Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Fotbal po našem

Cesta na Giro d’Italia 2022

Spontánní nápad? Ani ne. Myšlenka na to podívat se na letošní Giro d’Italia ve mně chvíli zrála. Termín ale vyhovuje, a tak to vypadá, že předposlední etapu letošního ročníku uvidím přímo na jejím závěrečném vrcholu, nemilosrdném Passo Fedaia. Aby to nebylo tak jednoduché, vydám se na něj na kole.

Passo Pordoi, Cima Coppi ročníku 2022
zdroj: ČT sport autor: Vojtěch Jírovec

Ne z Prahy – tak dobrý nejsem –, ale z rakouského Innsbrucku. Toto legendární středisko zimních sportů, kde stojí i slavný můstek známý ze skokanského Turné (závodníci musí po doskoku zvládnout ještě prudký kopec; to mě vždycky bavilo), má totiž výhodu relativně snadné dostupnosti vlakovou dopravou. A jako bonus je to trochu i cyklistické místo, když se tu před čtyřmi lety konalo mistrovství světa.

Ve středu o půl šesté ráno tak mírně nervózní nasedám na pražském hlavním nádraží na Jižní expres a s obavami se ptám průvodčího, jak s plně naloženým kolem překonám výluku Olbramovice–Tábor. Má dobrou zprávu. Kolo pojede separátně dodávkou, zatímco já asi čtyřicet minut výluky strávím v autobuse. Je tomu skutečně tak a byť dodávka s připevněnými gumicuky nebudí mnoho důvěry (popravdě mě jímá hrůza), kolo překážku na trase zvládá bez potíží a viditelných šrámů. V Táboře nasedáme zpět do vlaku, z jehož ospalého pohupování se probírám až před Lincem. Na nádraží kupuju dva zapečené rohlíky a espresso a čekám na příjezd rychlíku, který by mě mohl dopravit až do švýcarského Curychu. Mně ale bude stačit (doslova, protože v rodinném vagónu je to docela náročné) jen tříhodinová cesta do Innsbrucku.

Háky na kola mají Rakušané přímo ve voze, místa tam je však málo, a to si ještě jeden z nich zabral student vážné hudby, co se v uličce prochází s notovým záznamem nadepsaným "W. A. Mozart" a po rakouských drahách převáží zabalenou (asi) basu. Dát ji někam jinam jej nepřinutí ani přísný rakouský průvodčí. Ignoruju všechno a koukám z okna na Salcburk, Kufstein a nakonec i Innsbruck, kde vysedám do tmavých mračen, pršet by ale podle předpovědi snad nemělo. No, uvidíme, nějak bude.

Před nádražím, které postavili v roce 1853 s požehnáním Františka Josefa I., ještě kontroluju všechny brašny a ve tři odpoledne vyrážím. Hned od začátku si užívám infrastrukturu pro cyklisty, což ještě v příštích dnech dovedou k dokonalosti Italové. Ale i Rakušané umí. Pohybuju se širokým údolím Innu a kolem sebe mám střídavě šedivou řeku, železniční koridor nebo dálnici, neustále jsem ale od provozu oddělen a na hladkém asfaltu. Dokázal bych takhle jet celý den, pro první spaní jsem si ale doma vybral místo vzdálené jen asi osmdesát kilometrů, nepotřebuju tak nijak spěchat. Míjím jeden jabloňový sad za druhým, desítky a desítky laviček lákajících k odpočinku, různé farmy a stavení. Během zastávky v obchodě se mi resetuje cyklopočítač, nebude to bohužel naposledy.

Cyklostezka v Innstalu
zdroj: ČT sport autor: Vojtěch Jírovec

Když se blíží sedmá, už sesedám v Ötztalském údolí a pro první den mám hotovo. Ze spaní venku jsem měl asi největší obavy, ale vše jde hladce a noc strávím jen ve spacáku na nafukovací karimatce. Zima mi není a přes noc spadlo jen pár kapek, kdoví jestli. Ráno se budím, snídám zbytky z večera, balím všechny věci zase zpátky na kolo a jedu. Čeká mě těžký den.

Ve svém velikášství jsem se totiž nespokojil jen s obyčejnou cestou do Itálie, jako "překážky" jsem si naplánoval dvě velká rakouská stoupání, která se nachází v knihách britského novináře Daniela Frieba (Mountain High a Mountain Higher). Zdaleka nejsem sám, kdo propadl posedlosti zdolat všech 100 vrcholů, o kterých Friebe tak chytlavě píše. V praxi to bohužel pro mě znamená přejet během dneška na plně naloženém kole dva kopce, lépe řečeno hory.

