TDF 1903 & gravel & bikepacking

Když poprvé vyrazil peloton Tour de France (bylo to 1. července 1903 a na start dorazilo rovných šedesát závodníků), otázkou, kterou si všichni přítomní kladli, bylo: "Je to vůbec v našich, potažmo jejich silách?" Organizátoři z listu L'Auto se rozhodli udělat krok do neznáma. Jak moc z toho byli sami nervózní, je znát z jejich vzpomínek.

Henri Desgrange, první ředitel Tour, tak s pelotonem ani nevyrazil do Lyonu a vrátil se raději do redakční kanceláře, kde s napětím očekával novinky od svých zpravodajů. Na člověka, který proslul jako svého druhu diktátor a který mnohokrát kritizoval jezdce za nedostatek kuráže, to bylo poměrně obezřetné, ne-li ještě nějaké jiné.

Jezdci samotní vyrazili do pozdního odpoledne. Před nimi 467 kilometrů – krajinou, kterou neznali; po cestách, jejichž kvalitu by dnes server mapy.cz zhodnotil jako čárkovanou spojnici. Raději nejezděte, pokud pršelo. Jen se širokými plášti. A na vlastní nebezpečí. Každý ze zmíněné šedesátky by si býval zasloužil metál za odvahu. 

Do Lyonu, cíle první ze šesti etap, dorazí jako první Maurice Garin. Jel celou noc, dobře si rozvrhl síly, šikovně využil úsilí ostatních a později se stal prvním vítězem Tour. Mě ale zajímají spíše ti, kteří si zjevně ukousli krajíc větší, než na jaký měli. Ti, kteří své síly přecenili. Tak jako jistý Eugene Brange, který poté, co se prospal na louce, dorazil jako poslední (37.) před časovým limitem. Na Garina ztratil v první etapě jednadvacet hodin.

Nebo jako Arsene Milochau, který uzavřel výsledné "GC" v cíli v Paříži. "Je ráno v 9:50. Přijel Milochau. Vypadá velmi svěže. Dává si oběd," zní hlášení z trati v momentě, kdy už se blížil do hlavního francouzského města a zbývalo mu posledních sto padesát ze 2428 kilometrů. Dal si oběd a začal znovu šlapat.

Beskydy, Krkonoše, Pol'ana a Tatry

Jak jsem mu s odstupem 120 let rozuměl. Letos v květnu jsem vyrazil na závod Race Through Poland, který by si s původní Tour de France mohl snadno potykat. Jeho hlavním pravidlem je totiž "no support", tedy "bez jakékoliv podpory". Dnes stejně jako tehdy jste si za všechno odpovědní vy sami. Nikdo vám nepomůže.

V praxi to znamenalo více než 1500 kilometrů trasy, čtyři povinná stanoviště (kontroly) a nějakých dvacet dva tisíc metrů převýšení. Race Through Poland totiž klame tělem, a pokud byste si pod takovým názvem představili širokou a až někde u Baltu končící polskou rovinu, byli byste zřejmě překvapeni. 

Namísto toho se po startu ve středisku PTTK Przyslop, které leží nedaleko od skokanských můstků Adama Malysze v polské Wisle, všech pětaosmdesát jezdců vydalo do beskydských kopců. Po kontrole na Lysé hoře následoval dlouhý přesun do Krkonoš, kde přišla na řadu Przelecz Karkonoska (Špindlerova bouda) a náročný výstup k Památníku obětem hor nad Luční boudou.

Druhý dlouhý transfer vedl až pod horu Pol’ana ve Slovenském středohoří: oblasti tak opuštěné, že někteří závodníci potkali na cestě i jinak velmi plaché medvědy. A jako finále Vysoké Tatry, výstup na Sliezsky dom a závěrečných 200 kilometrů zpět na Przyslop. To všechno vlastními silami. A bez pomoci.

Nikdy ještě nezávodil, ale je to zkušený cyklista

Když hlavní organizátor Pawel Pulawski, kterému nikdo neřekne jinak než "Piko", odmávl start závodu, všechno se dalo do pohybu. V první řadě vítěz posledních dvou ročníků Adam Bialek, jeden z nejlepších dálkových cyklistů naší doby. Vedle něj Björn Lenhard, jeho krajan a nefalšovaná ikona tohoto sportu. A také domácí Poláci Pawel Pieczka a Krystyan Jakubek (samo)zvaný "Ultratigger".

