Průlet krajem šampaňského, katarů i prvotřídních cukrovinek aneb Co také tvoří fenomén Tour

Pojedenácté se pojede v Bruselu. Tentokráte tu celý ten potulný cirkus na kolečkách začíná. Na počest pana "Kanibala" Eddyho Merckxe.

Cyklistické mistrovství se tak náramně snoubí s tím, co se děje všude okolo. Peloton prosviští kolem koutů, kde se legendární závodník poprvé oblékl do žlutého trikotu, a také kolem místa, které je synonymem obrovského vítězství a snad ještě větší porážky. Statný lev ze svého pahorku přehlédne nejen slavné pláně u Waterloo, ale pohlédne do tváře troufalým mužům, jejichž nohy teprve čeká pořádné martyrium.

Na futuristických strojích a v upnutých oblečcích se o vavříny poperou specialisté v časovkářském běsnění. Vyrazí od jednoho ze symbolů belgické monarchie, Královského paláce, kde tvořil muž, který trpěl jinými, jen těžko představitelnými běsy. Čert vem pokoj, který vymaloval Francisco Goya, před očima mají všichni tenkou čáru nakreslenou pěkně kolmo na asfaltu a jeden obří nastopětašedesátmiliardkrát zvětšený model krystalové mřížky železa. Jedenašedesát let se už v belgické metropoli tyčí Atomium. Pýcha inženýra Andrého Waterkeyna měla stát jen pár měsíců. Jak bude pomíjivá sláva vítěze, který se pod ní bude fotit?

Poslechněte si speciální Velo fokus podcast:

Zima už dávno skončila. V Binche je to vždycky dobře znát, neboť bubny, dřeváky, zvonky, rolničky i dřevěné metličky "gillů", podivných mužíčků s velkými klobouky z bílých pštrosích per, jsou mocné. Karnevalové hrátky odezněly, pomerančová krev z ulic odtekla a nic nenasvědčuje, že by se tu měla prolít další. Na programu tu je jen veskrze poklidný start etapy jako dělané pro spurtery. Finišovat se bude jinde, už ve Francii. Na oslavu by se hodilo šampaňské. Tentokrát o něco dřív než na Elysejských polích, na místě nadmíru příhodném. Finišovat se bude v Épernay, kde budou tichými svědky mohutné vřavy slavné šampaňské domy. Je z čeho vybírat. Je libo Moët et Chandon, Mercier nebo snad Perrier-Jouët?

Perlivé víno a kolo k Remeši tak nějak patří. A co teprve francouzská koruna. Kdo chtěl vládnout mocnému království, musel se tu sklonit a přijmout na svá bedra přetěžký majestát. Uvnitř pelotonu září a zároveň tíží žlutý trikot. Kdo ho bude hájit na cestě do Nancy? Kdysi lotrinská metropole vzkvétala za vlády Stanislava Leszczynského a aristokratického lesku si bude moci alespoň chvíli užít další z "rychlíků".

Český otisk v Colmaru

Napříč Vogézami už se o slovo přihlásí i ti, kteří rádi stoupají na nejrůznější kopce a kopečky. V cíli pak splavení blázni nebudou mít čas obhlížet hrázděné domy na břehu colmarského kanálu. Tady někde si dali sbohem Jan Lucemburský, čerstvě ženatý s Eliškou Přemyslovnou, a jeho otec Jindřich. Leccos se za těch 709 let změnilo. Pro víc lidí je čas na četné kratochvíle a cyklistika je jednou z mnoha.

A to i díky významným politickým změnám za poslední staletí. Honba za rovností, demokracií a svobodou tohle všechno umožnila. Jedním ze symbolů těchto snah je bezesporu Socha svobody, která stoicky a trpělivě přehlíží newyorské vody i díky colmarskému rodákovi Frédéricu Augustovi Bartholdimu.

Zatímco ještě včera by bylo příhodné připít si šampaňským, tady vládnou sympatické Pinot Gris, Riesling nebo kořeněný Muškát.

Hrdinství vytesané do kamene

Těžké je se dohodnout někdy dokonce uvnitř jednoho týmu. Ale i na úrovni státu se můžete dočkat překvapivé shody. Mylhúzské letiště spravují společně Francie a Švýcarsko. Kolem něj však cyklisté jen proletí, klapky na očích a v mysli ten nejdrsnější z vogézských výjezdů na Planinu krásných dívek. Nebo snad krásných buků? To je vcelku jedno, zvlášť když pod koly přestane svištět milosrdný asfalt a začne křupat prach jako za starých časů.

Ještě jednou se přihlásí pan Bartholdi. Hrdinství z jeho olbřímího belfortského lva z rudého pískovce (kdesi na půl cesty mezi Vogézami a Jurou) jen kape. Po 103 dní na přelomu let 1870 a 1871 se tu vytrvale Francouzi bránili více než dvojnásobné pruské přesile. Tudy se ale projede zaprášeně rychle. Další možnost pro zkušené sprintery nedá ostatním vydechnout.

První týden na Tour bývá hodně nevyzpytatelný. Jede se zběsile, odolat, to chce i pořádný kus štěstí. A to už se před závodníky rýsuje "opuštěné" Středohoří.

Cesta se vine mezi kopci – občas velký panelák, opuštěná továrna, zahnědlé betonové mosty. Na sklonku šedesátých let minulého století tu vzkvétal těžký průmysl. Dříve se zde ve velkém těžilo uhlí, vyráběly zbraně, ale i bicykly. V Saint Étienne, městě zašlé fotbalové slávy, je Tour jako doma. Bilance hovoří jasně – Stará dáma se tu jela pětadvacetkrát, závod z Paříže do Nice devětapadesátkrát, Critérium du Dauphiné čtyřiadvacetkrát.