Z Rettenbachferneru mám větší obavy. Nahoře na mě čeká nápis "2798,16 m. Highest Road in the EU." Což fakticky zřejmě ani není správně, ale dobře, hádat se není s kým. Nejprve ale nějak musím vyšlapat dvanáct kilometrů ve sklonu téměř jedenácti procent. Když sem před sedmnácti lety přijel peloton závodu Kolem Německa, prohlásil prý Jan Ullrich: "Hned jak jsem to spatřil, dostal jsem neblahý pocit." Dojmy mám úplně stejné, ale já jedu, kam mě Friebe pošle. Kopec od prvních metrů nedává naději, že by to tu mohlo být zadarmo.

Stoupá vytrvale, silnice je široká a téměř bez zatáček (serpentin je jen osm, z toho dvě v prvních 500 metrech, alespoň však udávají nadmořskou výšku a zbývající vzdálenost). Na druhou stranu mám štěstí – silnice je stále ještě po zimní sezoně oficiálně zavřená, a tak mám s výjimkou několika mně podobných zbloudilců a z pastvin přihlížejících zvířat cestu pro sebe. Trvá to, ale najednou tu jsou tající ledovce a vidím stanici lanovky, kde kdysi Ullrich úplně vyčerpaný finišoval na třetím místě. Já úplně vyčerpaný nejsem a tak pokračuju ještě další kilometr až na samou patu ledovce. 2798 metrů, ahoj. Dělám pár fotek, je tu krásně a zcela liduprázdno – připadám si jako v písni Eltona Johna "Rocket Man".

"2798,16 m. Highest Road in the EU."
zdroj: ČT sport autor: Vojtěch Jírovec

"Burning up my fuel out here alone" si říkám i za chvíli, kdy se jedu mrknout ještě na sousední Tiefenbachferner, kam se lze dostat jen nejvýše položeným silničním tunelem v Evropě, který nese jméno slavné lyžařky Rosi Mittermaierové. Je to stísňující zážitek: tunel je po sezoně neosvětlený, v silnici jsou díry a dost tu kape voda. Šlapu do kopce v úplné tmě, kilometr přede (nade?) mnou vidím kruh světla. Jsem nahoře, ok, ale nevím, zda to stálo za to. Tiefenbachferner odškrtávám a vydávám se zpátky dolů o nějakých 1200 metrů do Söldenu, kde na mě čeká druhý kopec (je to hora!), o tři stovky výškových metrů nižší Timmelsjoch.

Brzy si musím přiznat, že jsem jej hrubě podcenil. Parametry naznačují mírný a vytrvalý sklon (22,5 km / 5 %), v realitě ale jde o prudké pasáže prokládané sjezdy, navíc po hodně rušné silnici (jaký kontrast). Především motorky tu zjevně pořádají závody do vrchu (nahoře mají dokonce své muzeum, tak asi proto). Vleču se a připadám si totálně prázdný. Zastavuju, láduju se oříšky, které si vezu až z Prahy, stoupání mě štve a nemůžu se dočkat vrcholu. Ten přichází po čtyřkilometrové závěrečné pasáži, která mě navzdory silnému protivětru konečně trochu přinutí Timmelsjoch ocenit. Mezi monumentálními srázy jsem maličký, všechna pýcha i zlost je pryč, přichází pokora. Ještě chvíli a stojím nahoře, 2508 metrů nad mořem, jak hlásí nápisy. Uf.

Sjezd je ale fantastický, byť jízda z kopce patří k tomu nejslabšímu, co můžu na kole nabídnout. Ale držím se a jedu. Italové Timmelsjochu říkají Passo Rombo a silnici sem začali stavět už v 30. letech za vlády Benita Mussoliniho, dokončili ji však až o čtyřicet let později. Je to stavitelský zázrak, který obdivuju stejně jako výhledy na okolní vrcholky, zatímco se prudký sešup snažím bez úhony ubrzdit. Ve strmých srázech se vine úzká silnička, která si cestu razí skrz osmnáct tunelů a naviguje různé terénní zlomy. Cítím se jako dítě, kterému na pískovišti přistály zbrusu nové hračky. Od této chvíle bude mým etalonem sjezdu Passo Rombo. Dole zastavím a chvíli vydýchávám, co jsem právě zažil, pak jedu dál.

