Detektiv Clifton na trase Tour de France Východu

Kletby prý bývají jenom v pohádkách. Tahle ale byla velmi skutečná a nikdo ji nezlomil. Cyklistický baron, veselý král, tisíce a tisíce bílých holubic, neustálé tlachání o míru – a nic. Ne, hlavní hrdina těchto stránek opravdu neměl štěstí. V každém životě jsou vzestupy a pády, ale tenhle opravdu byl začarovaný. Není také divu, že mu říkali "prokletý cyklista".

Narodil se v roce 1934 do těžké doby. Nacisté byli na vzestupu a jen padesát kilometrů daleko od domu, ve kterém poprvé spatřil svět. Když mu bylo šest, zastřelili v Buchenwaldu jeho otce, člena protinacistického odboje. Rodina – matka a dva její malí synové – tou dobou už bydlela v Milevsku v jižních Čechách a přežívala z pomoci přátel a známých. Byl to on, kdo se kradl ven do temné noci a klepal na cizí dveře s prosbou o chléb, mléko nebo máslo. Jen málokdy se vrátil s prázdnou. Ale i to si vybralo svou daň, jak ještě uvidíme.

Pak válka skončila. Nacisté byli pryč a jediná kloudná věc, která po nich v Milevsku zůstala, bylo staré černé kolo. Stalo se středem jeho života. Svým časem neplýtval na školu, holky, fotbal ani nic jiného nepotřebného. A měl také štěstí, protože potkal člověka, který to měl v životě úplně stejně. Jmenoval se Christian Battaglia a patřil k šlechtickému rodu pocházejícímu z Battaglia Terme v italském regionu Veneto. Před třemi lety do tohoto města přijelo na návštěvu Giro d'Italia. Slavně zvítězil Diego Ulissi.

Ale Christian nežil ve slunné Itálii, i když, jak se na aristokrata sluší, i jeho domovem byl hrad. Nutno dodat, že hodně starý a notně zpustošený hrad s protékající střechou a chladem, který jako by nikdy nehodlal zmizet. Každopádně většinu oprav nedělal Christian, na to měl svoji sestru Blanku.

Oba dva byli do cyklistiky šílení, však si stačí přečíst, co o Blance napsal spisovatel Ota Pavel, když se vydala na dlouhou cestu do Švýcarska. "Pod sedlem vezla uspořádanou taštičku a v ní střevíce, mýdlo, lak na nehty a rtěnku. Jela v šortkách a proti dešti vezla z impregnované látky pelerínu podobnou kněžskému ornátu. První noc přespala mladá baronka ve stodole na slámě. Ráno si namalovala rtěnkou pusu a šla požádat hospodáře o trochu mléka. Měla úspěch." Není divu.

Christian však byl tím, kdo v rodině najezdil nejvíce kilometrů. Přesněji řečeno 935 tisíc kilometrů. Neměl žádný Garmin ani Stravu jako my ostatní, ale vše si důkladně zapisoval do svých tlustých poznámkových bloků. A také závodil. Tisíckrát stál na startovní čáře a vyhrál pouze jednou. Ale jak o tom tak přemýšlím, o to vlastně nešlo. "Jeho život připomíná askezi řeholníka, jehož prací je meditace v sedle bicyklu," výmluvně napsal novinář Petr Vizina.

Jeho další (skutečná – ta, která vynášela alespoň nějaké peníze) práce byla v továrně ve Strakonicích, kde se setkává s hrdinou tohoto příběhu, naším "prokletým cyklistou". Brzy se spřátelí a Christian dává svému mladému chráněnci rady. "Nesmíš se dívat do země, kolo je svět kolem tebe. Proto je tak krásné. Jestli to necítíš, nejezdi," říká mu.

