BLOG: Rosický byl kreativním hráčem pro 21. století. A zůstane nedoceněným klenotem

Rychlý sprint dozadu, tvrdý (a možná ne úplně čistý) skluz, a míč je zase u jeho nohou. Podívá se nahoru, a jen jak pošle prudkou a přesnou přihrávku, naběhne si do narážečky. A vystřelí, nebo nahraje na gól.

Hra Tomáše Rosického byla od začátku jednoduše rozpoznatelná. Nebylo možné ho na hřišti přehlédnout. Ačkoliv měl smysl pro taktiku a věděl, kdy míč spíš podržet, než se s ním za každou cenu hnát za gólem, většinou se nespokojil se sterilní převahou svého týmu. Pokud to jen trochu šlo, snažil se přihrát dopředu, překonat zataženou obranu soupeře. A často se mu to dařilo.

Jednak to bylo jeho přehledem a technikou, díky kterým posílal skvělé průnikové kolmice nebo obloučky za obranu. To už ale před ním uměl leckdo. Ovšem Rosický byl fotbalistou pro 21. století. Desítkou, která dokázala být šestkou i osmičkou. Jinak řečeno, kreativním hráčem, který jen nestál a nečekal, až se k němu míč milostivě dostane, a on s ním pak předvede velké věci.

Ne, Tomáš Rosický uměl míč vyvézt z hloubi pole a překonat kličkami několik protihráčů. A uměl se o míč i poprat. A to jak skluzy, které byly kolikrát až roztomile špatně načasované, tak neustálým pohybem. Díky své neúnavnosti strhnul celý tým a dodával mu dynamiku, i když jeho spoluhráči často nebyli na sto procentech. Ať už mentálně, fyzicky, nebo svou technickou schopností.

Jednatřicet, fotbalově ale devětadvacet

To se nezměnilo během celé jeho kariéry. Bylo ostatně až neuvěřitelné, že se Rosický i přes vytrvalá dlouhodobá zranění vždy dostal extrémně rychle do špičkové formy a neztratil nic ze svého umění. Co víc, i v pětatřiceti letech měl stejné zrychlení a dynamiku jako ve dvaceti, a mladistvý dojem jeho hry podtrhovalo i to, že v jeho klukovském obličeji se změnilo pramálo. "Je mi jednatřicet, ale můj fotbalový věk je 29 let. Ztratil jsem dva roky kvůli zranění, takže to beru takhle," vysvětloval hráč v rozhovoru pro oficiální stránky Arsenalu v roce 2012.

Fanoušci Arsenalu už to znali. Přišla jarní obleva a s ní pookřál i Rosický. Polovinu sezony promarodil, nebo se na něho trenér Wenger nechtěl až moc spoléhat. I kdyby chtěl francouzský kouč svůj tým sebevíc postavit na Rosického kreativitě a dynamice, nemohl to udělat. Stejně jako Arsenal nemohl postavit okolo Wilshera, Diabyho nebo Cazorly. Všechny tyto kreativní hráče, jedny z nejtalentovanějších, které Gunners za posledních deset let měli, postihly podobné, více či méně hrůzostrašné dlouhodobé zdravotní problémy.

Rosický nikdy nebyl při návratu po zranění horší. Nemohl se ale ještě víc zlepšit. "Nikdy se nedozvím, jak dobrý jsem mohl být," prohlásil natvrdo 105násobný reprezentant. "Nejdůležitější moment fotbalisty jsem měl ochuzený kvůli tomu, že jsem rok a půl nehrál kvůli zranění (období okolo roku 2008, pozn. aut.). Než jsem se zranil, vedli jsme s Arsenalem ligu, bylo před námi Euro. Byl jsem na správném místě, protože Arsenal je skvělý klub. Já jsem sice vše dohnal, ale už to bohužel nebylo na to, abych se mohl ještě posunout," lituje Rosický.

Pro to všechno je nenaplněný příslib Rosického talentu tak frustrující. Vždyť největší vrcholy své kariéry prožil v její první třetině. Do roku 2006 zvládl prakticky všechno podstatné – vyhrát titul doma, v bundeslize i v Poháru UEFA, získat medaili s národním týmem na Euru a zahrát si na mistrovství světa. Potom už pomohl Arsenalu "jen" ke dvěma titulům v anglickém poháru.