Pohled do hlubin z Passo Rombo (Timmelsjochu)
zdroj: ČT sport autor: Vojtěch Jírovec

A nemám to daleko. Dorážím k vyhlédnuté odpočívce kousek před Meranem, a i když není ani pět odpoledne a chce se mi dál, po chvíli přemýšlení pro dnešek končím ve svém luxusním přístřešku. Náladu mi kazí jen cyklopočítač, který dokonale přehlíží mé dnešní heroické výšlapy. Škoda, chtěl jsem se přesvědčit, že jsem v horách porazil kamaráda, který tu byl před necelým týdnem, takto mi přímý důkaz bude chybět. V devět stále mírně roztrpčený usínám a během noci děkuju sám sobě, že jsem nejel dál. Přichází bouřka a stříška nad širokou lavicí přijde více než vhod.

Třetí den tak začíná optimisticky. Vyjíždím ještě před šestou a dvě hodiny si fascinovaně užívám meransko-bolzanskou cyklodálnici. Po asfaltu, kterému nelze vytknout ani zbla, jedu krásným údolím a cestou míjím jen další cyklisty, většinou směřující asi do práce. Tady by se jezdilo. Italians do things better, a to i cyklistickou infrastrukturu, říkám si. Z fascinace mě vyvádí až ostrý zvuk těsně pod vrcholem Passo di San Lugano, z čehož se vyklube prasklý plášť. Ještě než stihnu začít panikařit, jak tu budu hledat servis, přichází moment jako z pohádky.

Zastavuje u mě auto místní lesní správy a strážce se mě ptá, jak mi může pomoct. Za chvíli už v dialektu volá svému kamarádovi, který za dvacet minut přijíždí. Anglicky neumí ani slovo, zato má v ruce dva různé náhradní pláště. Nevěřím svému štěstí, dávám mu všechny bankovky, co mám u sebe, a po výměně vyrážím dál. Mrzí mě jen, že jsem se strážce nezeptal na jméno, takhle mu začínám v duchu říkat Vincenzo po nejlepším italském cyklistovi, kterého snad zítra uvidím zářit v závěru Gira.

Projíždím Molinou di Fiemme, kde jsem před třemi lety snědl nejlepší pizzu svého života a odkud vedou cesty na Passo Manghen (také Friebe) a Alpe di Pampeago (nikoliv Friebe, ale Roman Kreuziger 2012), a méně ambiciózně se pouštím údolím po trase lyžařské Marcialongy. Jednou bych si chtěl slavný dálkový běh zajet v zimě taky, tentokrát mi ale v poledním horku štěstí nepřinese. Píchám zadní kolo a musím pěšky, protože další duši už nemám a lepení, no, nelepí. Naštěstí za kilometr a půl v Predazzu nacházím otevřený bike shop. Jsem zachráněn, kupuju dvě nové duše a namísto plánované cesty přes Passo Valles a Passo San Pellegrino jen rezignovaně usedám na náměstí, kde na velkoplošné obrazovce vysílají přenos z devatenácté etapy.

Peloton se zrovna plahočí na slovinský Kolovrat, jedno z nejtěžších stoupání ročníku. Z lidí to tu ale zajímá jen mě a pár dalších podivínů, většina dokonale oblečených cyklistů stojí u stánků s energeťáky a přilbami. Děti se prohání na koloběžkách a prodavači úspěšně prodávají. Většina Italů prý zná jen Nibaliho a až na konci roku skončí, bude to zřejmě velká rána pro zdejší cyklistiku. Dění na náměstí o opaku zrovna nesvědčí. Je mi to fuk, jím další oříšky a unaveně sleduju závod. Koen Bouwman, který drží maglia azzurra pro nejlepšího vrchaře, vyhrává svou druhou etapu. Kouknu se na rozhovor se sympatickým Nizozemcem a zvedám se, do dnešního cíle před městečko Canazei to mám ještě hodinu cesty, během které se zastavuju ve skokanském areálu, v němž budou Italové za čtyři roky hostit zimní olympiádu.

Za čtyři roky tu bude olympiáda
zdroj: ČT sport autor: Vojtěch Jírovec

Tragikomický den plný potíží vrcholí v restauraci, kde jedinou schůdnou volbou je vídeňský řízek s hranolky (omlouvám se). Dávám bivak pod vysokým stromem a doufám, že se hřmějící mračna, co jsou slyšet všude kolem, nepřenesou přímo sem. V duchu ještě jednou děkuju Vincenzovi a říkám si, že zítřek po zpackaném dnešku bude muset stát za to. Budím se brzy, ještě nechávám schnout nafukovací matraci, plachtu a spacák. Do Canazei je to kousek, po cestě můžu v ranním světle okukovat dolomitské špičky. Jestliže rakouské vrcholy budily respekt svými rozměry, svou rozvážností a monumentálností, Dolomity mi připadají jak nevybouřený teenager. Nejrůznější fantaskní tvary si vyžadují pozornost, nebudí zrovna hrůzu, ale úžas z rozmanitosti určitě. Nebo tak nějak.