Nahoru a dolů a zase nahoru. Odpočívat se tedy zdaleka nebude. Co je to ale za šichtu v porovnání s neúnavnými lososy, kteří našli cestu až sem na horní tok řeky Alliery. Už brzy skončí netradičně dlouhé útrapy. Volný den pro účastníky Tour přijde až po deseti etapách.

Vyjet únavu mohou závodníci nejlépe ve stínu katedrály svaté Cecílie v Albi. Jedna z největších staveb z pálených cihel na světě se pne nad řekou Tarn. Také tady žili dobří mužové a dobré ženy. Peloton se letos protáhne kolem nejedné památky na albigenské. Kdysi hrdé a od zbytku Francie více méně odtržené oblasti se po tvrdém potlačení jejich hnutí na počátku 13. století měly podrobit. Proto katedrála jako pevnost, proto biskupský palác jako citadela.

Soubojů "únikářů" s pelotonem anebo divokých spurterů v závěrečných metrech už bylo k vidění v téhle chvíli dost a dost. Kacířských myšlenek, jak upláchnout a překvapit, nespočet. Zatímco v drobné vesničce Bruniquel se už po sedm staletí zastavovaly zástupy poutníků mířících do Santiaga de Compostela, muži na kolech nemají klidu. Tady se jede o velkou čest a slávu. A taky se míří do kraje, kde je cítit cassoulet – skvost z bílých fazolí a kachního konfitu.

Sladké Pyreneje

A pomalu se jde na věc. Z Toulouse je to do prvních strmých výšlapů v Pyrenejích co by bidonem dohodil. Popětapadesáté se cyklisté projedou přes Bagneres de Luchon a pot nepoteče jen v místních vyhlášených parních lázních.

Pau a zase Pau. Co by to bylo za Tour, kdyby se tu cyklocirkus aspoň na chvíli nezastavil. Na cestu závodníkům zařehtají koně ze slavného hřebčína v Gelosu a do nosů se vryje sladké aroma džemů a vyhlášených cukrovinek coucougnettes krále cukrářů Francise Miota. Na oslavu může téci víno ze Juranconu. Královský mok? O tomhle by se to říci dalo. Legenda praví, že Jindřich IV. byl křtěn česnekem a právě Juranconem.

S nadsázkou by se dalo poznamenat, že čím byl František Křižík pro Bechyňsko či Prahu, tím byl průkopník jeskynního elektrického osvětlení Leon Ross pro Betharram. Tyto krasové oblasti září umělým světlem už od roku 1903, tedy od stejného roku, kdy světlo světa spatřila Stará, tedy v té době ještě spíš mladá, dáma. O krápníky tu ale rozhodně nepůjde, ve hře jsou drahocenné vteřiny na čele závodu.

Peloton míří do srdce Okcitánie. O tažení proti katarským kacířům už řeč byla a už je zas. Na hradě Montsegur, který cyklisté minou na cestě z Limoux do Foix Prat d’Albis, výpravy proti albigenským na začátku druhé třetiny 13. století vrcholily. Obléhán byl téměř rok, kataři se však nakonec neubránili a 225 z nich, kteří se odmítli vzdát své víry, bylo pak upáleno na úpatí pevnosti.

V obrovském jeskynním komplexu Niaux s prehistorickými malbami je i Sál satanovy říše. Impozantní přírodní komnata, která svým objemem až čtyřikrát přesahuje pařížskou Notre-Dame, bude však stát mimo centrum dění. Skutečné peklo budou prožívat cyklisté někde daleko nad ní při výstupech na Port de Lers a Mur de Péguere.

Starověké Alpy

Čas na zasloužený odpočinek mají závodníci vyhrazený ve městě, které dalo jméno džínovině – denimu. Z Nimes do Nimes pak vede další rovinatá chuťovka. Ale to už je na dohled fotogenický akvadukt Pont du Gard. Vskutku spektakulární start 17. etapy.

Na období římské říše, která se odráží v mnoha místních památkách, nelze zapomenout ani cestou do Alp. Průsmykem Sentinelle přisupí cyklisté do jednoho z bývalých hlavních měst římské provincie Alpes Maritimae, do srdce savojských alp Embrune, někdejšího Embroduna.

V rychlém sledu pak následují výstupy takřka horolezecké. Příkré silničky vinoucí se k hranici dvou tisíc metrů. Mezi nimi městečko Saint Jean de Maurienne. Tour bývá hodně ostrá. Ostrá jako břit nožů značky Opinel, v jejichž znaku se skví tři prsty odkazující právě na alpské sídlo, které ukrývá ostatky svatého Jana Křtitele, které z Alexandrie přivezla v 5. století svatá Tekla.

Rozhodlo se a je čas slavit. Někteří proto, že to přežili ve zdraví, někteří proto, že si splnili své sny. Poslední taškařice začne na honosném zámku Rambouillet, místě, kudy historie opravdu kráčela a nejen se o něj otřela. Král Karel X. tu ve stejném roce, kdy v Bruselu slavili samostatnost, podepsal svou abdikaci, v roce 1975 se zde konal vůbec první summit někdejší G6, o 24 let později zde rokovali Srbové s kosovskými Albánci o vzájemném uspořádání.

A pak už jen okruhy po Elysejských polích a bezuzdný sprint do finiše. Tři týdny plné skvělého sportu, tři týdny ukázek nádherné přírody, tři týdny připomínek důležitých momentů lidských dějin. Nic víc a nic míň. Tour de France jen těžko hledá konkurenci.