Navzdory soupeřům, počasí, zraněním. Po stopách červené lucerny

Když se v roce 1903 cyklisté poprvé vydali na trasu Tour de France, čekalo na ně sice jen šest etap, avšak dohromady přes 2400 kilometrů. Mělo jít o vyrovnaný souboj několika domácích favoritů – v cíli závěrečné etapy v Paříži ovšem zvítězil Maurice Garin téměř o tři hodiny, což je do dnešního dne největší náskok vítěze Tour v historii. Garin vstoupil do historie jako první šampion nejslavnějšího cyklistického závodu světa a dodnes se na něj vzpomíná v kterékoliv publikaci věnované Tour.

To jsou historická fakta, informace sepsané v archivech. Mezitím se ovšem na trati mezi francouzskými městy Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Nantes a Paříž odehrávalo ještě jiné drama – to o samotné přežití v závodě. Na startu Tour bylo sice rovných šedesát závodníků, 18. července 1903 se jich ovšem v Paříži objevilo pouze jednadvacet. Ten poslední, který přijel se ztrátou bezmála pětašedesáti hodin, se jmenoval Arsene Milocheau. Šestatřicetiletý Francouz se stal prvním držitelem ocenění, jemuž se později začalo říkat červená lucerna.

Zatímco v ostatních sportech je poslední v cíli považován za nejslabšího, v cyklistice to tak neplatí. Úspěch jednoho je totiž v tomto sportu postaven na trpělivé a obětavé práci ostatních a je to právě "neviditelná" asistence domestiků, těchto dělníků cyklistiky, která stojí za všemi vítězstvími a žlutými, růžovými nebo červenými dresy.

Právě tito neviditelní hrdinové, na něž v televizních záběrech často během tří týdnů ani nenatrefíte (a kteří se v dávných časech obvykle ani nedostali na stránky novin, neboť dorazili do cíle dlouho poté, co odjeli i poslední novináři), dostali neoficiálně také svou cenu pojmenovanou podle červené lucerny, která se dávala na poslední vagon osobních vlaků a signalizovala tak, že nedošlo k rozpojení soupravy.

Právě pro ně vzniklo označení červená lucerna (ve francouzštině lanterne rouge; na Giro d’Italia byl udělován černý dres, tzv. maglia nera), které dostává poslední klasifikovaný cyklista v cíli závěrečné etapy. Ne všichni se tím sice pyšní a dnes už se o lucernu nijak zvlášť nebojuje, přesto v historii závodu najdeme množství ročníků, kdy se o místo na chvostu celé Tour sváděly bitvy snad ne tak náročné fyzicky jako ty o žlutý dres, ale neméně složité mentálně.

Vítězství pozornosti a správné taktiky

Vítěz musel vědět, kde přesně se nachází jeho nejbližší soupeř. Potřeboval si předem promyslet plán, jak svého rivala oblafnout a nechat ho ujíždět v poklidu dále, zatímco on sám se nepozorovaně kdesi zdržel. Musel ovšem také počítat s velmi nelítostným pravidlem časového limitu – pořadatelé totiž k času vítěze přičítají obvykle 15–20 %, do kterých se všichni ostatní musí vejít. Pokud to nestihnou, následuje diskvalifikace. Poslední cyklista tak musel předvídat i to, jak pojedou ti nejrychlejší, což v době před zavedením týmového radia nebylo vůbec snadné.

Termín červená lucerna se ve francouzském tisku poprvé objevil v prvním poválečném ročníku Tour v roce 1919. V tomto ročníku zároveň došlo i na premiérové udělení dnes neodmyslitelného žlutého dresu, symbolicky tak byly oceněny oba póly závodnického pelotonu.

Držitelé červené lucerny ovšem byli mnohdy populárnější než samotní vítězové – jejich utrpení na trati z nich totiž dělalo obyčejné smrtelníky, se kterými se publikum mohlo identifikovat snáze, než s vytrénovanými nadlidmi na čele pelotonu. Jde o ocenění, které ve sportu nechává ještě něco málo z jeho amatérských počátků.

Zlaté období červené lucerny přichází po druhé světové válce a koresponduje tak s nejslavnějšími časy silniční cyklistiky vůbec. Od sklonku let čtyřicátých se začalo končit poslední vyplácet finančně, pokud se totiž cyklistovi podařilo na Tour vyhrát červenou lucernu, získal velkou prestiž a byl zván na velké množství prázdninových kritérií. Jde o závody, které mají obvykle dopředu domluvený výsledek a v podstatě jsou jakýmisi cyklistickými exhibicemi, na něž se jejich organizátoři snaží dostat co největší jména. Právě na startovném, které dostávali, si závodníci mohli vydělat velice slušné peníze.

