Když budoucnost je současnost a bílá ztrácí barvu

Cyklista v zářivě bílé, neobroušený diamant, mladá naděje a symbol budoucnosti pelotonu. S touto vizí vznikla před téměř padesáti lety na Tour de France klasifikace nejlepších mladých jezdců. A hned její první vítěz byl dokonalým potvrzením záměru pořadatelů. Francesco Moser nasbíral během své kariéry 273 vítězství a je dodnes historicky třetím nejúspěšnějším závodníkem. 

Je přitom s podivem, že se Staré dámy zúčastnil jen jednou. Bylo mu tehdy čerstvých čtyřiadvacet, když do ročníku 1975 vlétl jako kometa a po výhře v prologu sedm dní vozil žlutý dres, než ho o něj obral pětinásobný šampion Eddy Merckx. 

"Lo sceriffo" přidal ještě jeden etapový triumf, celkově při své premiéře (a derniéře) skončil sedmý a soutěž o nejlepšího mladíka vyhrál s více než dvacetiminutovým náskokem. Budoucnost tohoto konstitucí poněkud robustního Itala se ale nenacházela na Tour – stal se z něj elitní klasikář, mistr světa v silničním závodě, rekordman v hodinovce a nakonec i celkový vítěz svého milovaného Giro d'Italia.

Časy se mění, pravidla zůstávají

S kláním o bílý dres to dlouho bylo jako s každou soutěží mladých sportovců – někteří vítězové se ztratili v propadlišti dějin (kdo si dnes vzpomene na jména Enrique Martínez nebo Benoit Salmon?), zatímco jiní vystoupali ke hvězdám. Mezi slavná jména, která maillot blanc dovezla do Paříže, patří Greg LeMond, Marco Pantani, Andy Schleck, Thibaut Pinot či Simon a Adam Yatesovi.

Za dob Mosera se o triumf v této kategorii mohl prát pouze závodník, který byl profesionálem méně než tři roky. A pravidla se měnila ještě několikrát. Mezi lety 1983 a 1987 tak například směl o bílý trikot usilovat jen ten cyklista, který na Tour debutoval. Po deset let (1989–1999) se zase fyzický dres dokonce neuděloval, přestože klasifikace stále existovala.

Podmínky soutěže se nakonec ustálily na tom, že cyklista nesmí v roce konání Tour de France dovršit šestadvacet let věku. Jako trochu nelogické se přitom může zdát, že na sesterské Tour de France Femmes je věková hranice postavená níže – na třiadvaceti. Paradoxní je to i vzhledem k tomu, že ženy často vstupují do profesionálního pelotonu v mnohem pozdějším věku, než jak tomu vidíme u mužů.

V průběhu let se také již několikrát přihodilo, že nejlepší mladý jezdec zároveň na Tour dosáhl i celkového vítězství. Za prvních čtyřicet čtyři roků existence soutěže (tedy do roku 2018) se to podařilo Laurentu Fignonovi (1983), Janu Ullrichovi (1997), Albertu Contadorovi (2007) a se zpožděním i Andymu Schleckovi (2010). Bylo to ojedinělé, ale čas od času se takto výjimečný závodník vyskytl.

V uplynulých pěti letech ale výjimka přestala potvrzovat pravidlo. Naopak. Egan Bernal se před pěti lety stal nejmladším vítězem od roku 1909, aby jej o dvanáct měsíců později ještě trumfnul – věkem i výkonem – Tadej Pogačar, který si kombinaci bílá a žlutá zopakoval i o rok později. Je tedy nasnadě se ptát, zda má tato vedlejší soutěž ve své současné podobě ještě vůbec nějakou prestiž či smysl. A to nejen na Tour de France.

Hegemon v bílé

Posledním cyklistou, který na Tour oblékl bílý trikot a nejmenoval se Tadej Pogačar, byl právě Kolumbijec Bernal. Ten v bílém dresu nastupoval ještě do 13. etapy covidové Tour 2020. Jenže ve stoupání na Puy Mary ztratil obhájce titulu nohy a skupinku největších favoritů neudržel. Jeho krátce trvající éra tím, alespoň prozatím, skončila.

