Jak Cesare Prandelli přiměl Italy milovat Azzurri

V mixzóně na Letné bylo ten večer rušno. Před několika minutami skončil zápas, v němž se v Čechách konečně po dvou letech znovu představil špičkový reprezentační tým. Přes všechen mumraj a hvězdné tváře však byl obrázek na sebe natlačených novinářů a znuděně odpovídajících hráčů poměrně obligátní. Jeden muž do něj ovšem z nějakého důvodu nezapadal. Možná to bylo kvůli jeho povznesenému úsměvu, možná kvůli charismatu, které vyzařoval, když si jednu ruku strčil do kapsy od saka a tou druhou si o několik vteřin později sčesal vlasy k temeni.

Cesare Prandelli tehdy jen prošel z jedné místnosti do druhé, a přesto během toho záblesku působil přesně tak jako vždy jindy – jako někdo, kdo příliš nezapadá do prostředí, v němž se pohybuje. Jeho pohled naznačoval, že už je minimálně o den dál než všichni, kteří s ním sdíleli onen trochu prapodivný prostor. Ani na jednu vteřinu však nepůsobil povýšeně, naopak. Nešlo k němu nechovat sympatie, i když vlastně vůbec nic zásadního neudělal. Bylo však zároveň zřetelné, že Prandelliho kouzlo nebylo jen prchavé.

Italská postapokalypsa

Když Prandelli před třemi lety přišel k italské reprezentaci, byla v děsivém stavu. Úřadující mistři světa na šampionátu v roce 2010 vypadli ve skupině s Paraguayí, Slovenskem a Novým Zélandem a všechno kolem Azzurri bylo obklopeno neodvratným pesimismem. Generace starých hráčů zjevně dosloužila a nezdálo se, že by se formovala nová. U italských fanoušků navíc vyprchal jakýkoliv pocit sounáležitosti s národním týmem – reprezentace nebyla nesympatická jen na hřišti, ale i mimo něj. 

"Chci to všechno změnit," ohlásil Prandelli při svém nástupu ke squaddře. "Pojďme mít radost z fotbalu. Buďme milí. Buďme takoví, aby nás lidé mohli mít rádi," přál si. Trenérovy ideály tehdy pro většinu italských fotbalových příznivců zněly jako sci-fi. Dokonce ani kapitán reprezentace Gianluigi Buffon nevěřil jakémukoliv posunu k lepšímu. "Připadá mi, že budeme mít problém se vůbec kvalifikovat na mistrovství Evropy," soudil brankář Juventusu. "Bude nám trvat více než dva roky, abychom se dostali z tohoto tunelu," dodal skepticky.

Jak bychom vás mohli odmítnout?

Snad sám Prandelli nečekal, že se během oněch dvou let změní téměř všechno. Ve spolupráci s legendárním trenérem AC Milán Arrigem Sacchim, který nyní dohlíží na vývoj mládežnického fotbalu v Itálii, se pustil do rozsáhlé přestavby hráčského kádru. Tomu zároveň vštěpil svůj etický kód – jakékoliv prohřešky na klubové úrovni od té doby znamenají pro hráče stopku v národním týmu. 

Začaly se měnit i zdánlivé maličkosti. "Jako fotbalisté máme obrovská privilegia, proto přece nemůžeme odmítnout fanouška, který nás požádá o podpis," objasňoval Prandelli nový přístup reprezentace k veřejnosti. Reprezentace si rovněž odbyla trénink v odlehlém městečku v Kalábrii, na místě, které ovládala mafie. Tímto krokem chtěla místním ukázat, že vnímá jejich problémy. "Doufám, že tohle není jen izolované gesto. Všichni chceme čelit mafii a dát najevo, že tato země se posunuje díky své houževnatosti," prohlásil trenér.

Nestačí jen vyhrávat

Ze všeho nejvíce však šlo o samotný fotbal. A právě zde Prandelli předčil všechna očekávání. Nebál se smělých taktických řešení i výběrů základní jedenáctky, ale hlavně se nebál s italskou reprezentací toho nejbanálnějšího – hrát fotbal. Ne catenaccio. "Musíme si více přihrávat, musíme mít více nápadů. Nestačí jen vyhrávat," vzal si za cíl při svém nástupu. "Máme spoustu kvalitních záložníků, takže hrajeme způsobem, který je nám nejbližší. A s těmito hráči to znamená, že chceme praktikovat mnohem útočnější pojetí hry," popisoval později. 

Dva roky po neslavné porážce se Slovenskem v posledním utkání Itálie na světovém šampionátu v Jižní Africe nastoupili Azzurri do úvodního zápasu Eura proti úřadujícím mistrům Evropy a světa ze Španělska. Jen dvě jména v italské základní sestavě zůstala – Giorgio Chiellini a Daniele De Rossi. Vše ostatní se změnilo. Jedenáctka postavená na hráčích z mistrovského Juventusu kromě několika hráčů neobsahovala ta nejznámější jména, zato však fungovala precizně.

Itálie se jako jeden z mála týmů na světě nesnažila proti Španělům jen bránit, ale pouštěla se také do útoku. Výsledkem sice nebyla výhra, nýbrž "jen" remíza 1:1; fotbaloví fanoušci však byli výkonem a odvahou Azzurri ohromeni. Když si italská reprezentace na šampionátu vybojovala zasloužené stříbro, panovalo obecné přesvědčení, že úspěch je téměř stoprocentní zásluhou Cesare Prandelliho.

Konec na obzoru

Pokud dnes večer italský kouč dovede reprezentaci k vítězství nad českým národním týmem, budou mít Azzurri stoprocentní jistotu postupu na mistrovství světa v Brazílii. Český tým zase své šance definitivně ztratí. A paradoxně bychom se poté mohli dozvědět o konci dvou trenérů zároveň. Svůj poslední zápas by mohl odtrénovat Michal Bílek, odchod po mistrovství světa ale možná ohlásí také Prandelli. O tom, že na lavičce národního týmu populární trenér skončí, se nyní mohutně spekuluje v italských médiích. Sám Prandelli nic nepopřel a prohlásil, že poté, co se Itálie kvalifikuje, se k tématu vyjádří naprosto otevřeně.

Výsledkem by byla zjevná nevole a zklamání všech italských fanoušků, kteří konečně mají národní tým, na který mohou být hrdí. Prandelliho rozhodnutí je na první pohled nepochopitelné – proč by úspěšný kouč měl najednou odcházet od nejprestižnějšího trenérského postu v zemi?

Prandelli však již má trochu jiné ambice. "Výchova mladých hráčů a začínání na zelené louce je něco, co už jsem dělal několikrát," narážel trenér na jaře na svá působení v Parmě a Fiorentině, ale také v italské reprezentaci. "Chtěl bych trénovat tým, který je schopný vyhrávat. Teď chci vyhrát."

A o tom, že by Prandelli nabídky vyhrávat dostal od spousty klubů, neexistují žádné pochybnosti.