Správný odhad byl často klíčový

V padesátých letech se tak o červenou lucernu začalo pořádně závodit. Jedním z vítězů se stal například Abdel-Kader Zaaf, jeden z prvních afrických cyklistů na Tour v historii, který se stal známým kvůli svému kolapsu v jedné z etap – v úmorném vedru dostal napít od jednoho z diváků, nešlo ovšem o vodu, ale o víno. Zaaf coby praktikující muslim nebyl na alkohol zvyklý, usnul a když se po několika hodinách probral, peloton byl ten tam.

Jeden z nejdramatičtějších soubojů pak mohli sledovat diváci Tour de France 1979. Obhájit červenou lucernu se vydal domácí Philippe Tesniere, odrážet ale musel velkou konkurenci od rakouského cyklisty Gerharda Schönbachera. Pro oba bylo dojet poslední hlavním cílem celé Tour – Schönbacher bude později popisovat, jak vedení jeho stáje nebylo spokojené s publicitou, která se týmu dostávala, a tak dostal za úkol získat alespoň nějaké ocenění. Jejich souboj došel tak daleko, že když Tesniere zastavil, aby si ulevil, Schönbacher slezl z kola také a čekal. Jejich soupeření nakonec rozsoudila až etapa číslo 21 a 49kilometrová individuální časovka v okolí Dijonu.

Oba závodníci v ní museli předvést všechny kvality, které zdobí uchazeče o červenou lucernu, tedy především znalost taktiky soupeře a odhad rychlosti vítěze etapy. V časovce si pro svůj druhý triumf na Tour letěl Bernard Hinault a Tesnierovou chybou bylo, že podcenil jeho rychlost. Do cíle dorazil o více než čtrnáct minut za slavným "Jezevcem" a skončil o 53 sekund mimo časový limit. Schönbacher jel naproti tomu o něco rychleji a o 47 vteřin se do povolené ztráty vešel.

Mohl tak pokračovat a získal svou první lucernu, kterou stvrdil dalším vítězstvím o rok později. Tehdy to měl dokonce ještě těžší, neboť dvojici pořadatelů Jacquesu Goddetovi a Félixu Lévitanovi se loňský souboj a s ním spojené excesy vůbec nezamlouvaly.

Vymysleli tak model podobný dráhařskému eliminátoru, kdy mezi pátou a dvacátou etapou vždy vyřadili jezdce, který se v pořadí nacházel na posledním místě. Schönbacher se, obdivuhodně, dokázal i těmto nástrahám vyhnout a získal podruhé červenou lucernu. Netřeba dodávat, že Lévitan ani Goddet nebyli z výsledku příliš nadšeni.

Jak v sobě potlačit bolest

Problém, který pro ně znamenaly leckdy nedůstojné souboje, kdy se jezdci schovávali v hospodách nebo fingovali zranění, se ale nakonec vyřešil sám. Spolu s tím, jak se v osmdesátých letech výrazně začaly zvedat platy cyklistů, odpadla i ekonomická nutnost účastnit se co nejvíce kritérií. Proto už nebyl zisk červené lucerny tak důležitý z finančního hlediska a zůstal spíše věcí prestiže.

I poslední jezdec na Tour je totiž fenomenální sportovec schopný výkonů, o kterých se "běžným" cyklistům ani nesní. Každý rok velké procento jezdců Tour nedokončí a každý, kdo to dokáže, si zaslouží respekt. I když přitom skončí více než pět hodin za vítězem, tak jako v loňském roce irský cyklista Sam Bennett. Závodník německé stáje Bora-Argon 18 vstupoval do závodu s ambicemi změřit síly s nejlepšími světovými sprintery jako Mark Cavendish či Marcel Kittel.

Hned v první etapě na Utah Beach ale v závěru spadl a těžce si poranil pravou ruku, s níž musel na šití a až později se dozvěděl, že má jeden prst dokonce zlomený. Rozhodl se ale pokračovat a během tří týdnů si prošel velkým utrpením. V cíli se nakonec stal zatím posledním držitelem červené lucerny.

"Kdyby to byl jakýkoliv jiný závod, byl bych už dávno někde v nemocnici. Ale tohle je Tour a já se jen tak nevzdám," říkal v průběhu závodu. Červená lucerna tak i nyní zůstává symbolickým oceněním odhodlání cyklistů, kteří navzdory zdravotním problémům, nepřízni počasí a dalším faktorům zůstávají v nejslavnějším závodu světa.