Kdokoliv, kdo v následujících třech letech a celkem sedmdesáti dvou etapách oblékl maillot blanc, ho nosil jen jako zástupce, zatímco se Tadej Pogačar slunil ve žluté. Dokonce ani v nevyzpytatelných prvních etapách, které obvykle končí hromadným finišem, si žádný jiný mladík na závodníka týmu UAE nepřišel. Jako by měl bílý dres s nadsázkou zarezervovaný dopředu.

A jak by pak tato soutěž mohla někoho zajímat? Když byl na startu závodu fenomén, který do svých 25 let vyhrál dvakrát Tour, pět Monumentů a další nespočet klání? Teď, když Tadej Pogačar přestal splňovat podmínky účasti, se tato kategorie zdá být přece jen lákavější a boj o dres napínavější. Skutečnost je ale jinde. Protože ti, kteří mají bílý trikot největší šanci vyhrát, ho vnímají spíš jako bonus. Nebo cenu útěchy.

Mládí vpřed

Už nějaký pátek stíhá cyklistickou veřejnost neodbytný dojem, že peloton mládne a že většinu významných závodů opanují cyklisté, kteří sotva pár let nemají za věkem příponu "náct". Jak ale názorně ukázal irský datový novinář Cillian Kelly, průměrný věk pelotonu se příliš nemění a věk cyklistů, kteří vítězí na závodech WorldTour, také ne (oboje se pohybuje okolo 27 let). Co se změnilo, je přístup stájí k mládí ve svých řadách. A také věk vítězů těch skutečně velkých závodů typu Tour de France nebo pětice Monumentů.

S tím, jakou důvěru vkládají týmy v moderním pelotonu do svých mladíků a neo-profesionálů na největších akcích, se samozřejmě a logicky posouvají i ambice těchto cyklistů. Netřeba se upínat k bílému dresu, když vím, že mám formu na získání dresu žlutého a k tomu plnou podporu o generaci starších stájových kolegů. Že jste mladí a musíte si na úkor týmu něco odsloužit? Toto pravidlo dnes v cyklistice tak úplně neplatí.

Důvod? Jeden z hlavních faktorů se může skrývat v podrobných datech, která cyklistické týmy o svých závodnících mají – a to už od útlého věku. Kdysi jste si museli novou naději pořádně vyzkoušet, bylo potřeba ji otrkat ve "velkém" pelotonu. Týmy si také nemohly být vůbec jisté tím, co se v jezdcích vlastně skrývá – a jestli takříkajíc nepořídili zajíce v pytli. Jenže se zařízeními, která monitorují všechny aspekty výkonu mladých sportovců a která tito závodníci neodkládají ani ve spánku, a s podrobnými databázemi, z nichž lze vyčíst každou malou drobnost o chování jejich těl, tato nejistota do značné míry odpadá. Podrobná datová analýza je navíc již samozřejmou součástí vyjednávání před podpisem smlouvy, takže riziko, že mladý sportovec zcela propadne, klesá. Existuje samozřejmě stále, ale je nižší.

S tím souvisí i měnící se postoj velkých týmů, které jsou – s detailní znalostí svých jezdců – daleko otevřenější k tomu, vyzkoušet je v útlém věku na těch největších akcích. A není to příklad pouze Pogačara, Bernala či Remca Evenepoela. Vždyť třeba takový Juan Ayuso se na pódiu španělské Vuelty objevil ještě předtím, než vůbec oslavil dvacáté narozeniny.

A jsou tu další. Na Tour věkovou podmínku splňují Evenepoel nebo Matteo Jorgenson, přičemž oba mají více než reálné šance na to, na Staré dámě triumfovat i celkově. A nejde jen o nejslavnější Grand Tour, mládí se dere vpřed také na dalších prestižních etapových závodech.

