Tour incognita. Kudy se klikatí cesta k Napoleonově cíli?

I šotolina k silniční cyklistice patří. Loni ji závodníci okusili na Planině krásných dívek a letos se jí projedou zas - na Plateau des Gliéres. Ale to bychom začínali téměř od konce.

Kde všechno vypukne? V Nice. Jen těžko si představit, že by se na drobném štěrkovém podkladu dojíždělo hned v úvodní etapě. Ještě v první polovině 19. století na dva metry široké udusané cestě podél moře mohl kdekdo zakopnout o vytrčený kámen. Teď už by bylo na slavné Promenédě Angličanů něco podobného nemožné. Na hladkém asfaltu se o žlutý kus oblečení poperou po třech padesátikilometrových okruzích nejprve sprinteři.

Ale už druhé pokračování napínavého seriálu může překvapit. Do hor! A to ne jen nakouknout. Jedničkové Col de la Colmiane, Col de Turini, ikonická "kroucenina" z Rallye Monte Carlo a dvojkový Col d'Eze oddělí šlachovité od obřích muskulatur. Když žil v Nice na sklonku svého života Nietzsche, chodíval prý od od moře až do Eze, městečka zavěšeného do vakua. Jakým prapodivným myšlenkám asi propadnou cyklisté na sklonku druhého dne?

Vůně jen pro romantiky

Představte si vůni levandule, myrty, jasmínu, růží, rozkvetlého pomerančovníku a trikot, helmu, tretry prodchnuté potem. Tour se dá vnímat i čichem. Ve třetí etapě se peloton prožene Grasse, městem proslulým výrobou parfémů. Fragonard, Gallimard nebo Molinard tiše zamávají stále odhodlaným.

Kudy si to štrádoval Napoleon před 205 lety vstříc jen další stovce dnů slávy, tam se budou protáčet pedály vstříc bezmála ročnímu cyklistickému kralování. Cíl stejný - Paříž, jen pro závodníky Tour o něco klikatější.

Vrchaři první týden už neprahnou jen přečkat. Po druhé etapě na ně ve čtvrté číhá první dojezd na horu. Orcieres-Merlette si prohlédnou pořádně zblízka, když kraj začne vlčet.

Po adrenalinu v kopcích přichází rázem rovinaté zklidnění. Na přesunu z Gap do Privas se jezdcům otevře průzračná krajina. Kdesi nad nimi v parku Provensálských baronů, kde je svit okolí přívětivý, hrdě stojí observatoř s třítunovým dalekohledem. Hvězdy nad ním a chvíli i pod ním, tenhle den bude jako dělaný pro ty sprinterské. A triumf bude pro ně v mírném cílovém stoupání sladký jako ten nejskvělejší nugát z Montélimaru.

Velký závod ve velké zemi

Sto padesát kilometrů na placce a pak se nohy budou muset setsakramentsky snažit. Mont Aigoual se tiše pne nad pustou zemí a na svou chvíli obletování si počká. Není to poslední zastávka v masivu uprostřed Francie, který se rozprostírá na větším území než celé Čechy, Morava a Slezsko.

Že by cestou na západ úřadoval spíše vítr než všudypřítomné hory, kopce, kopečky? Dost dobře možné. Foukat by mělo hlavně v závěru od města Castres. Odkud začalo fičet už v roce 1859, kdy se tu narodil Jean Jaures. Filozof, který se nebál promlouvat k davům, adaptoval sociálnědemokratické myšlenky v srdci nejednoho Francouze. Krev umí rozproudit ledacos.

Pyreneje nesmějí chybět a Pau pochopitelně už vůbec ne. Ještě před startem nedělní nikoli odpočinkové etapy ve městě, kudy se zapletou křivky Staré dámy vlastně pokaždé, se vražedným tempem pojede nahoru a dolů z Cazères-sur-Garonne do Loudenvielle. Pravda, času na ochutnávku lahodného borůvkového koláče či kochání v průsmyku Peyresourde nebude nazbyt. A nejen hlava boha Aherbelsta, která se kdovíjak dostala do zdi kostela Svatého Aventina pod strmým výšlapem, napovídá, že skoro doma jsou tu Baskové, první z prvních milovníků cyklistiky.

Odpočinek u Atlantiku

Ještě před výstupem na Col de la Hourcere se peloton prožene městečkem Aramits. Stačí vynechat jedno písmeno a máte rodiště jednoho z Dumasových mušketýrů. V pohoří u španělských hranic se však tentokrát mušketýři na bicyklech moc neohřejí. I když o pot jistě nouze nebude. Je naprosto nezbytné, aby nastal čas odpočinku, a k tomu bude příhodná oblast Le Charente Maritime a její nebe blankytné. Pár set kilometrů na sever od neúprosných hor. Rovina tam znamená skutečnou rovinu.