V městečku nabírám proviant, bude se hodit. U kruhového objezdu se poprvé pořádně dostávám na trasu závodu: je tu Passo Pordoi, letošní Cima Coppi (nejvyšší bod ročníku). Aby to bylo ještě lepší, Pordoi je se svými 2239 metry nad mořem místem, kam Fausto Coppi pětkrát dorazil jako první a dnes tam stojí jeho památník. O hodinu později a třináct kilometrů dále se už před ním vydýchávám, zatímco dvojici českých cyklistů sípavě prosím o fotku. "Kdykoliv jsem tu, nádherně se mi tady dýchá," prohlásil prý kdysi Coppi. Tak určitě. Za mnou Sasso Pordoi, obrovitý skalní masiv, přede mnou asfalt, na kterém po nebohém Marcu Pantanim dominují čtyři písmena: HIRT. Jednatřicetiletý cyklista tu má ohromnou podporu, čeština je po italštině snad nejčastějším jazykem. Fotku mám za sebou, chvíli poslouchám osmdesátkový hit "99 Luftballons", kterou čekající fanoušci pouští z repráků (musím uznat, že vynikající vrcholový song), a dávám se na cestu.

Pordoi není nejtěžší kopec, ale výhledy (a tedy také vzduch) má nádherné. Kopíruju trasu etapy, postupně projíždím brány 30, 25, 20, 15 kilometrů a je tu Caprile, kde startuje závěrečná Fedaia. Jestliže Pordoi byla velká romantika, tohle je ze začátku trochu nuda a pak úděs. V prvních osmi kilometrech nejde mluvit o souvislém kopci, ale sledu různých ramp, rovinek a sjezdů. Změní se to až v Malga Ciapela, kde začíná závěrečných pět kilometrů s průměrem nad jedenácti procenty.

Někdo to nazývá nejtěžší pasáží v Dolomitech, neboť silnice stoupá tři kilometry bez zatáčky přímo vzhůru. Jak jsem se ale před čtyřmi lety přesvědčil na Zoncolanu, jet kopec v den závodu je pro mě o mnoho jednodušší než jindy. Přinejmenším je pořád na co koukat. Fanoušci v parukách, vůně grilovaných klobás a piva. Slovinské repliky mistrovského dresu Primože Rogliče. Jezdci na elektrokolech s nepřirozeným držením řídítek. Turisté v pohorkách, co si ťukají na čelo. Hlasitá hudba. Ještě hlasitější motorovka, se kterou tu pobíhá týpek svlečený do půl těla (zřejmě ten, co před rokem nedaleko odsud na Passo Giau děsil Egana Bernala). Fascinuje mě to, zároveň si uvědomuju, jaký to je kabaret v srdci hor.

Cabaret Voltaire Hirt na Passo Fedaia
zdroj: ČT sport autor: Vojtěch Jírovec

Malga Ciapela, obávaná a nemilosrdná, každopádně utekla docela rychle. Tři sta metrů pod vrcholem stojí policisté a dál nikoho nepouštějí, za nimi už leží cílový prostor. Jsem tu více než tři hodiny předtím, než přijede první ze závodníků, ale Italové zůstávají neoblomní a kouří u toho jedno cigáro za druhým. Obracím se a hledám si místo. Tříhodinové čekání se může zdát dlouhé, ve skutečnosti ale vše utíká velmi rychle. Na silnici se střídají jezdci všech úrovní, od amatérských závodníků přes staříky na elektrokolech po dětské cyklisty v dresu Intermarché. Studovat všechny ty grimasy je velká zábava. Pak přijíždí týmové autobusy, výkon jejich řidičů dlouze obdivuju. Kolem projede také Alberto Contador v autě svého týmu Eolo-Kometa, kolem kterého se podezřele line pach spáleniny. Asi svíčka.

Kupuju druhé pivo z pop-up kiosku poblíž a poslouchám aktuální zprávy od nizozemské dvojice stojící hned vedle. Vím tak, že na čele jede sám Alessandro Covi, což bere na milost i italská fanynka, jinak mající na tričku nápis oslavující Vincenza Nibaliho. Třeba to nakonec s jejich cyklistikou nebude tak špatné. Stojím 700 metrů pod vrcholem, na silnici právě na podporu Jana Hirta sprejuje vysoký ústavní činitel ČR (a natáčí jej u toho bývalý primátor českého hlavního města), kolem mě zní všechny světové jazyky. V tu chvíli vím jistě, že není lepšího sportu. Shlížíme z Fedaii na přijíždějící cyklisty-mravence a já si vzpomenu na slova Roberta Millara, který lidem čekajícím na vrcholech kopců přezdíval indiáni. Přepadení se ale nekoná, na kopci se tu tleská každému.

