Podej mi Garibaldiho. Jak vznikla kniha, na kterou přísahá peloton Gira?

Dnes, v době chytrých telefonů a neustálého internetového připojení, se zdá jako přežitek, že by se závodníci měli řídit jakousi podivnou a co do rozměrů tlustou knihou. Tato kniha však skrývá veškeré detaily, které je potřeba znát o letošním Giro d’Italia. Počínaje mapami, profily stoupání, časy odjezdu a příjezdu – Garibaldi zná všechno.

Ano, Garibaldi. Právě o legendami opředeném vůdci tzv. Rudých košil, jehož dobytí Sicílie a Neapole bylo zárodkem sjednocené Itálie, je pojmenován program závodu. "Je to naše malá Bible. Každý rok si ji prostě musíte přečíst," svěřil se pořadu Cycling Podcast současný sportovní ředitel stáje Movistar Max Sciandri.

"Dokonce se dívám i na to, jaké je v které oblasti doporučené jídlo, protože to se mi prostě líbí. Dokonce to někdy hlásím závodníkům do vysílačky, co budou mít večer k jídlu. Je to prostě naše Bible," dodává někdejší britský cyklista italského původu. To, co budou Richard Carapaz a Mikel Landa večeřet, tak ovlivňuje doporučení z Garibaldiho.

Proč právě takové jméno? "V prvních letech organizátoři vydávali knížečku, v níž byly mapky závodu a další nezbytnosti. Postupně to nabíralo čím dál větších podrobností, z černobílé se přešlo do barvy, zvětšily se rozměry… byl to zkrátka postupný vývoj. V roce 1961, kdy bylo stoleté výročí sjednocení, pak na obalu byli tzv. bersaglieri," líčí současný tvůrce Garibaldiho Federico Meda.

Právě bersaglieri, tyto vojenské sbory za 1. světové války, totiž čítaly i cyklistické divize. Jízdní kolo dovolovalo těmto vojákům rychlý pohyb, který nebyl možný po svých nebo s motorizovanými vozidly. V řadách bersaglieri sloužila celá řada tehdejších závodníků, mezi nimi například i vítěz Gira z roku 1913 Carlo Oriani.

"V roce 1961 byli na obalu Garibaldiho. Právě během tohoto Gira se věta 'podej mi Garibaldiho' stala běžnou: vznikla z toho fráze. Dnes to platí i na dalších závodech jako Milán–Sanremo nebo Tirreno–Adriatico. Tam se také používá Garibaldi," říká Meda. Neznamená to však, že by tato kniha byla vždy neomylnou.

Torrianiho kilometry jsou nekonečné

"Dříve, třeba ještě za (ředitele závodu Vincenza) Torrianiho, mohl Garibaldi mást. Třeba hlásil desetiprocentní úsek stoupání, a když jste se tam dostali, žádné takové nebylo. Dneska je to propracované mnohem více do detailu. Jsou v tom dobří, RCS je co do detailu mezi nejlepšími," myslí si Sciandri.

Právě Torriani, který Giru velel dobré čtyři dekády, proslul jako neohrožený muž, který si s italským závodem leckdy dělal to, co jej napadlo. A ne vždy se to závodníkům líbilo. Své si vyslechl v roce 1988, kdy poslal peloton přes Passo Gavia, kde cyklisté mrzli v dlouhém klesání. Laurent Fignon mu zase nezapomněl, že stavěl trasu Gira tak, aby zvítězil domácí Francesco Moser.

V roce 1976, kdy se peloton poprvé vydal přes Passo Manghen (Giro toto stoupání navštíví ve 20. etapě), úřadoval klasický Torriani. "Je to peklo. Podle Garibaldiho má nezpevněná cesta na Manghen dvanáct kilometrů. Jenže Torrianiho kilometry nikdy nekončí. Nakonec si uvědomíte, že je to dvakrát tak dlouhé," napsal tehdy novinář Maurizio Caravela.

Dnes se s dostupností GPS závodníci už na Garibaldiho tolik spoléhat nemusí. Potvrzuje to americký vrchař Joe Dombrowski. "Spoustu informací dostáváme také ve vysílačkách, takže si už nemusíme tak připravovat dopředu. Ale myslím, že dobří závodníci pořád musí být připravení," míní závodník stáje EF-Education First.

"Když se ale bavíte s některými závodníky, tak zjistíte, že si třeba na Google Street View projedou posledních dvacet kilometrů etapy. Je to zkrátka důležité. Třeba i proto, když se chcete dostat do úniku. Vyberete si místa, kde zkusíte nastoupit," dodává Dombrowski. Takovou službu ještě Garibaldi skutečně nenabízí.

V roce 2019 tak pomoc Garibaldiho není tak zásadní jako v letech minulých. Specialisté na úniky jako Thomas De Gendt studují etapy spíše na internetu než v tlusté bichli. Jak ale dodává Sciandri: "Je to jedna věc, kterou tu má každý pořád u sebe, v baťohu nebo na nočním stolku." Garibaldi je koloritem, bez kterého by Giro nebylo Girem.