Šlape dál

Kolo se stává vším. Ve Strakonicích se setkává s Janem Veselým. Že jste o něm nikdy neslyšeli? No, to proto, že v době, kdy Fausto Coppi nebo Hugo Koblet zářili na Tour de France a vypadali při tom úžasně, Veselý dělal totéž za Železnou oponou. V roce 1949 vyhrál Závod míru, kterému se občas přezdívá "Tour de France Východu", a v roli kapitána dovedl československý tým čtyřikrát ke triumfu v soutěži družstev. Měl charisma, byl skromný a chytrý a mohl dosáhnout velkých věcí, kdyby mu nestála v cestě politika. Jen jeho kamarád a slavný vytrvalec Emil Zátopek byl v polovině minulého století větší hvězdou. 

Mezitím se náš hrdina stále teprve učí, jak trpět. Denně dojíždí na směnu do továrny. Vzdálenost: devadesát kilometrů ráno, to samé zpět večer. Ale stojí to za to, protože když se v roce 1952 poprvé postaví na start 272 kilometrů dlouhé klasiky Praha – Karlovy Vary – Praha/$KRON_KRONIKA/$file/KRONIKA.pdf), cítí se připraven. Je mu přitom stále sotva osmnáct a na přihlášce se musí o dva roky postaršit. Přesto všechny překvapí, když dojede sedmý. Trasu absolvuje na "dietě" skládající se z jablek a rohlíků se salámem. 

Ročně najezdí téměř pětadvacet tisíc kilometrů. Lidé ho v okolí už poznávají a soucítí s tímto mladým bláznem. Jeden chlapík obsluhuje železniční přejezd v Protivíně a vždy mu vytáhne závory, aby mohl projet. Ve Vodňanech místní pekař nechává teplé rohlíky na okně své pekárny, kdyby náhodou mladý cyklista měl hlad. Mlékaři mu ohřívají mléko na motoru své staré a dýchavičné Pragy RN. Brzy v něm už nevidí blázna, nyní si dělají starosti. Proč má dnes ráno takové zpoždění? Nestalo se mu něco? Dají mu suché oblečení, když venku leje jako z konve a z něj crčí voda. Pomáhají mu zpátky na kolo, když se klepe zimou, protože je únor a všude leží sníh. Šlape dál.

Netrvá to dlouho a dozví se o něm i v Praze. Na jaře 1953 vyhraje všechny tři nominační závody před Závodem míru a je to oficiální: na startovní čáru v Bratislavě se postaví jako jeden ze šesti členů československého týmu. Může být vůbec život sladší? Létá v oblacích, ale ne na dlouho. V první etapě odpadne a v té druhé (Brno–Praha) pro něj celý závod skončí. Do hlavního města dorazí nikoliv na kole, ale v sanitce. Jeho smůla udeří poprvé a rozhodně ne naposledy.

Po Závodu míru to je Veselý, kdo mu dá jeho přezdívku. Ne tu "prokletý cyklista", s ní až později přijde Ota Pavel. Veselý mu říká "Clifton" podle fiktivního amerického detektiva Léona Cliftona, hrdiny českých pulp fiction příběhů z počátku století. Přijde na to, když ho ve vlaku vidí číst jednu z jeho knih. Chytne se to. Odteď je Clifton a trénuje tvrději než kdy předtím. "Najel jsem 1500 kilometrů," píše si do svého zápisníku už 23. ledna 1954. Když nesedí na kole, prostě to není ono. 

V květnu je zpět na startu. "Wyscig Pokoju" tentokrát startuje v hlavním městě Polska. To bylo nacisty během povstání v roce 1944 prakticky zničeno, což je vidět na každém kroku. Závod tu je od toho, aby alespoň na chvíli dal zapomenout na ponurou realitu. A jezdci se snaží o dobrou show: první okružní etapa kolem Varšavy je pro domácí rozhodně úspěšná. Po polském 1-2 před sedmdesáti tisíci diváky na stadionu Wojska Polskiego přijíždí na šestém místě náš Clifton. V dalších dvou etapách jede také dobře a vyšplhá se na celkové čtvrté místo, než ho – opět – postihne smůla.

