Nejpamátnější finále mistrovství světa

MS 1950: Maracanazo, den, kdy celá Brazílie utichla

Rozhodující duel mistrovství světa 1950 zůstane navždy v dějinách zapsán jako nejsmutnější epizoda historie brazilského národního týmu. Favorizovaní Selecao v něm senzačně nestačili na Uruguayce a dodnes při vzpomínce na tento zápas mnohým fanouškům jihoamerického celku naběhne hrůzou husí kůže. Přitom na šampionátu Brazílii vycházelo všechno na výbornou…

Domácí tým, v jehož dresu zářili Zizinho, Jair či útočník Ademir, s osmi góly nejlepší střelec turnaje, pozici hlavního aspiranta na celkový triumf potvrzoval od počátku šampionátu. V úvodním duelu Brazilci rozstříleli Mexiko 4:0. Pak sice uhráli pouze remízu 2:2 se Švýcarskem, ale dobrou formu na závěr základní skupiny ukázali při výhře 2:0 nad Jugoslávií. Ve finálové skupině, která se tehdy ještě hrála, zářili ještě víc. Švédy doslova zničili 7:1 a výprask schytalo i Španělsko, jež prohrálo s domácími 1:6.

Selecao na závěr čekala již jen Urugay, proti které jim stačila remíza. O výhře domácích tenkrát již nikdo nepochyboval. O celkovém triumfu dokonce vznikla písnička a i v několika novinách vyšly vítězoslavné články. Na legendárním Maracaná, které se mělo stát symbolem velkého domácího vítězství, začali ještě tehdy v bílých dresech hrajících Brazilci skvěle a po sedmačtyřiceti minutách je poslal do vedení Friaça. Avšak jihoamerický soupeř, jenž na turnaji nepodával nijak přesvědčivé výkony, k obrovskému šoku 200 tisícového davu v ochozech dokázal zápas otočit. V šestašedesáté minutě vyrovnal Schiaffino a jedenáct minut před koncem Maracaná utišil rozhodující úderem Ghiaggia.

Uruguay tak mohla po výhře 2:1 slavit, naopak Brazílie zažívala šok, který někteří fanoušci neunesli. Jeden z nich přímo na stadionu spáchal sebevraždu a tři zemřeli kvůli infarktu. Prohra zaskočila i prezidenta FIFA Julese Rimeta. Ten si totiž připravil pouze řeč pro případ vítězství domácích, a tak předávání trofeje se muselo obejít bez ceremoniálu. Obrovské zklamání se přeneslo i do ulic, kde vznikaly nepokoje. Tento duel, jemuž se také přezdívá Maracanazo, zůstane navždy zapsán černým písmem v historii brazilského fotbalu, i když letošní výprask od Německa tehdejší porážku podle mnohých možná i překonal.

MS 1954: Zázrak v Bernu

Finále světového šampionátu 1954 proti Německu mělo být pouhým razítkem, které stvrdí neochvějné postavení Maďarska coby vládce světového fotbalu. Maďaři v první polovině 50. let skutečně dominovali, v období mezi roky 1950 a 1956 prohráli z 51 utkání jediné – bohužel pro ně zrovna to úplně nejdůležitější. Oba celky se přitom střetly už v základní skupině a Němci prohráli se svým favorizovaným soupeřem drtivě 3:8!

Maďaři nasadili do finále i nedoléčeného Ference Puskáse, trenér Gusztáv Sebes si nedovolil opomenout největší hvězdu svého týmu. Velmi tím riskoval, neboť v té době se ještě nesmělo během zápasu střídat. Puskás se mu odvděčil už po šesti minutách vedoucí brankou, a když vzápětí zvýšil na 2:0 Czibor, nic nenasvědčovalo tomu, jaký zázrak se ten den na bernském Wankdorf stadionu odehraje. Jenže už za další dvě minuty snížil Max Morlock a v 18. minutě bylo po střele Helmutha Rahna vyrovnáno.

Maďaři se dál tlačili do útoku, byli výrazně lepším týmem, německý brankář Anton "Toni" Turek ale podal životní výkon. Šest minut před koncem se pak při ojedinělém německém protiútoku dostal na hranici vápna míč k Rahnovi a útočník Essenu se trefil přesně k vzdálenější tyči. Puskásovo vyrovnání poté naplatilo pro domnělý ofsajd a prvotřídní senzace byla dokonána. Poražení Maďaři se už nikdy později k podobnému úspěchu ani nepřiblížili, naopak z Německa postupem času vyrostla jedna z největších fotbalových velmocí.