Což ovšem může znamenat určité nepříjemnosti stran silného západního větru od oceánu. Od něj už beztak přišla řada nebezpečenství. Například když vévoda z Buckinghamu ze všech sil podporoval hugenoty v La Rochelle. Zuby si ovšem zlámal na pevnosti Saint-Martin-de-Ré. Tam bezmála 400 let poté exploduje sladký sprinterský bonbonek, anebo spíš příjemné slano jako po vynikající ústřici, a řada adeptů až na jednoho dopadne podobně neslavně jako anglický šlechtic.

Starosvětské, nikoli staromilské. Město Poitiers se sice pyšní bohatou minulostí, dnes je ovšem plné mladých studentů, a to až z jedné třetiny. O budoucnost není třeba se v tomhle smyslu bát, to v pelotonu by to mohlo po další rovině začít pomalu bublat.

"Odpočinku" už bylo dost. Hop do sedel na nejdelší etapu. 218 kilometrů. Ostře vzhůru, ostře dolů. Cíl v Sarranu, místě, kde se dá obdivovat život a dílo jednoho z prezidentů. V dobách své největší slávy tu před dvaceti lety otevíral vlastní muzeum Jacques Chirac.

Francouzského středohoří není nikdy příliš, řekli si snad letos pořadatelé. A zdáli už se směje Puy Mary. Průsmyk Peyrol uprostřed fotogenických holých kopců, vůbec nejvyšší z celého Centrálního masivu, poprvé na Tour uvidí velký finiš. Zdalipak tamní počasí dostojí své pověsti a cyklisté se cestou jedním z nejdeštivějších francouszkých míst osvěží?

Kde slavila úspěch bertillonáž?

V nohách a nejen v nich je Tour už hodně cítit. Cesta do Lyonu by mohla být poklidnější, ale jeden si nemůže být jistý. Na 107. kilometru peloton projede Montbrisonem a patrně si už nikdo nevzpomene na Francoise Claudiuse Koenigsteina alias Ravachola. Díky antropometru Alphonsi Bertillonovi neměl tento kdysi slavný anarchista také nic jistého a jak znalci kriminalistiky a jejích dobrodružství vědí, bylo mu pěkně všechno spočítáno. Ve středofrancouzském městečku byl v roce 1892 buřič a vrah popraven.

Před dnem "bezbřehého" volna čeká na jezdce ještě jedna prácička. Po osmi letech se pojede na Grand Colombier. Entrée do Alp jaksepatří. Vine se už z Culoz, rodiště skvělého sprintera Christophea Lemaitrea. Serpentinovitý had vypadá z letadla úchvatně, ale blízké setkání s ním zatraceně bolí.

Nabrat dech. Pak už jen Alpy v zběsilém tempu, přejezd, ještě ta Planina a velodrom na Elysejských polích.

Alpy olympijské

Martin Fourcade si po kariéře už z nikoho nevystřelí, to organizátoři, jak je jejich dobrým zvykem, v posledním týdnu Tour pálit ostrými umějí. Čím výše, tím lépe, čím strmější kopce, tím ještě lépe. Etapa do rodiště slavného biatlonisty Villard-de-Lans může působit vlastně ještě snesitelně.

Oproti sedmnácté části. Mezi dvěma olympijskými hrami. Z Grenoblu do Méribelu, kde mimo jiné českoslovenští hokejisté vybojovali pro společný stát poslední olympijské medaile ze zimních Her. Co je příjemnější: končit etapu po 21 a půl kilometru dlouhém výšlapu, anebo ve více než 2300 metrech nad mořem? Obojí zhruba stejně: na Col de la Loze.

Na kravská stáda, která odpočítávají nekonečný alpský čas v rytmu přežvykování, na malebné paseky táhnoucí se po úbočích a hřbetech, na střechy kapliček podél cest, které se kroutí pod tíhou neustálého nutkání stoupat anebo klesat, nepomyslí. Před sebou asfalt a sem tam štěrk.

Ještě jeden krátký nádech v průmyslovém centru Champagnole a pak každý sám za sebe. Po časovce na Planině krásných dívek už bude všechno jasné.

Cesta se znovu zakroutila jako každý rok. Ale jako obvykle? To se o letošním ročníku Tour de France v žádném ohledu nedá říct. Odpověď, jaká bude velopouť v neobvyklé době, se už pomalu snáší k Vítěznému oblouku.