Píše se čtvrtý den, když padá v neutrální zóně poté, co jeden z Indů na mokré vozovce v Katovicích ztratí kontrolu nad svým kolem. Pak znovu upadne a musí v zubech měnit galusku, protože ruce už vypovídají službu. Do Vratislavi přijíždí s půlhodinovým zpožděním, jeho sny o úspěchu v troskách, ale slibuje všem, kteří jsou ochotni to poslouchat, že končit nehodlá. To se ukázalo jako dobré rozhodnutí, neboť ve Zhořelci a Berlíně dvakrát finišuje na třetím místě. V Lipsku pak Veselý vyhrává sprint a Čechoslováci nyní jedou v modrých dresech s obrázky holubic na hrudi, protože vedou soutěž národů. Konečně něco, o čem se dá psát domů!

Cliftonův dobrý závod pokračuje. Je prvním, který přejede přes vrchol "Steine ​​Wand Meerane", východní verze slavného Koppenbergu, a znovu končí třetí. Následuje ta nejdůležitější etapa, která končí v Táboře, jen kilometry od rodného Milevska. Jeho máma bude na stadionu, aby ho sledovala. Musí jí dokázat, že to všechno stálo za to! Clifton jde do úniku, za ním se jako klíště drží jen Belgičan Van Meenen. A přesně tohle dělá po většinu dne. Konečně se už v ulicích Tábora dostane Clifton pár metrů před Belgičana. Dav šílí. Pak přichází pohroma. Policista, který má ukazovat před stadionem směr, ho posílá doleva. To je ale delší cesta, a tak ho Van Meenen dotahuje, a nakonec ještě poráží ve sprintu. 

Clifton zuří a poté pláče na rameni své mámy, která se ho snaží uklidnit. Zpackaný závěr, ale závod byl jednoznačný úspěch. Československo opět vyhrává mezi týmy a on sám v Praze končí celkově osmý. Pokud by se ale nepočítal půlhodinový deficit ze čtvrté etapy, byl by právě on letošním vítězem. Je to všechno na draka.

Se zlomeným křídlem

Příští květen opět stojí na startu. Bude to jeho třetí Závod míru, ale přípravu na něj mu naruší povinná vojenská služba. Věří však, že i přesto není bez šance a možná celý závod vyhraje. Proč taky ne? Staly se už divnější věci, navíc o něm jako o favoritovi mluví i v novinách. Závod míru je v Československu velká událost, stejně jako v jiných komunistických zemích. Kolo je vozidlem dělnické třídy a cyklisté plní roli poslů míru mezi národy. Dokonce i Lenin na jednom jezdil.

Samotní jezdci si s tím hlavu nelámou a dokáží tu pohádku prohlédnout. Jde jim o slušné vybavení, jídlo a peníze na zajištění jejich rodin. A toho všeho je nedostatek. V Československu od únorového převratu vládnou komunisté, jsou to temné časy v historii země. Političtí oponenti sedí v lepším případě ve vězení, v tom horším jdou na popraviště. Lidé jsou vystrašení a chudí, zvláště od měnové reformy z roku 1953, které by se raději mělo říkat "velká krádež".

"Kdybych se je snažil motivovat slovy o míru mezi národy a slávě komunismu, všichni by se mi vysmáli nebo by mi dali pár facek," řekl později o atmosféře kapitán týmu Veselý. Ani on, ani Clifton, který si už jen svou americky znějící přezdívkou koledoval o potíže, v žádnou komunistickou utopii nevěřili. Jako většina národa museli předstírat, ale v soukromí – no, to byl úplně jiný příběh.

Zpět k Závodu míru 1955. Vše začíná v Praze, kde na Letné aplauduje třicet tisíc lidí jezdcům z celkem osmnácti zemí včetně těch z Asie a Afriky. Druhá etapa začíná v Kolíně a končí v Brně a bude to nejlepší etapa Cliftonovy kariéry. Jde do úniku a pak v něm pokračuje ve dvojici s Gustavem Adolfem Schurem, hvězdou Východního Německa a velkým přítelem Veselého (tak velkým, že po něm Schur pojmenuje svého syna). 

