BLOG: Necitlivé výroky majitele Dukly Pauknera mohou klub jenom poškodit

Analogie mezi českými a zahraničními kluby bývají většinou přestřelené, v tomto ohledu ale mohou mít něco do sebe. Těžko si totiž představit, jak plamenné reakce by třeba mezi fanoušky Liverpoolu vzbudilo, kdyby majitel John Henry prohlásil, že prodávat jejich klub je jako nabízet prošlý jogurt. A navrch říct, že Reds proti těm nejlepším v lize nemají sebemenší šanci. Anebo utrousit, že nemá tušení o tom, co bude s klubem dál po skončení této sezony.

To vše je přitom jen malý výsek komentářů, které majitel Dukly Petr Paukner uveřejnil ve svém článku pro časopis Forbes. Jednašedesátiletý podnikatel v uhelném byznyse si zkrátka postěžoval, že vlastnit klub je frustrující záležitost, která mu nic nepřináší a nejraději by Duklu po letošní sezoně prodal. "Mně to v byznysu nepomáhá. Radši se fotbalem nechlubím, aby si lidé neříkali, co to je za kreténa, že v tom utápí svoje peníze," prohlásil mimo jiné.

Je to poměrně těžko uvěřitelné čtení. A aniž by bylo namístě prvoplánové pohoršení, kdyby tak učinili fanoušci Dukly, nedalo by se jim moc vyčítat. Zvlášť těm, kteří léta chodí na každý zápas, věnují své úspory na výjezdy a pečují o bohaté klubové tradice. A který zapálený fanoušek by nechtěl vlastnit svůj klub a investovat do něj velké peníze, kdyby k tomu měl prostředky?

Nejde přitom jen o příznivce – jaký signál vysílají tyto výroky směrem k hráčskému kádru a klubovým pracovníkům? V jakémkoliv zaměstnání asi nebude příjemné veřejně slyšet, že vaše práce je pro nadřízeného zbytečná. Jak může vzbudit větší soustředěnost a motivaci k práci vyjádření, že za rok může jít klub k šípku? Kdo by se nezačal pomalu ohlížet po jiném zaměstnání? Proč by měli hráči zarputile bojovat za "prošlý jogurt"?

Žádné světlo přes frustraci

Majiteli Dukly se jistě nedá upřít frustrace. Zkusil totiž celou řadu tahů, které by měly být pro jiné vlastníky českých klubů samozřejmé – radit se s odborníky, dostat do klubu dlouhodobé sponzory, klást důraz na výchovu mladých hráčů a nastavit dlouhodobou fotbalovou koncepci. Zároveň pak stabilizovat klub finančně a provozovat jej udržitelným způsobem.

Něco se podařilo, něco méně. Klub sice dnes funguje po fotbalové stránce velice solidně a nemá dluhy, stále ale prodělává a všechny snahy přivést investory doposud ztroskotaly.

Paukner o sobě v článku prohlašuje, že v byznyse ani neumí udělat chybu a Dukla mu ukázala, že musí být obezřetnější. Zřejmě ale do frustrace zabředl natolik, že přes své neúspěchy ve vedení klubu už nevidí světlo.

Jestli chce majitel do Dukly stále přivést solidního investora, jak sám říká, jak mu může pomoci, když klub popíše tímto způsobem? Jistě, fotbalu zasvěcené prostředí a těch pár investorů, které oslovil, tuší, jak se situace okolo Dukly má. A Paukner o své náklonností ke klubu mluvil už několikrát. Tentokrát ale hovoří na jiné tribuně než na té fotbalové. V článku přitom nepadlo jediné kladné slovo o klubové identitě. Co si potom o Dukle má myslet někdo, kdo má o českém fotbale jen povrchní znalosti?

Vlastnit klub je privilegium a zodpovědnost

Nešlo by přitom o nějaké natírání dveří narůžovo, ale o elementární respekt ke klubovým tradicím a práci, které pro klub odvedly předchozí generace. Jejich přehlížení je přitom pro český fotbal celkem typické. České kluby nedokáží dostat do povědomí svou věhlasnou historii a devalvují tím své jméno.

Řada bývalých slávistických legend si například stěžovala, že je klub dříve ani nezval na zápasy. Články o historických úspěších i neúspěších či o výrazných příbězích v českých médiích příliš nevznikají, moc se o nich neví a kluby o ně často příliš nepečují. Přitom například kniha Černobílá historie Michala Petráka o Hradci Králové popisuje celou řadu výjimečných kapitol z dějin i relativně provinčního klubu. A ostatně i Dukla přednedávnem vydala hezký dokument Hrdý na svůj klub.

Vlastnit klub představuje velké privilegium, ve kterém se vlastník zodpovídá i za určitou komunitu, ať už na sebemenší vesnici či ve špičkovém velkoklubu. Jenže Paukner český fotbal vykresluje jen jako podivnou špinavou hračku, v níž naivní majitelé nihilisticky utápějí desítky milionů.

To je mimochodem další ohled, ve kterém mohou být Pauknerova slova příznačná pro český fotbal. Prakticky žádný domácí klub totiž nehospodaří výdělečně, což klade velké nároky na majitele. Jen čtyři české prvoligové kluby byly podle analýzy UEFA za rok 2015 v plusu. Vlastníci se tak musejí rychle vzdát představ o tom, že klub pro ně nebude znamenat velkou finanční zátěž.

Vlastnit klub kvůli zisku? Je to spíše filantropie

Jsou tři způsoby, jak může klub vydělávat, pokud se nemůže opřít o tisíce prodaných vstupenek a peníze od sponzorů a z televizních práv. Jedním je chytré klubové vedení, které dokáže levně koupit a draze prodat. Druhým je účast v evropských pohárech. A třetím je úspěšná výchova mladých hráčů. Paukner to vše ví a Dukla už se cestou produkce mladých fotbalistů vydala před jeho investicí.

Ale ačkoliv je pro majitele přínosné, aby klub operoval udržitelně, historicky bylo očekávání zisku jen málokdy důvodem k tomu, proč vlastnit klub. Vždy šlo naopak o jistou formu filantropie, kratochvíle či potvrzení statusu. Americké sporty v uzavřených soutěžích jsou v tomto ohledu jiné – primárním cílem je vydělat. V rámci fotbalu ale na prvním místě má jít o sportovní hledisko, jinak klub chátrá i po ekonomické stránce.

To si Paukner do jisté míry uvědomuje. "Věděl jsem, že fotbal není byznys, na kterém zbohatnu, ale říkal jsem si, že to může být takový fajn koníček. Jako si někdo třeba koupí pěknou flintu. Kdybych dával do Dukly maximálně deset milionů ročně, nevadilo by mi to," píše.

Jenže fotbal nejde naplánovat jako kterýkoliv jiný byznys a očekávat každý rok totožný rozpočet. Stěžovat si pak veřejně na to, že taková je realita, je ještě pošetilejší, než jakékoliv chyby, které Paukner udělal při akvizici klubu. A Dukle ke všemu tyto výroky v žádném ohledu nepomohou.