Konec Michala Bílka – krizového manažera, který si krize vytvářel sám

Porážka s Tureckem na mistrovství Evropy v roce 2008 neznamenala jen konec českého národního týmu na šampionátu, ale také definitivní tečku za jednou dlouhou a úspěšnou érou. U reprezentace skončil Karel Brückner a jeho tým okolo Marka Jankulovského, Pavla Nedvěda či Jana Kollera.

Bylo jasné, že český tým čeká složitá obměna generací. A při kvalifikaci na mistrovství světa v roce 2010 si na ní vylámali zuby hned tři trenéři – Petr Rada, František Straka a Ivan Hašek. Přes neslavný konec národního týmu, který se nedostal ani do baráže o postup na MS a zažíval svou největší regresi, okolo českého fotbalu převládal pocit naděje. Do čela českého fotbalu se postavil právě Hašek, který otevřeně mluvil o snaze očistit tuzemskou kopanou a vrátit jí prestiž. Nejprestižnější trenérský post v zemi pak přenechal bývalému kouči Blšan, Sparty či Ružomberku – Michalu Bílkovi.

Cíl pro nového trenéra reprezentace byl jasný – omladit kádr a zároveň zajistit jeho účast na vrcholných šampionátech. A lze tvrdit, že alespoň na papíře Bílek tyto úkoly během první části svého působení u reprezentace splnil. Národní tým na loňské mistrovství Evropy dostal, dokonce s ním v Polsku a Ukrajině ovládl skupinu A. Věkový průměr základní sestavy se od klíčového utkání kvalifikace na MS 2010 se Slovenskem do čtvrtfinálového utkání s Portugalskem na Euru snížil.

Ve stínu úspěchů

To vše jsou nepopiratelné úspěchy, důležité však je vnímat i to, co najdeme mezi řádky. Postoupit na Euro je jednodušší než na mistrovství světa a pro tým kvalit Česka by kvalifikace neměla být značnou překážkou. Tím spíš v případě, kdy se ocitl ve skupině, kde na něj kromě Španělska čekaly už "jen" Litva, Skotsko a Lichtenštejnsko. Česká reprezentace však ihned svůj první soutěžní zápas pod Bílkem prohrála, a to v Olomouci s Litvou. Dostat národní tým na druhé místo zajišťující baráž tehdy vypadalo jako dosti složitý úkol. A to zvláště po – mírně řečeno – nevýrazné přípravě, kdy Češi podlehli například Ázerbájdžánu.

Přestože se reprezentace nakonec na druhou pozici zajišťující baráž probojovala, pomohlo jí do značné míry štěstí či simulace Jana Rezka v utkání se Skotskem. Prvních opravdu kvalitních výkonů v soutěžních utkáních pod Bílkem se pak čeští příznivci dočkali až v  odvetném utkání s Litvou či v baráži s Černou Horou. Obojí zhruba dva roky po nástupu trenéra do funkce.

Fotbalová veřejnost nicméně tehdy dostala signál o tom, že reprezentace míří správným směrem. Michal Bílek poskládal tým, který se konečně nemusel opírat jen o svou dlouholetou kostru Čech – Sivok – Rosický. Vhodně ji doplnil i o fotbalisty Plzně, kteří v klubu prokazovali vynikající výkony při tažení Ligou mistrů. Reprezentaci tak nechyběly zkušenosti, ale zároveň ani čerstvý impuls. Tým působil sehraným dojmem a alespoň za výkony na podzim 2011 – vyjma ostudného přípravného utkání s Norskem – si účast na evropském šampionátu zasloužil.

Kalhoty jsme uchránili

Ihned po příletu z Černé Hory se však čeští fotbalisté o své těžce nabyté renomé do značné míry připravili. Téměř všichni reprezentanti v roztrhaných oblecích halekali před kamerami v podnapilém stavu o chybějícím orgánu Radka Druláka. Jméno bývalého fotbalisty přišlo na přetřes z toho důvodu, že si před baráží dovolil pochybovat o kvalitách národního týmu. "Začali to mladší kluci a šířilo se to jako epidemie. S trenérem Bílkem nám utrpěly jen naše košile, kalhoty jsme uchránili," líčil zážitky z příletu manažer národního týmu Vladimír Šmicer.

Reprezentanti se za své chování veřejnosti omluvili, přesto se mnohým fanouškům ve vztahu k národnímu týmu vrátil pocit nesympatie. Ten neodezněl ani poté, co česká reprezentace vybojovala postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy z prvního místa, a zařadila se tak v tomto ohledu po bok Španělska, Anglie či Německa. Pravdou je, že oproti těmto elitním týmům hráli Češi ve zdaleka nejjednodušší skupině. To ovšem nebyl jediný důvod ke skepsi.

Čeští reprezentanti nadále pokračovali v neschopnosti vyrovnat se s kritikou, čímž si vysloužili další znechucení značné části fotbalové veřejnosti. Tu v podstatě rozdělovali na část "bezmezně věřících" a část "věčně kritizujících", a tudíž "nefandících". Po úvodní vysoké prohře s Ruskem 1:4 Karel Šíp odsoudil národní tým za "impotentní a bezpohlavní fotbal". Obránce David Limberský následně komikovu kritiku odbyl se slovy, že reprezentanti své výkony věnují "těm, kteří nám věří celou dobu, ne pro lidi typu Karla Šípa".

