Josef Bican - červenobílá legenda, které nepřála doba

K Bicanovi nebyl osud zrovna příznivý, největší úspěchy zažil během protektorátu, kdy fotbal byl spíše na druhé koleji, a góly z této epochy se mu také nezapočítávaly do některých statistik. Vinou administrativních průtahů si také zahrál pouze na jednom světovém šampionátu a československý tým bez velkého kanonýra ve svém středu tak přišel na MS 1938 ve Francii o velkou šanci na obhajobu stříbra. Po nástupu komunistů v roce 1948 upadl v nemilost režimu a celosvětového uznání se dočkal až v 90. letech, kdy se začal umisťovat na předních místech různých anket.

V sešívaném dresu nastoupil k 240 ligovým utkáním, v nichž dal 417 branek, celkem má na svém kontě 655 ligových branek. Čtrnáct branek dal také v rakouském národním dresu, za Československo se ve 14 utkáních trefil dvanáctkrát. Dvanáctkrát se také stal králem střelců nejvyšší soutěže, desetkrát z toho se Slavií. Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS), která Bicana letos vyhlásila druhým nejlepším ligovým střelcem historie, u něj uvádí 518 gólů v 341 zápasech. Pelé sice dal 541 gólů, potřeboval k tomu ale 560 zápasů, takže v průměru na zápas je na tom mnohem lépe slávistická ikona.

Josef Bican se narodil 25. září 1913 ve Vídni, otec František byl Čech, matka Ludmila měla české předky. Když bylo Bicanovi osm let, podlehl otec následkům zranění z ligového zápasu. S fotbalem začínal v otcově klubu Hertha a kariéru zahájil v Rapidu Vídeň. Debutoval jako osmnáctiletý v derby proti Austrii a šokoval čtyřmi brankami. V roce 1934 se dočkal svého prvního a jediného startu na MS, vstřelil ale pouze jeden gól a Rakousko vypadlo v semifinále s domácí Itálií. Krátce po skončení šampionátu přijeli do Sedlice u Blatné, kde Bican trávil léto u svých prarodičů, funkcionáři Slavie a on jim slíbil přestup, ačkoliv Sparta mu nabízela dvojnásobek.

Rapid však svou největší hvězdu nechtěl pustit a Bican proto přestoupil do konkurenční Admiry, která přestup do Slavie v dubnu 1937 umožnila. V červenobílém dresu Bican nastoupil poprvé na Kladně, ale střelecky ještě vyšel naprázdno. V dalších dvou zápasech zatížil konta soupeřů pokaždé čtyřmi góly a rychle se stal miláčkem fanoušků. Rok po svém příchodu se zasloužil o zisk Středoevropského poháru, celkem se podílel na pěti mistrovských triumfech. Po válce o Bicana projevila zájem řada špičkových evropských klubů v čele s Juventusem Turín, avšak Bican se osudově rozhodl zůstat. Po komunistickém převratu se stali Bican a jeho milovaná Slavia obětí komunistické perzekuce, spásným krokem pro Pepiho byl přestup do druholigových Vítkovic.

Železárnám pomohl k postupu do nejvyšší soutěže, kde v jejich dresu vybojoval v roce 1950 svou poslední střeleckou korunu. V roce 1952 přestoupil do Hradce Králové, následující rok se vrátil do Dynama, jak se v té době Slavia nuceně jmenovala. Poslední ligový gól vstřelil v srpnu 1955 Liberci, kariéru ukončil na konci téhož roku jako hrající trenér. Po ukončení kariéry nechtěl "buržoazní modlu" nikdo zaměstnat, a tak se živil jako dělník, řidič či krmič v zoo. Na počátku 70. let působil v belgickém Tongerenu, který jako trenér vytáhl ze čtvrté do druhé ligy. Na Slavii chodil až do pozdního věku a byl hlasitým kritikem moderního pojetí fotbalu. V roce 1998 po něm byla pojmenována planetka 10634 (Pepibican).

"Bican, Puč a Plánička, z nebe se dívají, jak Slavie válí, Bican, Puč a Plánička, na Slávii jsou hrdí," zpívají ve svém chorálu slávističtí příznivci. Na současnost slavného klubu by ale ani jeden z nich nejspíš hrdý nebyl. V říjnu 2011 dokonce ze stadionu Slavie zmizela obří Bicanova fotografie. Klub ji musel odstranit na žádost manželky Jarmily a syna Ivana, kteří se k tomuto kroku odhodlali proto, že se jim nelíbí současné vedení červenobílých.