Cesta na Tour de France 2022

Samé otázky a na konci snad i nějaké odpovědi. Na rozdíl od Gira na to nejsem sám, do týmu mě vzal kamarád Táda. Je vysoký, hubený, člověk se za něj moc neschová. Postavou připomíná Gerainta Thomase, což ještě dotváří jeho dres v barevné kombinaci Ineos Grenadiers, a stejně jako s velšským cyklistou je i s ním legrace. Navíc zvládá za jízdy navigovat s mobilem v jedné ruce, taková akrobacie se ještě bude hodit.

Já naopak hned v začátku do týmové dynamiky přináším jen problémy, když mi aerolinky do Ženevy doručí kolo neschopné přehazování na velký talíř. Závadu sami nevyřešíme a servisy jsou pozdě odpoledne už zavřené, tak nezbývá, než vyrazit a doufat, že nějaký otevřený později potkáme po cestě. Pro někoho, kdo vyrostl na Janu Ullrichovi a jeho škole pomalé kadence, je to zážitek – zvlášť na rovinkách kolem jezera Annecy. Ale nezbývá, než švihat dál.

Večer v jednom z mnoha alpských městeček duchů, které ožívají jen málokdy, bivakujeme a přemítáme, co přinesou další dny. Já bych si přál opravenou přehazovačku a ideálně brzy: ještě před prvním z našich celkem osmi naplánovaných stoupání, o kterých píše ve svých knihách britský novinář Daniel Friebe.

Jmenují se Mountain High a Mountain Higher a staly se pro mě téměř posedlostí (a navíc to vypadá, že můj kolega "Geraint" se už také chytil na háček). Plán s brzkou opravou se mi nicméně nesplní, i když na Cormet de Roselend, kde v roce 1996 vzdal ve žlutém dresu jedoucí Stéphane Heulot (a dodnes se z tohoto traumatu nedostal), bych stejně těžký převod využil maximálně tak v krátkém sjezdu k přehradě Barrage de Roselend.

Stoupání je to těžké a snadný není ani sjezd, kde ve zmíněném roce 1996 do propasti zahučel belgický cyklista Johan Bruyneel, později muž v pozadí za kariérou Lance Armstronga. Nejen on sám si tehdy myslel, že je s ním amen, zachránily jej ale bytelné větve stromů. My se na rozdíl od Bruyneela, bez něhož by světová cyklistika možná vypadala o dost jinak, technickým sjezdem proplétáme dolů bez potíží až do Bourg Saint Maurice, kde mi sotva patnáctiletý mechanik s ambiciózním, ovšem ne zcela přesvědčivým knírem konečně opraví kolo. A můžeme pokračovat – směr Iseran, výška 2770 metrů nad mořem.

Je to nejdelší stoupání našich životů, táhne se celých osmačtyřiceti kilometrů (s celkovým převýšením 1955 metrů). Oproti našim představám to navíc ani není tak pozvolné, prudké svahy se střídají s rovinkami a také několika sjezdy. Máme toho v třicetistupňovém vedru brzy plné zuby a v nevzhledném apartmánovém středisku Val d'Isere, kde před třinácti lety Šárka Strachová získala stříbro ve slalomu na mistrovství světa, raději stavíme.

Leju do sebe džus, kolu a spoustu vody, pomáhá to. Za chvíli projíždím svahy, kde se před třemi roky kvůli sesuvu půdy zastavila Tour de France, ale po obřích masách půdy a bahna už není ani stopy. Je tu pusto, prázdno a ani obvyklé nájezdy motorkářů se nekonají, přitom jde o nejvyšší horský průsmyk v celých Alpách. Třeba slavné Stelvio je o dvanáct metrů nižší, Galibier dokonce skoro o sto třicet.

Iseran dostává pověsti nejodlehlejšího ze slavných francouzských kopců, nahoře stojí jen opuštěný horský hotel a podobně prázdně působící kaple Notre Dame de la Toute Prudence. Přichází euforie ze zdolaného vrcholu, ale také podivně tísnivý pocit. Jako by to nebylo lidské místo, což je paradoxní, neboť silnici zvanou Route des Alpes, která mě sem dovedla, Francouzi dokončili pár let před druhou světovou válkou coby turistickou tepnu, jež měla zpřístupňovat odlehlá místa tamních hor. Iseran se ale dosud "kolonizovat" nepodařilo a asi jen tak nepodaří. Je hrdý, odlehlý a sám.

