Tam, kde cyklisté dostávají živá selátka

Cyklistické závody mají podivuhodnou vlastnost – jde se do nich zamilovat stejně rychle a hluboce jako do legendami opředených hvězd mužského a ženského pelotonu. Tak jako obdivujeme vytrvalost závodníků v horách, kde jejich výkony popírají přirozenost zemské gravitace, můžeme pocítit náklonnost ke krajině, v níž se závody jezdí.

Pro někoho jde o alpské průsmyky během Tour de France či zubaté horské vrcholy v Dolomitech na Giro d'Italia. Jiní chovají sympatie k pavé úsekům mezi Paříží a Roubaix, intenzivní kopcovité sekanině ve Flandrách nebo úzkým zálivům na Tour des Fjords. Koneckonců i dlouhé etapy mezi bariérami písku v Ománu či Kataru mají své příznivce.

Jeden z podniků, který publikum nenechává chladným, se jezdí v dubnových dnech v Bretani. Mnozí se snažili místnímu závodu, jenž se odehrává na farmářských cestách v srdci departementu Finistere, dát přezdívku. Padaly názvy jako Bretaňské Paříž–Roubaix či Peklo západu, dvousetkilometrový unikát ale porovnání se slavnějším závodem vůbec nepotřebuje.

Toto je Tro-Bro Léon: závod v zapomenuté části Evropy, který je na vlastní odlišnost patřičně hrdý. Pohybujeme se tu jak po asfaltu, tak hlavně po šotolinových pasážích. Tyto tzv. ribinou jsou obyčejné polní cesty, nad nimiž se vznáší mračna prachu. Jede se po větších či menších kamenech, spadaném jehličí a větvích stromů. Kouzlo doplňují scenérie pobřeží Atlantiku.

Začtěte se do průvodce Tour de France:

Lokální hrdost

Tro-Bro Léon vznikl v roce 1984 z iniciativy stále sloužícího ředitele Jeana-Paula Mellouëta. Myšlenka skrytá za startem tohoto podniku, který byl až do roku 2000 závodem pro amatéry, přitom nebyla primárně sportovní. Mellouët spojil svou vášeň pro cyklistiku s hrdostí na lokální identitu, neboť utržené peníze šly na financování škol, které vyučovaly bretonštinu.

Právě z tohoto keltského jazyka, který UNESCO dnes řadí mezi ty vážně ohrožené, pochází i název závodu. Ve volném překladu totiž znamená Kolem území Léon, přičemž ono "Léon" je dávné jméno pro území, které neústupná unifikace Francie postupně přetavila v dnešní Finistere (z latinského finis terrae, tedy konec země).

"Chtěli jsme podpořit lokální školy, v nichž se vyučuje bretonština, a tak jsme uspořádali závod, který je trochu jiný než ostatní," líčil Mellouët pro The Cycling Podcast. Spolu s přáteli nemuseli vyrazit daleko, stačilo se podívat na farmářské trasy. "Spoustu jiných podniků od sebe nerozeznáte, proto jsem se rozhodl pro menší cesty – slavné bretaňské ribinou," dodal.

"Jak to, že se tu uprostřed sezony pořádají závody v cyklokrosu," napadlo asi mnohé z těch, kteří v prvních letech závodu přihlíželi. Nad cestami, na nichž se běžně prohání traktory a další drahá zemědělská technika, se v den závodu vznáší prašná oblaka a cyklistická kola svižně přeskakují drobné přírodní překážky.

Od přelomu milénia se start otevřel profesionálním týmům, z nichž kvůli odlehlosti a klasifikaci závodu většinou dorazí jen ty francouzské. V Bretani tak existuje profesionální závod, který se podobně jako Strade Bianche, anglický podnik Rutland–Melton, dánská Grand Prix Herning nebo belgické Dwaars door het Hageland odehrává na nezpevněných površích.

Selátko pro vítěze

"Některé úseky jsou trochu zabahněné, další naopak mají více kamenů, na jiných místech to bývá zase lehké. Je to opravdu složité, protože se musíte rozhodnout hned, jak do úseku najedete. Čím jedete rychleji po kamíncích, tím spíš se vám stane defekt… musíte se tím prostě nechat unést," popisuje Dan Craven, který tu startoval mezi lety 2015–2017.

"Ale ta skvělá věc je hlavně to, že jakmile jste na ribinou, všichni sklopí hlavu a berou za to, co to jde. Většinou se dojede ve skupině, jenže poté, když si všichni chtějí po takové námaze odpočinout, vždy někdo zkusí nastoupit. Je to zkrátka jiné závodění, než na které jsme zvyklí," dodává donedávna týmový kolega Daniela Turka z Israel Cycling Academy.

Craven ví, o čem mluví, vždyť ani při jedné ze svých tří účastí nedojel až do cíle. Přesto má pro bretaňský závod slabost. "Když jsem přišel do týmu Europcar, všichni se mě ptali, jaký chci jet závod – jestli Tour, jestli Vueltu… Ale Tro-Bro Léon bylo to, co jsem vážně chtěl zažít. Proč? Protože tu můžete vyhrát živé sele," usmívá se Craven.

Ano, sele. "Až týden před závodem jsem se dozvěděl, že ho nedostane vítěz, ale první Bretaněc v cíli. To mě dost vyřadilo. Ovšem poté jsem přišel na to, že jeden kluk z našeho týmu je z Bretaně, takže jsem taktiku hodil za hlavu a pracoval pro něj," směje se namibijský světoběžník, který se však nakonec svého selete (a dokonce dvou) přece jen dočkal.

"Organizátoři přišli, že pro mě mají překvapení, načež se objevili dva farmáři s dřevěnou truhlou. Říkal jsem si, že je to vážně hodně zvláštní. Postavili ji přede mne a za okamžik z ní vylezlo malé prasátko. Všichni jsme se smáli a já jsem předstíral, že se mu snažím dát pusu, z čehož se pochopitelně mohlo zbláznit. A tím jsem si myslel, že to skončilo," líčí.

"Už jsme odjížděli, když řidiči zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: 'Dane, tvé sele je tady, pojď si ho vzít.' Myslel jsem, že si dělá legraci. Museli jsme se otočit, protože na nás čekala hned dvě selata – první Bretaněc totiž to své nechtěl, a tak mi dali i druhé. Nebylo ale možné si je vzít s sebou, protože na nás čekalo letadlo," končí jedna z cyklistických historek.

Netradiční cena má prozaický původ. S rostoucím profilem závodu bylo nutné, aby cyklisté dostali podobně jako na jiných podnicích specifickou trofej. V cyklistice najdeme podobných excentrických cen mnoho. V Turecku dostávají vítězové národního závodu trsy banánů, u našeho jižního souseda v Rakousku zase jde o nožičky lokálních klobás.

Jiné podniky mají také své – najdeme pivní sudy, lahve vín či třeba kola plísňových sýrů. Velmi výraznou trofej měl nyní již zaniklý závod Classic Haribo, kde vítěz dostal svou váhu ve známých gumových medvídcích. I v této konkurenci však cena pro prvního bretaňského jezdce v cíli Tro-Bro Léon nepochybně vyčnívá.

V Bretani tak existuje závod dělaný dobrovolníky z jiných než sportovních či zištných důvodů. Závod, který nabízí dechberoucí scenérie, spoustu skvělého závodění i svérázné místní zvyklosti. Spekulovalo se o tom, že by místní ribinou mohla navštívit i Tour de France, pořadatelům však pro letošek zřejmě stačí den do Roubaix. Velká škoda, dá se poznamenat.