Mattias Skjelmose loni ovládl Tour de Suisse. V letošní sezoně zase Lennert van Eetvelt vyhrál závod Kolem Spojených arabských emirátů, Jorgenson zvítězil na Paříž–Nice (a málem i nedávném Dauphiné), Ayuso slavil v Baskicku a Carlos Rodríguez v Romandii. Nejde tak jen o výjimečnou generaci dvou nebo tří jednotlivců. Věk pro úspěchy na velkých akcích je zkrátka jinde, než byl před dvaceti lety.

Jak "běláska" polít živou vodou

Shrňme si tedy několik faktů. V posledních pěti ročnících Tour třikrát ovládl závodník bojující i o maillot blanc. Ve třech z nich skončil mladík celkově druhý (2021 Vingegaard, 2022 a 2023 Pogačar). A nutno dodat, že vítěz posledních dvou Tour Jonas Vingegaard také není žádný starý mazák. V Paříži se radoval v pětadvaceti, respektive v šestadvaceti letech.

A tak soutěž o nejlepšího mladého závodníka – tak jak dnes vypadá – víceméně pozbývá smyslu. Pokud má mít aktuálně nejméně zajímavá klasifikace Tour (a dalších závodů) nějakou budoucnost, bude potřeba, aby pořadatelé zasedli k rýsovacím prknům. Ale netřeba vymýšlet nic zásadně nového.

Klasifikaci by prospělo už jen snížení věkové hranice na adekvátních třiadvacet let – jako je tomu v kategorii žen. Nebo návrat k pravidlu, že mladý závodník musí jet Tour poprvé nebo podruhé, aby byl pro pořadí vůbec brán v potaz. Takové úpravy by přispěly tomu, aby šla soutěž ruku v ruce s vývojem současné cyklistiky. Aby se zvýšilo napětí. A možná především k tomu, aby bylo o co bojovat i mezi mladými jezdci, kteří nejsou na začátku své kariéry ještě na úrovni Evenepoela a spol.

U této reformy navíc nemusíme končit. Úpravu by si zasloužila také věková kategorie do 23 let, kde právě tento věk je hranicí na kláních jako Tour de l'Avenir či Závod míru. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) jejím ustanovením chtěla vytvořit prostor pro vycházející hvězdy, které se mohou měřit mezi sebou – ještě bez tlaku, který s sebou přináší elitní peloton. Jenže vzhledem k výše nastíněným faktům někteří cyklisté jako třeba Evenepoel či Pogačar tuto etapu kariéry rovnou přeskočí. Mnozí v ní zase stráví například pouze dvacátý rok věku, načež pokračují rovnou do seniorské kategorie.

Na závodech je pak běžné, že nejstarší závodník má jednadvacet let (a je považován za starce), zatímco o triumf se perou sotva dvacetiletí závodníci s kontraktem ve WorldTour. Nestálo by tak za zváženou, zda tuto kategorii věkově "nesnížit" třeba na jednadvacet let? Nebo start v ní omezit pouze na ty mladíky, kteří ještě nemají profesionální kontrakt s elitním týmem? 

Čas na stříbrnou?

Na závěr odlehčení. Pokud platí, že výkonnostní vrchol cyklisty v etapových závodech už není kolem třiceti let věku, ale snižuje se, začíná se nabízet i zcela nová klasifikace. Taková, která by nesla příslib značné nepředvídatelnosti. Nepokrytě ji dokonce označím za slušný marketingový tah. 

Navrhuji pořadatelům worldtourových závodů zavést soutěž o maillot argenté, stříbrný dres pro nejlepšího cyklistu nad 33 let. Inspiraci mohou načerpat třeba u kolegů v biatlonovém Světovém poháru, kteří toto klání polooficiálně vedou již roky. A nejlepší žena i muž sezony své stříbrné háčkované dresy z dílny Američanek Clare Eganové a Susan Dunkleeové vždy náležitě oslaví.