MS 1966: Hurstův (ne)gól století

Světový šampionát v "kolébce fotbalu" se do historie fotbalu zapsal nejen šokující čtvrtfinálovou účastí Severní Koreje a životní formou legendárního Portugalce Eusébia, ale zejména momentem, který patří dodnes k největším záhadám sportovní historie. V 11. minutě prodloužení finálového zápasu mezi domácí Anglií a Německem se střela Geoffa Hursta odrazila od břevna na brankovou čáru a následně ven ze hřiště. Přes protesty Němců švýcarský rozhodčí Gottfried Dienst na popud svého asistenta Tofika Bachramova spornou branku uznal.

Ani po téměř padesáti letech přitom nikdo nedokázal bezpochyby prokázat, že míč opravdu přešel celým objemem brankovou čáru. Hurst, který jel na mistrovství původně jako náhradník, se tak stal hrdinou finále. Němec Helmut Haller sice už ve 12. minutě otevřel skóre, ale o šest minut později Hurst vyrovnal na 1:1 a v druhém poločase nahrál na gól Martinu Petersovi. Wolfgang Weber sice brankou v předposlední minutě poslal zápas do prodloužení, ale v něm už úřadoval pouze čtyřiadvacetiletý útočník West Hamu, který ještě v poslední minutě po samostatném úniku pečetil vítězství Albionu 4:2.

Angličané tak v tomto dramatickém finále získali první a zároveň svou dosud poslední velkou reprezentační trofej. A Geoff Hurst se stal jediným hráčem v historii, který dokázal vstřelit hattrick ve finále mistrovství světa. Zklamaní Němci se s kontroverzním rozhodnutím rozhodčího Diensta nikdy nesmířili, jisté "satisfakce" se však po 44 letech přeci jen dočkali. V osmifinále MS 2010 uruguayský rozhodčí Jorge Larrionda neuznal regulérní branku Franka Lamparda, ačkoliv míč se po střele anglického záložníka odrazil od břevna minimálně metr za brankovou čáru. Albion nakonec utrpěl drtivou porážku 1:4 a se šampionátem se rozloučil.

MS 1970: Brazílie přepsala historii

O čtyři roky později se už potřetí radovala Brazílie, pro kterou byl šampionát v Mexiku svým způsobem přelomový. Trofej pro mistry světa od Julese Rimeta totiž po triumfu ve finále nad Itálií dostala do trvalého držení. O čtyři roky později vznikla nová od italského sochaře Silvia Gazzaniga… Přelomovým se stal turnaj i pro diváky. Jednalo se o první MS vysílané živě v televizi, s čímž souvisel i revoluční míč Telstar z 32 ručně šitých dílů.

Na devátý světový šampionát se probojoval také tým Československa, na osm let starý úspěch z Chile ale ani z daleka nenavázal. Nepřála mu základní skupina. Československý mančaft sice hned v prvním utkání s Brazílií vedl zásluhou Laca Petráše, jenže Jihoameričané do poločasu srovnali a v druhém dějství zvítězili o tři góly. A když se nepovedl ani zápas s Rumunskem (2:1), bylo jasné, že Čechoslováci skončí už třetím duelem proti Anglii. I ten však prohráli, a to těsně 0:1.

Kdyby tehdy tušili, že se střetli s pozdějšími mistry světa. Brazilci váleli, předváděli famózní podívanou, které vévodila jména jako Pelé, Rivelino či Jarzinho. Prvně jmenovaný vstřelil na MS čtyři branky a v tabulce střelců skončil na čtvrtém místě, což potvrdil i brankou ve finále s Itálií. Duel na Aztéckém stadionu nakonec skončil 4:1, kdy se vzepřel srovnáním jen Roberto Boninsegna. Kanonýrem turnaje se nakonec stal Němec Gerd Müller, který si mistrovské ovace užil o čtyři roky později.

MS 1974: Hledání receptu na totální fotbal

Nizozemci přijeli na světový šampúionát ve formě. Totální formě. V základní skupině si nejdříve dvěma góly poradili s Uruguayí, se Švédskem uhráli bezbrankovou remízu a Bulhary rozdrtili 4:1 i díky dvěma nařízeným penaltám. V semifinále pak pokračovali v krasojízdě. Diktát Johana Cruyffa, který byl později zvolen nejlepším hráčem turnaje, znamenal postupně vítězství nad Argentinou, Východním Německem a Brazílií.

Svěřenci Rinuse Michelse, někdejšího kouče Ajaxu a Barcelony, narazili s aplikací totálního fotbalu, tedy průběžným prolínáním jednotlivých řad, až v mnichovském finále proti Západnímu Německu. Mohla za to hlavně extrémně kvalitní obrana řízená Franzem Beckenbauerem a nekompromisní útok v čele s Gerdem Müllerem.

Po úspěšně proměněné penaltě Johana Neeskense sice mašina tulipánů vedla, Němci však náskok dokázali smazat díky pokutovému kopu Paula Breitnera a Müllerovým zásahem dvě minuty před koncem prvního poločasu. V druhém dějství se už stav neměnil a Nizozemsko, ač technicky daleko lépe vybavené, bralo jen stříbro.