z těch, kteří měli největší vliv na dnešní podobu fotbalu – Marcela Bielsu. Jenže mezi mládeží a kluby nemá země finance ani infrastrukturu. Ve státě s populací pětkrát menší než Brazílie se geniální hráči nemohou vyprodukovat donekonečna pouhým samospádem. Albiceleste navíc mají tradičně přetlak v útoku, ofenzivním hráčům ale často fotbalisté na ostatních pozicích kvalitativně nestačí.

Vachrlatá brazilská pyramida

Zatímco Argentina má slušné trenéry a příšernou soutěž, v Brazílii je tomu víceméně naopak. Ale přestože do brazilské Serie A putuje stále více financí, přetrvávají tytéž problémy – ať už taktické, či strukturální. 

"Národní tým je dnes špičkou vachrlaté pyramidy, která sotva stojí kvůli chaotickému vedení klubů a nedostatkem iniciativy k vybudování mládežnických akademií," tvrdí brazilský novinář Fernando Duarte. "A roli hraje také bizarní systém, kdy se miliony dolarů od sponzorů Selecaa nedostanou ze svazu k těm, kteří finance potřebují."

Simon Kuper a Stefan Szymanski v knize Soccernomics předvídali brazilskému fotbalu po mistrovství světa v roce 2014 růžovou budoucnost – investice do nových fotbalových stánků měly pomoci bezpečnosti na stadionech a měly tak přitáhnout do tribun nové movitější fanoušky. Kluby tak měly postupně vyrovnávat i díky rostoucí síle brazilské ekonomiky sílu evropského fotbalu.

Jenže ani debakl 1:7 nedonutil Brazilskou fotbalovou federaci (CBF) k zásadní reakci. Přemrštěné výdaje na stadiony spíše položily CBF a klubový fotbal na lopatky, než aby jim pomohly. Ekonomická recese a politická krize zase zhatily možnosti investorů vkládat větší prostředky do fotbalu.

"Náš klubový fotbal je na globální úrovni ve třetí lize," stálo před dvěma lety v editorialu Lance!, vlivného brazilského sportovního deníku. "Brazilský fotbal je dnes stále dál za hlavními centry fotbalu než kdykoliv jindy, ať už se na to podíváme z pohledu průměrných návštěv, sledovanosti v televizi, příjmu klubů, nebo zájmu sponzorů."

Brazilský trenérský kolotoč

Chyba je také v brazilských trenérech. "Jsou už roky úzkoprsí, až to bolí. Nemají zájem studovat, co dělají jejich kolegové v zahraničí," dodává Duarte. A bývalý trenér uruguayské reprezentace Jorge Fossati, který působil v Brazílii jako hráč i trenér, Duarteho slova potvrzuje. "Brazilci si myslí, že svět končí na hranicích jejich země. Musí si otevřít okno, vystrčit hlavu ven a otevřít se novým pravdám. Zdá se, že země zapomněla na to, že žijeme v globalizovaném světě, a tato mentalita se musí změnit."

Jenže těžko se do jisté míry brazilským koučům divit, jejich práce je mimořádně stresující. Mexický deník El Economista spočítal, že vyhazov pro trenéry v brazilské lize přichází v průměru po patnácti zápasech. Pro srovnání – v Anglii kouč v průměru vydrží 80 zápasů, než jej klub propustí.

"Být koučem v Brazílii je zdraví nebezpečné," myslí si bývalý kouč Sao Paula Muricy Ramalho, který musel být hospitalizován kvůli srdeční arytmii. "Nejsem první, kdo takhle trpí. Znám spoustu dalších trenérů, kteří mají podobné problémy," dodal Ramalho.

Ztráta kontaktu s evropským fotbalem je každopádně pro brazilský fotbal citelná. "Nejlepší fotbal dneška je fotbal Ligy mistrů, fotbal západní Evropy," píše v knize Soccernomics autor Simon Kuper. "Je to rychlá hra založená na přihrávkách, hraná atlety. Jen zřídkakdy někdo sóluje nebo si balon nechává delší dobu. Okamžitě přihráváte. Není to krásná hra – sóla jsou hezčí – ale funguje nejlépe. Všechny dobré týmy na světě dnes hrají tímto způsobem. Dokonce i Brazilci v 90. letech adoptovali styl Ligy mistrů."