Nic z toho jsem nevnímal. Právě mi s bouchnutím spadl ze srdce kámen, který jsem cítil poslední dva týdny. Nervozita, přípravy, pak samotná logistika přepravy až na start… měl jsem radost, že už na nic z toho nemusím myslet. Odteď už to bylo furt jen dopředu. Všechny pochyby zůstaly na startu.

Cítili se takhle i cyklisté během první Tour de France? Třeba takový Jean Dargassies, třicetiletý kovář z vesnice Grisolles, který se přihlásil poté, co mu v obchodě, kde si koupil své kolo, namluvili, že je pro tento závod jako dělaný. "Nikdy ještě nezávodil, ale je to zkušený cyklista. Za poslední dva měsíce ujel přes 3000 kilometrů," mluví o něm v L'Auto v týdnu před startem. Klidně tak mohli mluvit i o mě. 

Kolo jsem sice měl nesrovnatelné s tím přetěžkým Dargassiesovým, ale jinak bychom si bývali mohli docela rozumět. Navíc i povrch se čas od času podobal mé představě o tehdejší Francii. Kozí stezky a bláto v Beskydech, polňačky plné kaluží, které obklopovaly město Prievidza a udělaly z něj nedobytný hrad, rozsypaný gravel všude možně a jako bonus už nefalšovaně pěší přechod Kremnických vrchů, kde se kamenným korytem valila voda, bláto se lepilo do kufrů a lišky si dávaly dobrou noc.

Brzy jsem pochopil, že kdo chce zažít zábavu, jezdí závody na kole. Kdo chce zažít dobrodružství, ten jezdí d-á-l-k-o-v-é závody na kole. Protože to jsou dvě úplně rozdílné disciplíny a pochopit se to dá zřejmě až ve chvíli, kdy se s více než tisíci kilometry v nohách, po probdělé noci v pěti stupních kdesi na autobusové zastávce, musíte s prvním světlem znovu obléct do mokrého oblečení, které nemělo šanci uschnout po večerním dešti, a nasednout na kolo. A šlapat dál.

Procházka parkem

Peloton Tour de France, prvního etapového závodu světa, to pochopil v červencových dnech roku 1903. Světová cyklistika se ale od té doby téměř zásadně posunula. Ano, stále se jezdí na kole, ale současnou podobu tohoto sportu by zřejmě Maurice Garin, Jean Dargassies a další poznali jen stěží. 

"Současná Tour de France? Jako procházka parkem," ušklíbl se už v roce 1947 již jednou zmíněný Arsene Milochau, lanterne rouge prvního ročníku. A to bylo v době před klimatizovanými týmovými autobusy, sedmikilogramovými koly, nutričními poradci a elektronickým řazením. Kdoví, co by na to Milochau říkal dnes. Procházka parkem spolu s týmem lidí, kteří hlídají, abyste nezakopli.

Nic z toho nemá umenšovat umění, které cyklisté na Tour de France předvádějí. Jejich rychlost je ohromující a průměry etap sahají vysoko nad čtyřicet kilometrů za hodinu. Kdo měl někdy to štěstí, že se kolem něj na kole převalila skupina elitních závodníků, dobře ví, jak nepopsatelně lehce na kole působí. Bere to dech. 

Jde spíš o doklad toho, že kdysi extrémně vytrvalostní sport se stále více stává sportem rychlostním. Vždyť etapy jezdcům běžně trvají kolem čtyř hodin, mnohdy i méně. Nejdelší den letošního ročníku stěží přesáhne 200 kilometrů, časovka se zastaví po dvaadvaceti. Porovnejte to s Garinovými 467 kilometry do Lyonu za sedmnáct a tři čtvrtě hodiny.

A pak je tu celý ten cirkus, který se kolem profesionální silniční cyklistiky vytvořil. "Infrastruktura" tohoto sportu nabobtnala do rozměrů, které sice nemůžeme srovnávat s "velkými" sporty, jako je třeba fotbal, ale dalece přesahuje meze, které bychom mohly označit třeba slovem "udržitelné". Ne nadarmo to pak některé cyklisty vede například k dálkové cyklistice nebo ke gravelu.

Tak jako třeba Petra Vakoče, který za sebou má velmi úspěšnou silniční kariéru čítající vítězství na Brabantském šípu (2016) nebo dva starty na Tour de France. Po těžké nehodě z roku 2018, při které málem přišel o život, se ke sportu ještě vrátil, i když myšlenky na konec kariéry má dodnes. Momentálně ale závodí na šotolině, na které v červnu při svém debutu skončil druhý na Unbound Gravel.