Máme za sebou nejvyšší bod naší trasy, další těžké vrcholy nás však čekají. Přichází totiž den jedenácté etapy letošního ročníku, a to znamená jediné: poprvé uvidíme Galibier a zároveň s ním i peloton Tour de France, z něhož bohužel už pod kopcem odstupuje Mathieu van der Poel. My na rozdíl od něj jedeme nahoru. Nejprve přes Télégraphe, pak po krátkém sjezdu těžkými pasážemi na samotný Galibier, na který se žlutý závod premiérově vydal už v roce 1911 a který je dodnes místem nejvyššího finiše etapy.

Na ten den si vzpomínám, Andy Schleck tu před jedenácti lety předvedl fantastický únik, který zuby nehty hasil ve žlutém dresu bojující Thomas Voeckler. Šedesát kilometrů šlapal Schleck sám před skupinou favoritů a nahoře byl nakonec o dvě minuty před nimi. Voeckler, který se ve stoupání šklebil na všechny strany, ještě vedení o patnáct vteřin uhájil, ztratil jej ale o den později na Alpe d'Huez. Sledoval jsem to doma u televize a možná právě tehdy zjistil, proč je cyklistika tak fascinující sport. 

A teď jsem tu a byť jedeme nahoru z druhé strany, připadám si trochu jako Andy Schleck. Sice zatížený brašnami, ale stále Schleck, který opustil profesionální sport tři roky po svém nejslavnějším vítězství a dnes je patronem akcí jako L'Étape by Le Tour de France. Kromě bagáže mě tíží také bageta, kterou si vezu na zadní brašně a kvůli které mě fanoušci kolem trati povzbuzují slovy "Allez, la baguette!". Slavní cyklisté dostávali své přezdívky díky různým maličkostem a náhodám, mojí tak zřejmě bude trochu neambiciózně znějící "Bageta". Pořád ale lepší než "Kožená hlava" (Jean Robic) nebo "Věšák" (Steven Kruijswijk).

Galibier je každopádně právem řazen mezi nejtěžší kopce světové cyklistiky. Émile Georget jej v roce 1911 překonal jako první a prý mu to trvalo něco okolo dvou a půl hodin, což je dodnes respektu hodný výkon. Alespoň pro cyklisty a "bagetáře", jako jsme my dva s Tádou. S blížícím se vrcholem houstnou davy čekajících fanoušků a bohužel i roste průměrný sklon: vrchol Galibieru se ukáže až v posledních kilometrech dlouhého výstupu a ten pohled s vámi zamává. Tyčí se hrozivě vysoko nad vámi a ani trochu mu nezáleží na vašem trápení.

Má to ale i výhodu. Když se poté, až se vyškrábete až nahoru, usadíte ke krajnici a vezmete na sebe roli čekajících příznivců, máte úžasný rozhled. Přesvědčíme se o tom brzy, na Galibieru se totiž rozezní klaksony signalizující příjezd reklamní karavany. Ta se šplhá zatáčkami vzhůru a když skutečně přijede, dobrých dvacet minut z těch mnoha a mnoha roztodivných vozidel padají čepice, trička, klíčenky, poukázky na kdovíco, bonbóny, plechovky s limonádou nebo sběratelské kartičky s fotkami závodníků. Je to velké divadlo, ve srovnání s tím je karavana na italském Giru jen hrou pro děti. Až se člověk musí bránit chamtivosti a uvědomit si, že s sebou každou ukořistěnou věc bude muset táhnout stovky kilometrů na kole. I tak ale domů přijedu s několika kusy "puntíkovaného" oblečení. 

Trvá to další hodinu a dvě třetinky piva z pop-up kiosku umístěného u brány posledního kilometru, a už jsou tu první závodníci. Zdálky můžeme jen odhadovat, kdo je na čele. Na Galibieru totiž není signál, a tak je příjezd Warrena Barguila do poslední chvíle překvapením. Francouzi jsou na nohou, cyklista z Bretaně je na vrcholu první a po etapě dostane Cenu Henriho Desgrange za vítězství na nejvyšší horské prémii ročníku. 