Je to rozhodující nástup, ale Němec v něm nevydrží dlouho – defekt. Od roku 1953 povolují týmovým vozům s náhradním vybavením jet za pelotonem, ale je jich jen pár a v dohledu zrovna ani jeden. Schur řve: 'Schei*e!' Ale nezbývá mu než čekat. Clifton mezitím trochu neochotně pokračuje, protože dobře chápe, že to bude mít velmi obtížné – stíhá jej totiž skupina s dvanácti jezdci. Šlape dál.

Poslední kilometry jsou mučivé, všechno bolí. "Spát, chci spát, dejte mi všichni pokoj, to už je blbost, co dělám, jsem mrtvý únavou. Pravá noha se už citelně ozývá, jen to ne, křeč, to je potom úplný konec. Snaží se více našlapovat na druhou nohu, je jako poraněný pták, který má přeražené křídlo a chce přeletět oceán," přímo básní v Cliftonově životopise jeho autor Jan Kubec. Tentokrát ho ale o vítězství nic nepřipraví. Zvládne to a fanoušci na stadionu v Brně to vědí. V cíli je o tři minuty před pelotonem a jako bonus mu patří i žlutý dres. Celá země s ním slaví. Radost mají také přátelé doma: baron Battaglia, železničář, místní pekař i mlékaři. Klakson jejich Pragy RN si toho dne neodpočine.

Když začíná třetí etapa, je oblečený celý ve žluté. Cíl je navíc v Táboře – ve stejném městě, kde před rokem přišel o výhru vinou zmateného policisty. Chce odvetu, chce být znovu první. Jak už ale asi víte, s Cliftonem nikdy nic nešlo jednoduše. Jeho smůla udeří znovu. A tvrdě. Asi patnáct kilometrů po startu peloton dorazí do Rosic, když v mírném sjezdu uklouzne na štěrku, který zbyl na silnici. Z pelotonu je velká hromada těl a on leží na jejím dně. "Žlutý trikot vedoucího jezdce začíná blednout a ztrácet barvu… Krev prýští v nepatrných potůčkách. Krvácí také vztek? Jestliže ano, je pod ním kaluž vzteku," píše Kubec. Zvedne se, šlape, trápí se dál. V cíli v Táboře je opět bez útěchy, dorazí se ztrátou více než půl hodiny. Pracujete na něčem celý život a po patnácti kilometrech to je pryč.

V dalších dnech se snaží alespoň pomoci Veselému, který je na dosah svého druhého vítězství. Je to v jeho silách, ale Schur je na domácích silnicích silnější, a nakonec si jen tak tak zajistí své první celkové vítězství. O čtyři roky později přidá druhé a stane se legendou východoněmeckého sportu. Veselý končí na druhém místě a Československo si opět odnáší vytoužený modrý dres s holubicemi. Nikdo by nevěřil, že je to naposledy. Nikdo by také nevěřil, že dvacetiletý Clifton už znovu nedokončí Závod míru.

V roce 1956 na startu chybí: musí na operaci křečových žil, které jsou důsledkem jeho chudého dětství a (příliš?) tvrdého tréninku. V týmu není ani Veselý a schází také další z veteránů Vlastimil Růžička, který je známý svými bidony plnými rumu či slivovice. Bez nich je to prohraný boj. O to větší tlak na to se vítězně vrátit příští rok. A to je přesně ten důvod, proč se to všechno tak šeredně pokazilo.

Z pelotonu na stavbu

Veselý bude o závodě z roku 1957 uvažovat ještě o nějakých dvacet let později. "Víc jak rok jsem pořádně netrénoval, chtěl jsem ježdění nechat, byl jsem už starej, měl jsem za sebou skoro dvacet let závodění. Navíc mi nastydly ledviny, bolela mě záda, ale nemohl jsem odstoupit, řekli by: 'Ten se vymlouvá!' (...) Byla to chyba, a hlavně moje, já totiž neuměl nikdy nic odříct, to až zkušenosti mě naučily říct ne," vzpomínal po letech. Ani Clifton nechtěl jet a také to všem řekl. Ale nemělo to šanci na úspěch. Museli na start.

