Cesta na Ronde van Vlaanderen 2023

Cyklistiku jsem začal mít rád po přečtení, dá se už říci klasické, knihy Kings of the Road (1987). Její autor Robin Magowan pochází ze Spojených států a na knížce je to znát. Pomalu vysvětluje, nespěchá – tohle nějakou dobu zabere, protože žádný iniciační rituál přece nejde uspěchat. Mluví také o jarních klasikách a už ta jména vás omámí. 

Het Volk, Gent–Wevelgem, Ronde van Vlaanderen. Znělo to jako tajemná slova z Tolkienových knížek, která také otevírají dvířka do neznámých světů. V těchto se jezdí po staletých kočičích hlavách. "Pro vlámskou duši jsou kostky k asfaltovým silnicím tím, čím je poezie k próze," píše Magowan na jedné ze stránek. Je těžké se hned na místě nezamilovat. 

Zvlášť, když tuhle robustní sbírku doplňují další kusy vlámského nitra. Jsou to (bez pořadí) silný boční vítr, který dokáže zastavit vaše kroky. Krátké ostré kopce, jimž tu říkají bergy či hellingeny. Spoustu deště a piva. Farmářská krajina a traktory, které – žít Pieter Bruegel o 400 let později – by byly hlavními aktéry jeho pláten. A samozřejmě jízdní kolo. 

Byl jsem lapen a zůstanu tak asi navždy. Ale až teď přišel čas na to si vše vyzkoušet na vlastní kůži. A rovnou i se zajížďkou jen několik desítek kilometrů až za francouzskou hranici. Protože jestli se tyto dva regiony (Vlámsko a severní Francie) na něčem shodnou, pak je to sdílená náklonnost ke kočičím hlavám. 

Arenberský kozí les

Počasí jsme si s kamarádem Zdenkem vybrali kvalitní a pro tuto část Evropy typické. Prší už v našem startovním bodě na náměstí v Tournai a s přestávkami bude po celý den. Co se ale ukáže jako horší, jsou nárazy větru, které často přesáhnou hranici komfortu a zřejmě i bezpečnosti. Ale když jsi se vydal na Roubaix, tak jedeš, ať je počasí jakékoliv. Nedá se jinak.

V Arenberském lese je to srážka s místní realitou. Ty kostky jsou jako z jiného světa: každá vydlážděná jiným směrem a s mezerami, do kterých jde vložit dlaň a nachází se v nich mazlavé bláto. Potažmo zbytky trávy, kterou uprostřed sektoru právě spásává kozí stádo. Je jich padesát a mají na to ještě týden, říká nám jejich pastýř, který na zvířata dohlíží.

Necháváme je nerušeně pracovat a vydáváme se na dalších více než osmdesát kilometrů, které kopírují trasu Paříž–Roubaix. Sektorů je dvacet a navigace mezi nimi snadná, neboť trať tu již označili šipkami. Na úseku Johna Degenkolba, který finančně zachránil místní juniorský závod, si zadělávám na artrózu. Na dalších si ji potvrzuji.

Těžko to k čemukoliv přirovnat. Uprostřed pole, s blátem od hlavy až k patě a pomalu ve vichřici, která po ulicích městeček rozhazuje popelnice, si už člověk lépe představí, proč se závodu přezdívá Peklo severu. Z reklamní nálepky se vyloupne cosi, co odpovídá právě prožívanému zážitku. Přesto všechno jsem na kole ještě nezažil zábavnější den.

Vytočit zatáčky na Carrefour de l’Arbre už jde s vypětím všech sil. Zamrzí nás, že hostinec Arbre, který dal sektoru jméno, je zavřený a jen rostoucí rajčata za okny prozrazují, že slavný domeček někdo obývá. A pak už je to do Roubaix na místní velodrom jen kousek. Dvakrát tu Zdeněk Štybar finišoval o vítězství a pokaždé porážka bolela.

Příští neděli, kdy se pojede 120. ročník Paříž–Roubaix, to na dráze bude vypadat jinak, v pátek v podvečer jsme tu ale jediní cyklisté. Mezi klopenými zatáčkami právě probíhá fotbalový trénink. Když se někdo netrefí, vracíme míč. Na tohle místo se ale fotbal nehodí, patří jinému sportu. 

Ronde van Vlaanderen Sportive

Robin Magowan, o kterém jsme mluvili na začátku, píše o kostkách (tzv. kasseien) coby křehké poezii oproti utahané asfaltové próze. Na Ronde van Vlaanderen nejsou v tak žalostném (pokud to je to správné slovo) jako za hranicí ve Francii, přidává se tu ale jejich sklon coby poměrně zásadní parametr náročnosti. 

Nejobávanějším místem přitom není Oude Kwaremont, kde letos Tadej Pogačar rozpoutal svůj detonující nástup. Není jím ani Paterberg se svou dvacetiprocentní pasáží, která ale vede až po vzorově vydlážděném povrchu. Ne, je jím samozřejmě Koppenberg. Nic z celé trasy nekřičí: "Tohle je vono!" tak jako těch několik stovek metrů.