Na etapu mu to ale nevyjde. Když kolem nás projíždí Tadej Pogačar těsně následovaný Jonasem Vingegaardem a Romainem Bardetem, ještě to vypadá, že vítěz posledních dvou Tour má vše rozehrané ideálně. Jenže o necelou hodinu později mu Vingegaard odjede na závěrečném Granonu, který se do pogramu závodu dostal teprve podruhé. V roce 1986 se tu poprvé do žlutého dresu oblékl Greg LeMond, nyní tento kousek zopakuje Vingegaard. Dokázal něco, co si ráno před etapou asi jen málokdo dokázal představit: utrhl Pogačara o tři minuty.

My to zjišťujeme až se zpožděním dole v údolí a chvíli na sebe nevěřícně koukáme. Ale zprávy nelžou. Stavíme na kafe a teprve teď si uvědomujeme, že jsme byli svědky mimořádné etapy. Pogačar měl být neporazitelný, teď si z něj ale skromný Vingegaard, který ještě před pěti lety na půl úvazku pracoval v jedné dánské rybárně, udělal dobrý den. 

O tom, jak nyní pětadvacetiletý Dán zvládne očekávání a tlak, který se pojí se žlutým dresem, přemýšlím ještě ve stoupání Col de Sarenne, které chceme zvládnout před koncem dne. Je to vlastně boční cesta na Alpe d'Huez, která vrcholí nějakých sedm kilometrů od slavného střediska, a Tour de France ji už jednou poznala. V roce 2013, při stodesátém výročí založení žlutého závodu, tudy peloton padal dolů zpět do údolí a Christophe Riblon padal doslova – na nos. Ještě se však dokázal vzpamatovat a nakonec na Alpe d'Huez i zvítězit.

Dnes je Sarenne téměř dokonale opuštěné místo. Cesta se zařezává dál a dál do tichého údolí, s přibývajími kilometry se také zužuje až na jakousi kozí stezku. Několika serpentinami se dostáváme až nahoru, kde panuje naprostý klid, jen se tu pase stádo ovcí. Fascinuje mě to. Pár kilometrů od nás už v tuto chvíli kempují stovky karavanů a aut, vše se chystá na zítřejší velikou party. Kontrast s tím, jak to vypadá na Sarenne, nemůže být větší. Preferuji tichou variantu.

Ale když druhý den vstáváme, na nás obou je vidět nadšené očekávání. Přece jen, ráno před výstupem na Alpe d'Huez, navíc v den francouzského státního svátku... nemůže to být o moc speciálnější. Zlehka vyrážíme do jednadvaceti slavných serpentin, přičemž hned ty úvodní jsou svým sklonem nejpřísnější. A potvrzuji si, co říkají i mnozí závodníci. Po odbočce z kruhového objezdu v Bourg d'Oisans je úvodní rampa jako náraz do zdi. Spolu s námi to poznávají desetitisíce dalších cyklistů, kteří se před pelotonem vydávají vstříc jednomu z nejslavnějších stoupání.

Fanoušci, kteří tu na třinácti kilometrech výstupu kempují už jeden či dva dny, nás halasně povzbuzují, především v zatáčkách. Je tu oranžový koutek nizozemských fanoušků, kteří v 70. letech opakovaně na Alpe d'Huez vítězili. Projíždíme kolem mnoha německých vlajek, podporu tu má také poslední vítěz na tomto kopci, Velšan Geraint Thomas, který je mezi špičkou i letos. V jedné zatáčce pouští tranceovou hymnu L'amour toujours, což je těžké si nespojit s láskou ke sportu, který nás sem všechny přivedl. A úplně největší "bordel" udělají v zákrutě číslo 4 (všechny zatáčky na Alpe d'Huez mají své číslo) dánští a norští fanoušci.

