BLOG: Krásná, dramatická, s problémy. Jaká byla letošní Tour?

Jestli něco nezestárne, pak je to dánský Grand Départ. První den závodu byl jediný, kdy během letošní Tour de France pršelo. Ani to však neodradilo tisíce a tisíce (a tisíce) domácích příznivců cyklistiky. Dánsko je cyklistická země a Kodaň speciálně je místem, které je s jízdním kolem spjato takříkajíc neodmyslitelně. 

Příjezd Tour de France to potvrdil. A jistě neublížilo, že o sobě dánští cyklistické dávali od počátku vědět. Především Magnus Cort, jehož gesto zvednutých rukou během průjezdu horskou prémií, kterou obklopovaly masy dánských příznivců, bylo dozajista jedním z momentů letošního ročníku. Cort dlouho vezl puntíkovaný dres a vyhrál i etapu, než musel vinou covidu odstoupit.

Covid, to byl také důležitý faktor během letošního ročníku. Kvůli němu závod nedokončil Chris Froome, který se vytáhl třetím místem na Alpe d'Huez a předvedl se v nejlepší formě od svého vážného zranění v roce 2019. Snad jsme čtyřnásobného vítěze neviděli na Tour naposledy. Ze stejného důvodu nedojel ani Enric Mas, Guillaume Martin či Mike Woods.

Problémy s nákazou měli mimo jiné i v sestavě UAE Team Emirates, tedy týmu obhájce vítězství Tadeje Pogačara. Tato stáj nakonec dorazila do Paříže pouze ve čtyřech a byla to právě týmová podpora, přesněji řečeno její nedostatek, čemuž někteří příznivci přisuzují letošní Pogačarovu porážku. 

Na ní se podepsalo více věcí: třeba vysoká vedra, která sužovala červencovou Francii. Slovinský cyklista exceluje v úplně jiných podmínkách, než jsou teploty nad 35 stupňů. I díky počasí si budeme pamatovat letošní Tour de France. Organizátoři chladili vozovku před příjezdem pelotonu, jezdci mizeli v ledových bazéncích. 

Ale ani to problém neřeší. Silniční cyklistika je coby venkovní sport mezi těmi, kterých se klimatická změna přímo dotýká - tím spíše, že cyklisté na silnici tráví několik hodin denně (narozdíl třeba od 90 minut pro fotbalisty). A také tento sport má své kostlivce ve skříni. Jízda na kole patří mezi ty "nejzelenější" způsoby pohybu, co si můžeme představit.

Méně to už ale platí o množství automobilů, které závod doprovázejí. Nebo o předmětu podnikání, jimiž se zabývají někteří z týmových sponzorů. Tour de France je fantastické divadlo a nabízí nám množství příběhů, které probouzí to nejlepší v nás. Zároveň ale poukazuje i na věci, které už tak oslnivé nejsou. A není jich málo.

Když už jsme u nepříjemných věcí - doping. Na Tour de France se letos naštěstí žádný pozitivní případ nevyskytl, jako tomu ostatně bylo i v minulých letech (poslední nález se v roce 2015 týkal italského jezdce Lucy Paoliniho). Závěr Tour ale přinesl minimálně na sociálních sítích vzrušené diskuze.

Týkaly se závěrečné tiskové konference, kde právě na doping dostali otázku Jonas Vingegaard i Wout van Aert. Zatímco dánský vítěz odpověděl jako na ostatní otázky zdvořile a nad věcí, van Aert se vyjádřil následovně: "Taková otázka je prostě na h...o. Jen kvůli tomu, že předvádíme výkony na takhle vysoké úrovni, se musíme bránit. Nechápu to."

Byla to odpověď zčásti pochopitelná - neexistují žádné důkazy naznačující, že by s jejich výkony mělo být něco v nepořádku. Zároveň tu však máme dlouhou historii sportu, který s dopingem měl a má problémy (jak signalizuje vyšetřování Miguela Ángela Lópeze). Je prací novinářů takové otázky klást. A cyklisté by měli být natolik profesionální, že odpoví v klidu a bez invektiv.

To však nakonec byla jedna z mála věcí, které nás na van Aertově letošním výkonu mohou rmoutit. Belgičan byl u všeho podstatného, a tak jako v minulých dvou letech zase ukázal, že na kole je zkrátka nenapodobitelný. Jeho práce byla v týmu Jumbo-Visma potřeba o to více, že tým v závěru postrádal Primože Rogliče i Stevena Kruijswijka. Zastal se jí skvěle.

Gesto fair play bylo letošním velkým momentem

Souboj v celkovém pořadí, na který většinou bývá vzpomínáno nejvíce, byl o mnoho napínavější, než jak tomu bylo v loňském roce, kdy Tadej Pogačar zvítězil o více než pět minut. Mělo to tak dopadnout i letos, jenže slovinský obhájce našel protivníka, který se ukázal jako ještě silnější.

Klíčový moment závodu - Pogačarova krize na Col du Granon - se zřejmě ukáže i jako důležitá chvíle jeho kariéry. Chvíle, kdy jsme uviděli, že Pogačarova dominance nad Tour de France není nezlomitelná a definitivní. Ne, že by se přímo ukázalo, že "král je nahý". Ale určitě není tak neporazitelný, jak si mnozí mysleli.

Pogačar už prohlásil, že se vrátí silnější a ještě více nabuzený. Na třetí žlutý dres nedosáhl, což je ranou pro něj, ale možná nakonec dobrou věcí pro Tour de France i silniční cyklistiku. Dlouholeté dominance bývají většinou kontraproduktivní. Tlumí napětí a fanoušci se pak navíc často obrací proti vítězi. Tak jako proti Miguelu Indurainovi či Chrisi Froomovi.

Jestli tak souboj Pogačara s Vingegaardem bude tématem dalších několika let, může to být jen plus pro nejslavnější závod světa. Z duelu se navíc může stát souboj tří závodníků, to pokud se do špičky po těžkém zranění dokáže vrátit Egan Bernal. Vítěz ročníku 2019 poslední dvě Tour z různých důvodů vynechal, snad se ve startovce jeho jméno objeví v příštím roce.

A nejhezčí gesto? Zcela jistě čekající Vingegaard ve sjezdu z Col de Spandelles poté, co jeho soupeř nevybral jednu ze zatáček a upadl. Oba si podali ruce, Pogačar ukázal palec nahoru. A jeho se dál. Bylo to prosté, krásné, vlastně zcela samozřejmé gesto. Ukázalo lidskou velikost obou závodníků i velikost cyklistického sportu. Dostalo se také k těm, kteří Tour jinak sledují zpovzdálí.

Tour de France tak i letos fascinovala, nadchla, bavila - a bavit bude ještě celý další týden díky Tour de France Femmes. Viděli jsme souboj dvou skvělých šampionů, odehrávající se v podmínkách, které poukazují na to, že ne všechno je v pořádku a dotýká se to také cyklistiky. Jisté je jedno. Tak jako po každé Tour bude čekání na následující ročník zase pekelně dlouhé.