Byla to katastrofa. Dvě největší hvězdy československé cyklistiky se od začátku závodu vezly mezi posledními. Když konečně během osmé etapy, která končila v Berlíně, oba slezli z kola, byl z toho sportovní skandál roku. "Nebylo to nic lehkýho přestat šlapat, i když bylo daleko těžší šlapat dál. Slezl jsem z kola a vlezl jsem si jako myška do jednoho našeho auta. Moc se mnou nemluvili, byl jsem pro ně zrádce. Přirozeně, Clifton se brzy dověděl, že dál nejedu. Řekl prý: 'Teď je všechno v pr*eli!' A slezl taky. Já to chápal, dodával jsem mu na kole vědomí, že není v tom srabu sám," líčil Veselý.

"Přestali mi říkat Honzíku, Honzíčku a nahradili to slovem soudruhu a pak už mi jen vykali. Chodili jsme po Berlíně sem a tam. Start deváté etapy byl za rohem. Nešli jsme se tam ani podívat. Nepatřili jsme tam. Už jsme nebyli lidmi, ale vyvrheli," dodal. Když se vlakem vrátili domů, v Praze už o jejich provinění všichni věděli. Po ulicích se museli plížit.

Následky byly vážné. Oba dostali zákaz činnosti na dva roky, protože zradili důvěru dělnické třídy. Museli také vrátit své tituly mistra sportu. Veselý, který všechny své medaile naskládal do krabice od bot a donesl je na cyklistický svaz, začal pracovat na stavbách jako řidič kamionu. Ale tomu aspoň táhlo na pětatřicet a na konci kariéry byl tak jako tak. 

Cliftonovi však nebylo ještě ani 23 let. Ze žlutého dresu se stal jen sen, místo toho putoval bagrovat Orlickou přehradu. O třicet pět let později se toto místo stane synonymem pro vražedný gang, který dával těla svých obětí do sudů, rozpouštěl je v louhu a poté je házel z mostu do přehrady.

Události roku 1957 prakticky ukončily Cliftonovu kariéru, i když se ještě pokusil o comeback a po vypršení trestu dokonce podruhé vyhrál klasiku Praha – Karlovy Vary – Praha. Poté ho opět zradilo zdraví. Lékaři mu našli na plicích (těch "krásných osmilitrových plicích", do kterých se kdysi zamiloval Ota Pavel) skvrnu, pro kterou neměli vysvětlení. Byla to tuberkulóza? Nebo nějaká jiná nemoc? Nikdo nevěděl jistě. Ale jako cyklista skončil.

Už nikdy nejel Závod míru.

____

Cliftonovo pravé jméno bylo Jan Kubr. V roce 1955 jako dvacetiletý vyhrál v Brně po sólovém úniku etapu Závodu míru a jeden den vezl žlutý dres. Dvakrát byl členem vítězného družstva, dvakrát také vyhrál klasiku Praha – Karlovy Vary – Praha. V cyklistice pokračoval jako trenér Rudé hvězdy Plzeň, kde pod jeho rukama vyrostl vítěz šesti mírových etap Antonín Bartoníček. V polovině 70. let emigroval do NSR. Zemřel v roce 2017.

Jan Veselý by 17. června 2023 oslavil sté narozeniny. Svůj první pohár vyhrál v pražských Modřanech v závodě pekařských učňů. Jeho kariéra nabrala na obrátkách s prvními ročníky Závodu míru, který vyhrál v roce 1949. Čtyřikrát vedl československé družstvo k triumfu a sám ovládl šestnáct etap, což překonali pouze Němci Olaf Ludwig a Steffen Wesemann. Zemřel v roce 2003 v nedožitých osmdesáti letech. Za své úspěchy byl Veselý in memoriam jako první uveden do Síně slávy české cyklistiky.