V Dortmundu se i díky domácímu a evropskému titulu v roce 2002 stal legendou a vzorem pro mladé hráče. "Mým idolem byl vždycky Tomáš Rosický. Byl fenomenální. Okopíroval jsem od něho všechno, až po potítka," smál se Marco Reus. "Rosický byl mým hrdinou. Mám jeho fotku doma v pokoji a je fantastické s ním hrát," přidal se odchovanec Borussie Thomas Eisfeld, který několik let působil i v Arsenalu.

V nejlepší záloze české historie

V české reprezentaci byl Rosický součástí nejlepší zálohy, jakou jsme v domácím prostředí kdy viděli. Střed pole měl v letech okolo Eura 2004 všechno potřebné. Nedvědovu zarputilost, vůdcovství a dynamiku na levém kraji. Galáskův klid a taktickou vyspělost. Poborského individuální výbavu a skvělé centry nebo Šmicerův čich na góly. A Rosického špílmachrovství, které to všechno slepilo dohromady. Hráči vedle něho rostli a vypadali lépe, ať už šlo o jakýkoliv tým.

Jenže česká reprezentace v tomto hvězdném složení vydržela jen pár let – pak přišla klíčová zranění v ty nejhorší chvíle, a konce kariér Nedvěda, Kollera, Galáska a Poborského. A zatímco Wenger se bez Rosického naučil žít, u českých trenérů to byla jiná. Šance národního týmu dlouhá léta stály a padaly s tím, jestli Rosický může, nebo nemůže.

"Já bych něco takového nedokázal," řekl o Rosického častých vynucených herních pauzách bývalý spoluhráč Jan Koller. "Vždycky jsem potřeboval herní praxi a hlavně jsem potřeboval hrát pro pocit v hlavě. Ale Tomáš to asi tak nebere. Je to flegmatik a navíc fotbalista. Takže mu stačí, když je zdravý a trénuje. Přesto je pořád pro reprezentaci nepostradatelný," prohlásil před třemi lety.

Na jednu stranu bylo smutné, že žádný český reprezentační trenér nedokázal vybudovat funkční systém, který by byl nezávislý na Rosickém. Na druhou stranu hráč jeho ražení chybí v českém fotbale stejně tak i dnes. A v posledních měsících je to vidět čím dál víc. Čeští reprezentační hráči jsou téměř do jednoho pravým protikladem Rosického. Jejich hra je těžkopádná, vydřená, bez ofenzivní lehkosti a překvapivých nápadů.

Spartě by Rosický mohl extrémně pomoci i mimo hřiště

Ostatně až v posledních letech, zvláště pak po příchodu do Sparty, vyrostl v Rosickém ještě další element. Ne že by mu chybělo lídrovství – jak v Borussii, tak v Arsenalu uměl zabrat nejvíc v klíčových momentech, o čemž svědčí i sbírka jeho parádních gólů v derby proti Tottenhamu. Mimochodem svým týmům nechal vše – v Dortmundu zůstával, ještě když klub pomalu krachoval, do Sparty se vrátil, i když měl možná lepší finanční nabídky. A přestože už v reprezentaci ke konci nebyl tolik výrazný, nikdy v ní neoznámil konec kariéry.

Ovšem až v poslední době jako by z Rosického spadla tíha a dokázal veřejně a bez obalu pojmenovat problémy českého fotbalu. A zároveň být i sebekritický sám vůči sobě. To jsou ostatně i vlastnosti, kvůli kterým by Sparta měla udělat všechno pro to, aby si Rosického udržela v klubu.

Český fotbal dlouhodobě trpí odlivem mozků a Sparta tratila na nedomyšlených rozhodnutích svého vedení. Rosického hlas by tak mohl překlenout hluboké rozdíly mezi letenskými tribunami a vedením klubu. "Všude, kde jsem byl, mě zajímalo, jak je ten klub vedený ve všech úsecích, ne jen v tom sportovním," napověděl Rosický o své budoucnosti.

Ze samotného hřiště každopádně Spartě a celému fotbalu odchází fotbalista, na kterého byla bez nadsázky čirá radost se koukat. A muž, ke kterému bylo těžko možné chovat nesympatie, ať už šlo o příznivce jakéhokoliv klubu. Přitom byl Tomáš Rosický pravý srdcař, který za svými týmy stál v dobrém i zlém. Víc takových.