Giro 1976: Růžový panter řádí aneb Jak Evenepoelův předchůdce bojoval o růžový dres

Belgická cyklistika má desítky velkých šampionů. Zvítězili snad na všech možných závodech po celé Evropě. Když se však zeptáte závodníků samotných, vítězství na domácích klasikách stojí neporovnatelně výše než obří třítýdenní klání. "Triumf na Tour de France? Dobře, ale co raději závod Kolem Flander…" odpoví deset z deseti Belgičanů.

Roger de Vlaeminck, Rikové I (van Steenbergen) a II (van Looy), Stan Ockers, Johan Museeuw a další, to jsou příklady tvrdého a neuvěřitelně odolného belgického (přesněji řečeno vlámského) cyklisty. Jistě, Eddy Merckx vyhrál pětkrát Tour, ale kolikrát se mu to podařilo na Flandrách? Jen dvakrát. Kam se hrabe na Museeuwa, který má doma tři trofeje.

Přesto se i tak našli závodníci, kteří vyčnívali z obvyklé představy neohrožených klasikářů, kteří letí přes kostky, ale kopec s převýšením větším než několik desítek metrů nepřejedou. Merckx byl jedním, ale Merckx byl také unikát: Kanibal s tělem, které nepatřilo do tohoto světa. Když skončil, jeho místo na trůně zůstalo neobsazené.

Tlačili se na něj ti, které dříve snadno porážel. Felice Gimondi, publikem oblíbený Ital, jehož však peloton pro jeho manýry nesnášel. Francouz Bernard Thévenet, který si ale injekcemi stresového hormonu kortizolu zničil zdraví. Netrvalo to dlouho a našli se mladí, mezi nimi "Jezevec" Bernard Hinault.

Belgičané hráli jen epizodní roli. Ano, Lucien van Impe vyhrál Tour de France, Freddymu Maertensovi se to samé podařilo na Vueltě. Jenže tu také byly skandály, jako když se Michel Pollentier nechal v roce 1978 chytit při dopingové kontrole s podivuhodným systémem trubiček a kondomu naplněného cizí močí. Představte si tu trapnost...

Belgičané se stáhli do nížin. Výjimkou mezi nimi byl mimořádně nadaný vrchař Johan de Muynck, jehož největší úspěchy nepřišly v Gentu, Roubaix, ba ani v Paříži. De Muynck se, pro belgického cyklistu vcelku netradičně, navýsost osvědčil v italských horách. Jeho vítězství z roku 1978 je posledním belgickým triumfem na Grand Tour.

De Muynckovy první úspěchy však přišly už o dva roky dříve a velkou roli v nich sehrálo stoupání Passo Manghen (2047 m n. m.).

Italská cyklistika a divoká 70. léta

Sedmdesátá léta nebyla pro Itálii dobrým obdobím, a to zdaleka nejen v cyklistice. Protesty studentů z jara 1969 postupně vyústily až ve vznik krajně levicových skupin, které organizovaly útoky na banky a policejní síly. Na akce Rudých brigád vedených Renatem Curciem tvrdě odpovídala policie za pomoci fašistických gangů.

V roce 1978 pak dojde k únosu a vraždě křesťanského demokrata Alda Mora, jehož rozstřílené tělo se najde v odstaveném autě. Italové období násilností později nazvou "anni di piombo", tedy léta olova. Cyklistika se ocitla ne na druhé, ne na třetí, dokonce ani ne na čtvrté koleji, a to doslova. Stanice RAI dokonce přestala na několik let závod vysílat.

Pro ročník 1976 ale byla zpátky. Jestliže zájem publika opadal, sportovně šlo o nesmírně zajímavé roky. "Léta nudy", kdy Merckx vítězil na jednom závodě za druhým, se totiž rychle chýlila ke konci. Na Tour 1975 jej porazil Thévenet, slavného Belgičana navíc začalo zrazovat zdraví. Byl to churavý Kanibal čekající na porážku. Na Giru se to mělo ukázat.

Jeho ústup ale zároveň znamenal příležitost. Gimondi, Thévenet, mladí Italové Francesco Moser a Fausto Bertoglio anebo právě De Muynck mu začali nakukovat přes rameno. Kromě Théveneta se také všichni seřadili na start 59. ročníku Corsa rosa, který začal hluboko na jihu – v sicilské Catanii.

Tragický i nezapomenutelný ročník 1976

A začal tragicky. V úvodní etapě na okruzích okolo sicilského města ztratil kontrolu nad kolem španělský domestik Juan Manuel Santisteban, a to ve chvíli, kdy se pokoušel dostat lídra své stáje KAS zpátky do pelotonu. Santisteban se zastavil hlavou o železná svodidla a na místě umírá.

Peloton se druhý den dohodl, že nechá zvítězit devatenáctiletého Antonia Martose coby gesto respektu k jeho zemřelému krajanovi. Jenže svůj slib závodníci nedodrželi a znechuceného Martose předjeli daleko před finišem. Giro 1976 začalo tragédií a morálně odpudivým činem. A pro některé se nemělo v dalších dnech udělat o mnoho lépe.