Více Argentinců a Brazilců do Evropy = menší úspěch?

Jenže brazilské i argentinské nejvyšší soutěži se rozdíly dohánějí těžko. Argentinští vicemistři světa v roce 1990 i brazilští šampioni z roku 2002 jsou posledními týmy, jejichž hráči neodcházeli houfně do Evropy ještě jako náctiletí. Až letošní brazilský tým má ve svém středu řadu hráčů, kteří ještě i po dovršení dvaceti let zůstali chvíli v Brazílii anebo se do domácí ligy v průběhu kariéry vrátili. Brazilská liga byla totiž schopna díky boomu tamější ekonomiky na přelomu současného desetiletí přivábit zpět z Evropy domácí hráče. A výsledek může být letos znát.

Do Evropy se každopádně i dnes stěhuje obrovské množství jihoamerických hráčů. A jejich úloha v zápasech nejvyšší úrovně stále stoupá. Zatímco v 90. letech hrál v základní sestavě finalistů Ligy mistrů v průměru jen jeden Jihoameričan, v minulé dekádě to už bylo 3,3 jihoamerického hráče na jedno finále. A v současném desetiletí se průměr zvedl ještě o 1,13 hráče.

Jenže paradoxně čím více se kvalita koncentruje do Evropy, tím hůře jsou na tom jihoamerické reprezentace. Z brazilské a argentinské ligy se rekrutuje stále méně hráčů pro mistrovství světa. Na posledních třech šampionátech jelo z brazilské ligy dohromady jen deset hráčů. Na domácím mistrovství se přitom jednalo o dva náhradní brankáře a kritizované útočníky Freda a Joa. Tentokrát je situace jen nepatrně lepší.

Přítomnost hráčů z domácí ligy je přitom pro úspěch na mistrovství světa klíčová. Ještě nikdy se nestalo, že by mistr světa měl méně než 10 hráčů z domácí soutěže. A porovnání s vítěznými šampionáty je výmluvné.

Na samotném mistrovství v roce 1994, kdy Selecao opanovalo světový šampionát, bylo hráčů z brazilské Serie A v kádru hned jedenáct. A šlo o takové nadcházející hvězdy světového fotbalu, jako byli třeba Cafu či Ronaldo. V roce 2002, kdy Brazílie triumf zopakovala, byla fotbalistů z domácí soutěže dokonce většina. A budoucích velkých hráčů zde bylo ještě více, třeba Kaká, Dida, Gilberto Silva či Juliano Beletti.

Silné ligy a sjednocená výchova mládeže napomáhají Evropě

Domácí soutěž proto plní důležitou úlohu, udává své reprezentaci tvář. Fotbaloví diváci sice často žehrají na to, že spousta reprezentačních týmů už vlastní styl postrádá, jenže co jiného než jasnou tvář má německý obhájce titulu nebo španělský mistr z roku 2010?

Pojetí obou národních týmů jsou si přitom dosti podobná – a není divu. Evropský systém výchovy mládeže je všude v zásadě podobný, což se odráží i na stylu fotbalu. Centralizované akademie dnes jsou pod jistou palbou kritiky, že hráče až příliš zhýčkávají a vytvářejí velice podobné typy hráčů.

Je ale zřejmé, že jsou jasnou cestou k úspěchu, ať už ve Španělsku, Německu, Belgii, Francii, nebo třeba i Dánsku. Vzdělaní trenéři a excelentní podmínky pro růst fotbalistů vytvářejí prostředí, které plodí úspěch. A ať už jsou dílčí prostředky různé, fotbal založený na kompaktní obraně a rychlých hráčích a přihrávkách je dnes zřejmě jedinou cestou k úspěchu.