Už je tu Covi, a přestože jej Slovinec Domen Novak vidí před sebou, v cíli druhé místo oplakává. Prý chtěl vyhrát pro svého syna, ale nakonec nic z toho. Holanďané mezitím hlásí, že se Jai Hindley utrhl ze řetězu a ano, už se žene "naším" úsekem. Za ním nikoliv Richard Carapaz, ale po dechu jako ryba lapající Hugh Carthy s mrtvolnými kruhy pod očima. V závěsu Mikel Landa se svým výrazem mučedníka. Pak teprve růžový Carapaz, zdá se mi, že nejvíce trpící cyklista, který tu dnes po celý den projel. Tady je Hirt, pravou rukou odrážející svého českého fanouška, který i po několika hodinách nalévání se jägermeisterem a zteplalým pivem dokázal přeskočit bariéry. Blbec, ale obratný. A za chvíli jedna z dvojic letošního Gira, Španěl López a o generaci starší Nibali. Žralok nevyhraje, ale čtvrtým místem celkově překvapil.

A to je všechno. Na Marka Cavendishe a grupetto bohužel čekat nemůžu, musím ještě pokračovat dál. Vytáhnu kolo strání nahoru, zahlédnu Mathieu Van der Poela, který podle videí na Twitteru zase jel kus kopce na zadním kole, a proklestím si cestu kolem pódia, kde už stojí v maglia rosa navlečený Hindley. Australan před dvěma lety těsně prohrál, letos to dopadne lépe, přeju mu to. Prý je to skvělý chlapík.

Na parkovišti se přede mnou najednou zjeví Friebe, kvůli kterému se sem vlastně několik dní vleču. Vyhýbáme se mezi zaparkovanými auty, chvilku mám chuť mu říct o mé lásce k jeho knížkám, že mi díky kamarádovi dokonce doma na zdi visí mapa "jeho" kopců a že nebýt jeho, cyklistiku bych nejspíš neměl tak rád, ale váhám a on už je pryč. Aspoň bude na co vzpomínat a co si vyčítat. Sjezd zpět do Canazei je zábavný, dole sundávám bundu a podruhé dnes začínám šlapat cestou na Pordoi, ovšem v polovině zatočím na sousední Passo Sella. Stoupám a představuju si, že se jmenuju Alessandro Covi.

Fotogenický domeček na vrcholu Passo Sella
zdroj: ČT sport autor: Vojtěch Jírovec

Nahoře jen rychle blýsknu fotogenický domeček prozrazující vyšší nadmořskou výšku než letošní Cima Coppi a letím dolů nejdelším sjezdem svého života. Po více než třiceti kilometrech a jedné zajížďce, neboť jsem minul odbočku, jsem dole v brennerském údolí a o dalších deset později i na bivaku. Naproti přes řeku jezdí nákladní vlaky, bude to neklidná noc. Vstávám o půl páté, nevyspalý, unavený, brumlám si, je pod mrakem.

Nedělní ráno v Rakousku znamená, že jediné otevřené budou benzinky. Jako na potvoru ale žádná v dohledu, tak dojídám definitivně poslední oříšky, v Brixenu, kde kdysi trpěl Havlíček a nyní trpím já, doplňuju vodu v pítku a šlapu na Brenner. Po hodině začíná pršet a takhle to pokračuje další čtyři hodiny. Mám toho dost. Když se konečně dostanu nahoru a snažím na sebe navléknout druhý dres, jsem tak zmrzlý, že ho nezapnu. No nic, jedu dál, brzy mi je ještě větší zima.

Míjím odbočku na cyklotrasu a padám nejrychlejší cestou do Innsbrucku. Klepu se, z bot mi crčí voda a už hodinu necítím pravé chodidlo, ale když zahlédnu nejasnou siluetu skokanského můstku, vím, že už jsem (skoro) doma. Poslední kilometry jsou v mlze (doslovné), pak brzdím před nádražím. Mám hodinu času, tak do sebe klopím dvojité espresso, sladké pečivo a v nejslavnějším fastfoodu i menu de luxe, burger s hranolky a obří kolou. Postupně se přestávám klepat a na nástupišti nasedám do vlaku do Lince. Přede mnou devítihodinová cesta. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by to snad celé nestálo za to.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články