"Člověk některé zablácené úseky musel objíždět po bocích v trávě, kousek od ostnatého drátu, za kterým se pásly trávy. Několikrát jsem musel stavět, aby mi vůbec jela kola. Vyndával jsem trávu a klacky z přehazovačky, abych kolo nezničil. Strkal jsem prsty do předního kola, aby se vůbec točilo," popisoval nadšeně Vakoč ve Velo fokus podcastu ČT sport nástrahy více než třísetkilometrového cyklistického monstra.

Ne nadarmo tak mnoha lidem Unbound Gravel i jiné podobné závody připomínají dávno minulé doby, kdy si závodníci museli na trati zařídit více či méně všechno sami. Cyklisté na Tour de France 1903 se starali o svá kola, řešili si defekty a závodili po cestách, které by si v mnohém nezadaly s terény, jaký Vakoč poznal například v americkém Kansasu.

"Ještě před závodem jsem si říkal, do čeho jsem se to dal. Deset hodin trpět, bude to nuda, budu trpět. Ale hrozně rychle to uteklo, líbilo se mi to a byl to pro mě opravdu velký zážitek," dodal český cyklista a jeden z expertů během přenosů z Tour de France. Vakoč už plánuje další starty v terénu, jeho cílem je pak slavný bikový závod Leadville v americkém Coloradu.

Nestavět, nespat, nemluvit

A třeba se někdy dostane i k dálkovým závodům, jako to už ostatně činí někteří z jeho bývalých silničářských (a současných gravelových) kolegů. Ted King se tak letos, nakonec neúspěšně, pokusil o absolvování slavného Tour Divide, kde trasa vede z kanadského města Banff až na americko-mexickou hranici. A několik dálkových závodů za sebou má už také prošedivělý Laurens ten Dam, v roce 2014 devátý muž pořadí Tour de France.

Já (závodní číslo #56) takové ambice nemám a zatímco letošní vítěz Race Through Poland, Němec Adam Bialek, už zdolává poslední kilometry, já jsem teprve kdesi v polovině závodu. Pochopit, jak je Bialek vůbec schopný postupovat tak rychle a efektivně, je nad mé chápání. Tři dny za sebou musel zvládnout ujet 500 kilometrů, a navíc u toho prakticky nespat.

Právě dokonalé plánování a připravenost na všechny eventuality je, zdá se mi, jedním z klíčů k úspěchům v dálkových závodech. Pak je to jistě také schopnost zkonzumovat obrovské množství kalorií (neboť výdej je ohromný) a jistá úroveň insomnie (Bialek za tři dny naspí zhruba pět hodin). Ale ještě více než to mi imponuje ta neskutečná promyšlenost jeho počínání, kdy neztrácí žádný zbytečný čas. 

Pokud totiž zrovna nešlapete, můžete si být jisti, že vaši soupeři na kole sedí. A dohání vás. Maurice Garin to pochopil jako první už před 120 lety. Byl Adamem Bialekem své doby. Mazaný jako liška, tvrdý, jako by jej vyrobili z oceli, a s gustem využívající slabostí svých soupeřů. Garin ale především rychleji než ostatní pochopil, jaké kvality potřebuje pro to, aby v etapové (dálkové) cyklistice uspěl. Využil jich naplno.

Zlatou "trojčlenku" dálkové cyklistiky, tedy "nestavět, nespat a s nikým se nezakecat", sám uplatňuji v poslední den závodu. Na Sliezském domě, kde strávím noc namačkaný v jakémsi zádveří samotného hotelu, se nás na pár čtverečních metrech tísní šest nebo sedm. Do samotného cíle to přes nevzhledné Zakopané v tu chvíli je už pouze dvě stě kilometrů.

Vyrážím s prvním světlem, kolem mě se pohybuje několik soupeřů – a další tuším před sebou. Zničehonic to celé přebírá závodnický instinkt. Pavla (#51), který se v posledních dnech potýkal s řadou technických i zažívacích problémů, nechávám na benzince slovenského Slovnaftu žvýkat kdoví kolikáté panini a řítím se dál. Dalším cílem je Rafal (#28), se kterým se budeme po většinu dne sledovat na nadcházejících benzinkách.