Křičí, šťouchají, posouvají, polévají pivem a kdoví čím. Je to celé bláznivější, než jsem si myslel, a to jsem přitom přenosy z Alpe d'Huez sledoval v předchozích letech poctivě. Jenže naživo je ten zážitek zkrátka jiný a nepřenositelný. Cyklistiku může mít člověk rád kvůli něčemu jinému, než je opilecký kabaret v serpentinách jinak nepříliš zajímavého kopce (já dozajista mám), ale jde určitě o nejsilnější zážitek ze závodu, který jsem kdy měl a se kterým se etapy na italském Zoncolanu či Passo Fedaia zkrátka nedají srovnat.

A když nějaké čtvrt hodiny před příjezdem prvních cyklistů do "našeho" úseku najednou všichni v očekávání ztichnou a na kopci se rozléhá jen chorál francouzských fanoušků na podporu Thibauta Pinota, člověk najednou zjistí, že má na rukou i v pětatřicetistupňovém vedru husí kůži. 

Pak už jde vše rychle. Na rozdíl od Galibieru máme signál, takže nás příjezd a vedení Toma Pidcocka nepřekvapí. Britští fanoušci pár desítek metrů pod námi se mohou zbláznit, navíc kousek za ním jede Chris Froome, který předvede dozajista nejlepší výkon od svého těžkého zranění v roce 2019. Že by se z "nizozemské" hory nyní stávala hora "britská"?

Pidcock své vedení udrží a já se přistihuji, že přestože jsem mu dříve příliš palce nedržel, tohle vítěství mu docela přeju. Pidcockův mix bezelstné přízemnosti, britského humoru a lehké arogance mě vlastně začíná docela bavit. Navíc se stále drží v nejlepší desítce pořadí, což by před závodem řekl asi jen málokdo. Duel Pogačar-Vingegaard mezitím končí patem, Slovinec nedokáže svého soupeře setřást ani v prudkých pasážích. Vypadá to, že s vítězstvím to letos bude mít těžké.

Čekáme ještě na poslední, kterými je podobně jako na Galibieru sestava jezdců QuickStepu obklopující Fabia Jakobsena. O pár dní později jeden z nich, sedmatřicetiletý veterán Michael Mörköv, odpadne v odpoledním horku krátce po startu etapy. Závod ale nevzdá, a to ani v okamžiku, kdy již je tak daleko za pelotonem, že je zjevné, že nestihne časový limit. I tohle jsou velké příběhy Tour de France.

Jakobsen se loudá do cíle, poháněn zřejmě jen pevnou vírou v to, že se mu celé to utrpení vyplatí vyhranou etapou na Elysejských polích. My náš úsek v sousedství dvou vícegeneračních francouzských rodin opouštíme také a vydáváme se směrem Col du Glandon. Dostáváme se do závěrečné fáze našeho výletu: Tour de France po dvou etapách necháváme za sebou a směřujeme zpět do Ženevy. Čekají nás ještě tři kopce. Zmíněný Glandon, pod nímž bivakujeme u nádherného horského jezera Grand Maison, poté Col de la Madeleine a závěrečný Grand Colombier, dominanta départmentu Ain.

Posledně jmenovaný je nejnižší a přitom dost možná vůbec nejtěžší ze všech osmi velkých stoupání, které na východě Francie absolvujeme. Grand Colombier má stěží 1500 metrů nad mořem, díky své prominenci je z něj ale fantastický výhled a závěrečná pasáž je skvělým finále celého vrchařského dobrodružství. Před dvěma lety tu etapu vyhrál Pogačar, dnes jsme zde sami ještě s několika účastníky cyklistického závodu, který se shodou okolností koná právě v den našeho průjezdu. Nemáme číslo, ale nalháváme si, že mezi závodníky i tak zapadáme. Všichni nás zdraví, snad ne pouze z lítosti.

A tím jsme už téměř na flamme rouge, závěrečném kilometru. Během vleklého čekání na ženevském letišti si přiznávám, že mě Tour de France dostala. Odfiltrovala všechny nánosy cynismu a zkušenosti. Ukázala mi, že pod tím vším není stále nic jiného než bezelstné nadšení pro krásný sport a nejhezčí způsob pohybu, který si kdy budu schopen představit. A nádherné závodění. Opuštěné kopce. Opilecké fandění. Tohle je Tour de France, nejkrásnější a největší závod na světě.