A ani po skončení mistrovství nebyla česká fotbalová reprezentace k pochybným hlasům o moc shovívavější. Výrok manažera národního týmu Vladimíra Šmicera pak byl poměrně výmluvný. "Dobře, třeba osmdesát procent fanoušků bylo těch, kteří nám nefandili, ale dvacet procent nám fandilo. Tak jsme hráli pro ně," objasnil Šmicer deníku Sport.

Úspěšné Euro

Ať již česká reprezentace hrála pro kohokoliv, její výkony se po úvodním výbuchu podstatně zlepšily. Důležitým faktorem bylo zařazení defenzivního záložníka Tomáše Hübschmanna do sestavy, díky němuž tým získal oporu v obranné fázi a klid v rozehrávce. Český tým se proti Řecku a Polsku spoléhal na zajištěnou defenzivu a rychlý a účinný přechod do útoku. Fotbalisté měli sice nakonec znovu namále – z brankové čáry v posledních vteřinách rozhodujícího utkání proti Polsku vykopával míč Michal Kadlec. Posun oproti utkání s Ruskem však byl markantní a nálada fanoušků znovu spravena.

Přestože Češi ve čtvrtfinále s Portugalskem ani jednou nevystřelili na bránu, jejich výkony na mistrovství Evropy mohly dodat týmu sebevědomí do kvalifikace na světový šampionát. Bílkovo působení také nový šéf českého fotbalu Miroslav Pelta hodnotil jako veskrze úspěšné a nabídl trenérovi novou dvouletou smlouvu. Trenér měl znovu pokračovat v generační obměně, los však dostal jeho tým do mnohem složitější kvalifikační skupiny na mistrovství světa. Zde měl nyní hned dva kvalitativně srovnatelné soupeře o druhé místo. Kromě zjevného favorita Itálie se Češi měli popasovat s Dánskem a Bulharskem a navrch se vypořádat s nevyzpytatelnou Arménií.

Bez zálohy

Bílkovi jeho počínání neusnadnil fakt, že jeho opory po mistrovství Evropy ztratily formu, anebo se potýkaly se zraněními. Theo Gebre Selassie i Petr Jiráček po svých přestupech pozbyli sebevědomí, Václav Pilař se již více než rok nedostal na trávník. Svůj zenit mají pravděpodobně za sebou Michal Kadlec i Jaroslav Plašil. Po konci Milana Baroše se zároveň na postu útočníka vystřídalo hned několik adeptů, žádný však nedokázal dlouhodobě přesvědčovat o svých kvalitách. Reprezentaci tak chyběla stabilita a jistota v souhře, Bílek často musel střídat svá rozestavení v závislosti na tom, aby do týmu dokázal dostat co nejvíce kvalitních hráčů, o jejichž schopnostech byl přesvědčen.

Hlavním problémem však byla přílišná závislost na Tomáši Rosickém. Bez jeho přítomnosti české reprezentaci chyběla rychlost při kombinaci, propojení zálohy s útokem, či jednoduše kvalita. Jeho absence v domácích utkáních s Dánskem či Bulharskem byla klíčová, tým ztratil v těchto utkáních pět bodů. Zatímco v utkání s balkánským soupeřem byla ještě obrana schopna eliminovat přednosti soupeře, proti Dánsku, ale i Arménii či Itálii bylo zřejmé, že česká reprezentace kromě Tomáše Hübschmanna nemá dalšího kvalitního defenzivního záložníka. Bez hráče, který je schopen vypomáhat obranné linii, ale zároveň spolehlivě udržovat míč na kopačkách, se přitom neobejde jakýkoliv nadprůměrný tým.

Nekonečné záplaty

Ani absence hráčů však nemůže omluvit nevyrovnanost výkonů, nedostatek vize a vedení. Michal Bílek se zvláště při kvalifikaci na MS musel rozhodovat pragmaticky, ovšem některá jeho rozhodnutí byla naprosto nepochopitelná. Proč v utkání proti Arménii, která tradičně hrozí z brejkových situací, na hřišti chyběl jakýkoliv defenzivní záložník – ať už méně kvalitní? Pokud téměř všech sedmnáct rohových kopů zahraje týž hráč a všechny letí do stejného místa, proč tuto povinnost nepřevezme někdo jiný? Proč proti přehuštěnému středu obrany Arménie dostali šanci čtyři střední záložníci, a ne Václav Kadlec, který by hru českého týmu roztáhl do stran?

A konečně proč, když reprezentace má projít generační obměnou, v týmu neustále chyběl nejtalentovanější český stoper Tomáš Kalas na úkor dvou, kteří kvalitativně stagnují? Věkový průměr poslední Bílkovy základní jedenáctky činil 27,8 let. To je posun o skrovného 0,7 roku oproti výběru, který si před čtyřmi lety v utkání na Tehelném poli zazdil cestu do Jihoafrické republiky.

Tým Michala Bílka vždy jednou ohromil, poté shořel a napotřetí předvedl naprosto průměrný fotbal. Generační obměna zdaleka neproběhla v požadované míře, trenér vždy spíše lepil sestavu z toho, co měl zrovna k dispozici. Ani tento postup však českému týmu nepřinesl alespoň baráž o mistrovství světa a stále je možné, že ve skupině skončí předposlední. Čtyřletá éra okamžitých a provizorních řešení skončila. Uvidíme, zdali na řadu přijde koncepční vedení.