Roger de Vlaeminck, svérázný Belgičan, který byl jako jeden z mála schopen porazit Merckxe v době jeho největší slávy. Jenže teď se lídr týmu Brooklyn dívá, jak se na něj ve sprintech tlačí kolega Patrick Sercu a další ze závodníků týmu Brooklyn De Muynck mu dokonce v šesté etapě odjíždí a vítězí.

Brooklyn vyhrával etapu za etapou, jenže pak Sercu ve finiši vrazil do pozor nedávajícího kameramana a dalších pět týdnů strávil nikoliv na kole, ale v nemocnici. Sám De Vlaeminck získal čtyři etapy, ale zuřil. Vždyť vedení "jeho" týmu otevřeně dávalo přednost De Muynckovi, který byl v průběžném pořadí druhý jen šestnáct vteřin za Gimondim.

Navíc po první etapě v Dolomitech (den číslo 19) se už vezl v růžovém, když na italskou hvězdu najel přes čtyřicet sekund. Vedení Brooklynu se snažilo rozepře mezi dvěma belgickými cyklisty tlumit, jenže se mu to hrubě nedařilo. De Vlaeminck nebyl k zastavení, jeho láteření budilo ostatní ze spaní.

Sportovní ředitel Franco Cribiori dokonce vybral pohodového sprintera Ercole Gualazziniho k De Vlaeminckovi na pokoj. Jeho úkol? Klidnit Belgičanovy nálady. Jenže to se mu nepodařilo. "Věděl jsem, že něco chystá, protože skoro nemluvil. Býval vznětlivý, a to to ještě zlehčuji, ale toho rána se probudil v příšerné náladě," vzpomínal Gualazzini v knize Maglia Rosa britského novináře Herbieho Sykese.

"Jeho kolega vedl Giro, což on nedokázal. Na snídani mu neřekl ani slovo. Bylo jasné, že De Muynckovi nepomůže a na začátku stoupání na Passo Maghen vypadl z pelotonu. Cribiori mi řekl, ať na něj dávám pozor, tak jsem u něj zůstal. Vyjeli jsme spolu za naprostého ticha polovinu kopce, a pak prostě sesedl," říká bývalý italský cyklista.

"Jako blázen zahodil kolo do lesa a pak odběhl – přímo do toho lesa. Říkal jsem si: 'A co mám teď jako dělat?' Rozhodl jsem se běžet za ním, ale Roger běhal dobře a já ho nedohonil. Prodíral jsem se křovím a křičel za ním jako poděs, ale on prostě zmizel. Uvědomil jsem si, že je to beznadějné. Vrátil jsem se, ale všichni mi ujeli, celou etapu jsem jel sám a nakonec kvůli němu ani nestihl časový limit. Prostě bláznivý Belgičan," dodává Gualazzini.

A jak to vše komentoval vlámský cyklista? Jen poznamenal, že se cítil "unavený". Unavený byl ale také De Muynck, kterému se na Manghen nepodařilo zasadit finální ránu do Gimondiho ambicí. V další etapě pak tvrdě upadl, když se skláněl pro lahev s pitím, a jen díky pomoci Merckxe, jenž už byl dávno mimo celkové pořadí, se na Gimondiho dotáhl.

Zbývala jediná etapa, jediný den, který měl rozhodnout. Gimondi musel v 28kilometrové časovce najet na potlučeného De Muyncka, který v noci skoro nezamhouřil oka, půl minuty. V Miláně čekaly zástupy fanoušků a věřily, že se jejich hvězdě podaří vyhrát třetí Giro. A jejich prosby byly vyslyšeny. Gimondi v časovce porazil De Muyncka o 44 vteřin.

Bylo to jedno z nejtěsnějších Giro d’Italia v historii, oba soupeře v cíli dělilo jen devatenáct sekund, navíc třetí Fausto Bertoglio byl zpět jen o další půlminutu. De Muynck pochopitelně mohl být rozzlobený: kdyby nebylo vnitřních rozepří v týmu Brooklyn a kdyby mohl počítat s podporou svých kolegů, vše by třeba dopadlo jinak.

"Růžový panter" ale na růžový dres nedosáhl. Stačilo, aby mu De Vlaeminck ve stoupání na Passo Manghen, které peloton absolvoval z Molina de Fiemme, a to ještě po šotolinové cestě, podal pomocnou ruku. Sobeckost a vlastní ambice však převážily. Události z května 1976 se snad alespoň staly ponaučením pro současný peloton.

A De Muynck? Vítězství se nakonec dočkal, ale až o dva roky později. V ročníku 1978 vrátil porážku italské "armádě" a zvítězil bezmála o minutu. Nebylo to ale již v dresu jemu nepříliš nakloněného Brooklynu, nýbrž Bianchi-Faema. Tedy sestavy, v níž se sešel i se svým někdejším přemožitelem Gimondim.