GLOSA: Pronikavě fotbalová léčba Ajaxem po Realu nesvědčila ani Juventusu
To je jízda. Ajax oprášil zašlou slávu svého fotbalového jména, doplnil zkušenost mladými, ti přidali drzost vytuněnou umem a sráží z piedestalů jednu fotbalovou ikonu za druhou. A ty, při pohledu na družinu válčící na trávnících pod jménem bájného řeckého hrdiny, najednou působí tak nějak zaprášeně. Po Realu se o tom přesvědčil ve čtvrtfinále Ligy mistrů i Juventus, který dal před sezonou právě Bílému baletu dvě a půl miliardy za Cristiana Ronalda, aby konečně dosáhl na trofej šampionů, a… zase nic.
Devatenáctiletý kapitán Matthijs de Ligt a jeho parta turínské snění roznesli na kopytech, pardon – kopačkách. A to ještě celek, v němž dělá viceprezidenta česká fotbalová ikona Pavel Nedvěd, mohl být rád, že Ajax přeháněl kreativitu a místo nejefektivnějších řešení svých akcí hledal ta nejkrásnější. A pěkného na tom bylo dost.
Jako za starých dobrých časů, kdy v dresech Ajaxu v sedmdesátých letech řádili Johan Cruyff, Johnny Rep, Johan Neeskens, Barry Hulshoff či Ruud Krol, nebo v devadesátkách Edwin van der Sar, bratři de Boerové, Edgar Davids, Clarence Seedorf, Patrick Kluivert nebo Ruud Gullit, řekl by staromilec. Stará láska sice nerezaví, ale ta nová je tady a teď.
Když to ti kluci, jimž věkový průměr na stadionu Juventusu s tentokrát až příliš výmluvnou přezdívkou "Stará dáma" sráželi na čtyřiadvacet dvaatřicetiletý Dán Lasse Schöne, třicetiletý Srb Dušan Tadič a jen o rok mladší stoper Daley Blind, nakopnou, je to léčba fotbalem a zabírá lépe než penicilin. Jsem moc zvědavý, kam až tenhle fotbalový expres z Amsterdamu v tomto ročníku Ligy mistrů dojede. Teď ho čeká nádraží buď v Manchesteru City, nebo v Tottenhamu.
Jenže nizozemské přísloví říká: "Co Skot zahodí, Holanďan zvedne." Proto je jasné, že v zemi, kde kvetou tulipány, se nehýří. V té placaté krajině, která je zčásti pod úrovní hladiny moře, museli Nizozemci o každý metr země s přírodou bojovat a naučili se žít hospodárně.
Proto jednadvacetiletý Frenkie de Jong jde do Barcelony za 85 milionů eur (2,2 miliardy korun) a jeho o dva roky mladší spoluhráč de Ligt to nejspíš vezme stejným směrem za hodně podobné peníze. A kdo bude další, není jisté. Na rozdíl od zájmu, ten bude jistě velký.
V Ajaxu se tedy nemusejí bát, že budou mít hluboko do kapsy. A myslím si, že při nadprodukci talentů je nemusí děsit ani budoucnost fotbalová. Jen to už asi zase na pár let nebude až taková jízda jako teď.
Přece jen skloubit fotbalové umění a myšlení s tím myšlením skutečným je pořád problém, a když si to obojí ideálně nesedne, vždycky tam pak něco pro ten nejvyšší level schází. Vychovávat top hráče určitě není žádná legrace, jenže jak se zdá, v Ajaxu už mockrát dokázali, že kdo se směje naposledy, nemusí mít jen dlouhé vedení. Ale přesto je jasné, že odchody hvězd tým na nějaký čas přibrzdí. Otázkou je: jak moc?
Z českého pohledu by to ale mohlo přinést klady, protože v juniorce čeká na svou šanci jednadvacetiletý útočník Václav Černý, který už si dres amsterdamského áčka několikrát celkem úspěšně vyzkoušel.
I proto držím Ajaxu palce, aby nesešel z nastoupené cesty výchovy talentů. Ta je sice složitější než ta druhá, na kterou "stačí" mít ropná pole, a když se kšefty hýbou, tak si koupím, koho budu chtít, ať to stojí, co to stojí. Ono totiž už v pohádkách platilo, že ta těžší cesta bývá nakonec správná. Tak šťastnou cestu...