Když ho v Zakopaném periferně zahlédnu u OMV, ani nemrknu a co nejrychleji mizím z dohledu. Tenhle trik mi ale vrací u dalšího Slovnaftu v Námestovu, kde jsem to pro změnu já, kdo přežvykuje x-té panini. Zatímco upíjím ne moc dobré, ale dvojité espresso, vidím ho, jak nesměle mrkne doleva, spatří moje zablácené kolo, rychle odvrátí hlavu jako by se nic nedělo, dvakrát třikrát silněji šlápne a ujíždí pryč. Musím se smát. Ale říkám si: "Tebe ještě dostanu."

A dostanu. Už asi chápete, že předjíždění probíhá hlavně na benzinových pumpách. Vidím ho na jedné sedět na obrubníku s coca-colou mezi nohama a vím, že tohle malé vítězství (ale toto je sport, kde žádné vítězství není nicotné) bude moje. Kdesi jsem navíc minul i Jarka (#70), který mi o den dříve vysvětloval, proč nemá rád polskou fotbalovou reprezentaci ("Všichni si myslí, že jsou Lewandowski."), a proč naopak stejně jako mnoho dalších Poláků zbožňuje tamní volejbal. Ostatně, i díky Race Through Poland jsem se dozvěděl, kde že leží Kedzierzyn-Kožle.

V cíli se tomu už u piva, které organizátor Piko natočí každému, kdo do cíle na Przyslop skutečně dorazí, smějeme. "Já jsem tě viděl. – Já tebe taky." Každého něco bolí, každému po šesti dnech neustálého držení řídítek nefungují ruce a každý si unisono stěžuje na slovenské řidiče. Piko všem děkuje a pronáší přípitek. "Byl to nejtěžší závod, který jsem kdy absolvoval," na dálku vzkáže i Adam Bialek. Piko jeho nepřítomnost omlouvá: Vítěz závodu už musel zpátky do práce.

A to je všechno. Zkusil jsem si několikrát i jednodenní cyklistický závod, který se pyšní slovem "cyklomaraton". Je to zábavné, ale také jako rozdíl mezi kolem ze supermarketu a kolem od špičkového výrobce. Pokud vám někdy připadá, že velká cyklistika chvílemi ztrácí duši, vyzkoušejte tu malou a dlouhou.

____

Maurice Garin se narodil v roce 1871, ve věku 32 let se stal vítězem prvního ročníku Tour de France. "Měl jsem hlad, žízeň, chtělo se mi spát, trpěl jsem jako zvíře, brečel jsem," shrnul své dojmy po triumfu. V roce 1904 zvítězil také, byl však pro podvody diskvalifikován. Garin vyhrál také slavné klasiky Paříž–Brest–Paříž, Bordeaux–Paříž a Paříž–Roubaix. Po konci kariéry provozoval garáž ve městě Lens, kde v roce 1957 zemřel.

Adam Bialek patří mezi nejlepší dálkové cyklisty na světě. V posledních letech vyhrál z evropských podniků prakticky vše, co šlo. Němec je vítězem Three Peaks Race (2021), Transpyrenees (2022) a Race Through Poland (2021–2023), jehož poslední ročník v délce 1541 kilometrů zdolal za tři dny, pět hodin a 33 minut (celkový čas včetně pauz). Bialek také skončil druhý na loňském Transcontinental Race, kde jej porazil pouze Christoph Strasser.

Petr Vakoč pochází z Prahy, kde se narodil v roce 1992. V týmu Etixx-iHned se poznal s Francouzi Julianem Alaphilippem a Florianem Sénéchalem, se kterými později závodil i ve "velkém" QuickStepu. V lednu 2018 málem přišel o život v Jihoafrické republice, kde jej srazilo nákladní auto. Účastník dvou Tour de France a vítěz Brabantského šípu momentálně závodí na gravelu, úspěch slavil druhým místem na Unbound Gravel v americkém Kansasu.

Za Race Through Poland stojí Pawel "Piko" Pulawski, cyklokurýr z Vratislavi a přední světový ultracyklista. Jeho závod, který se poprvé uskutečnil v roce 2018, se zpravidla pohybuje v oblasti polsko-česko-slovenského pohraničí. Památný je druhý ročník, kdy pětidenní průtrž mračen a teploty těsně nad nulou nezlomily pouze osm ze 60 účastníků. Letošní závod (20.–27. květen 2023) byl jubilejním pátým.