Rozhodli jsme se vyzkoušet si "základní" část trasy, okruh dlouhý 75 kilometrů se všemi zásadními bergy, na vlastní kůži. Závod to umožňuje, neboť v sobotu – den před samotným závodem – nabízí možnost tzv. cyclosportive, tedy projetí trasy na již uzavřených silnicích a s vyfasovaným startovním číslem. To moje je hezké: 14141.

V naší skupině se na rekordy nehraje, tady jde spíš o to vyjet nahoru bez sesednutí. Z televize to možná vypadá snadno, ovšem realita je jiná. V kopcích je to díky množství účastníků navíc vcelku solidní tlačenice a vyhýbat se někomu na hrubých a zmáčených kostkách Koppenbergu, neboť pršet nepřestalo, to leží až za hranou mých schopností. 

Na padesát metrů jsem nucen sesednout, pak se znovu rozjíždím. Neberu to jako porážku, tohle je nerovný souboj. Koppenberg v každém případě očekávání nezklamal a pohled zdola si budu pamatovat dlouho: vypadá to, že žádná cesta nemůže stoupat tak příkře, že to zkrátka fyzikálně není možné. A ono je.

Pak už přichází sektory v rychlém sledu. Mariaborrestraat zneklidní klesavým profilem, Berg Ten Houte zase svou až nesmyslně strmou zatáčkou. Na Oude Kwaremont míjíme postavené VIP stany a hledáme si stopu v asi nejzablácenějším úseku ze všech. Na Paterbergu pak podruhé sesedám, když už si skoro začínám myslet na to, že by mi to tentokrát mohlo dát až nahoru. Kolega z pelotonu ale zavrávorá a je po nadějích.

A pak už jen závěrečných čtrnáct kilometrů časovky zpět do Oudenaarde. Některým se nová (od roku 2012) podoba Ronde van Vlaanderen nelíbí a rádi by přivítali zpátky finále s Muur van Geraardsbergen. Třeba se i dočkají, protože podoba flanderského závodu rozhodně do kamene vytesaná není a v průběhu let se podstatně měnila.

Za nás to ale bylo velmi zábavné odpoledne, které nepokazí ani kumulující se technické problémy. Moje kolo tenhle víkend dokončí bez přední brzdy, asi se čtyřmi převody a cukajícím levým pedálem, který nevěstí nic dobrého. Ale říkám si, že pokud zvládlo přejet tohle, zvládne už všechno.

Traktorland

Traktory, další věc, bez které si tuhle oblast několika málo stovek kilometrů čtverečních nelze představit. Jeden z místních favoritů, za týden dvaatřicetiletý Yves Lampaert, se s nimi často nechává fotografovat. V pelotonu má dokonce přezdívku "John Deere", což může trumfnout už jen jeho týmový kolega Tim Declercq. Neboli "El Tractor".

Že je tu cyklistika do velké míry sportem farmářských synů a dcer, ukazují také záběry z dokumentů "za oponu", které z let 2016–2020 nechali organizátoři zhotovit. Krátce řečeno, takto dobré cyklistické filmy ještě nikdo jiný nenatočil, což platí i po nedávné sérii z dílny Netflixu.

Druhý z pětičlenné řady se věnuje mimo jiné Frederiku Backaertovi. Kamera ukazuje jeho rodiče, kteří závod sledují v obývacím pokoji na své farmě. Otec si stěžuje, že už chtěl dávno hospodářství předat synovi, ten ale místo toho jezdí na kole. Když se však přesunou přímo k trati, je i na seniorovi vidět lehké dojetí. "Támhle jede Frederik!"

Symbolickou tečkou, na kterou si občas vzpomenu, je samý závěr dokumentu. Backaert junior z cíle v Oudenaarde telefonuje rodičům, ať jej do města přijedou i s jeho kolem vyzvednout. Chvíli se domlouvají na tom, na které křižovatce na ně bude čekat. Pak rodiče zavírají vstupní bránu a vyráží na cestu. Cyklistika je kouzelný sport. 

Možná tak jedna z cest do vlámské duše vede přes zemědělské stroje. Strávil jsem dny (a týdny) před odjezdem farmařením ve hře Farming Simulator 22. V ní se hráč stane majitelem hospodářství, o které se musí všemi způsoby starat. Krajinu opravdu asi nejlépe poznáte, když se staráte o její plody. Zmulčovat, zkultivovat, odstranit kameny, zasít, zválcovat, zplečkovat, dvakrát pohnojit. Sklidit.

Můžu tak říct s čistým svědomím: je to dřina. Mimochodem, velkým příznivcem hry je současný mistr světa v časovce Tobias Foss, který ale na svůj debut na Flandrech čeká. Kdyby se ho jeho tým Jumbo-Visma nebál nasadit, možná by se velkého vítězství konečně dočkali. Takhle ale nic. A Frederik Backaert? Ten už závod sleduje také zpovzdálí. Pokud jej tedy zrovna není potřeba na traktoru.

Ronde van Vlaanderen Elite

Ve vlámské části Belgie se vžilo pojmenování "flandrien". V první polovině minulého století se tak začalo říkat místním jezdcům. Byli na sebe i na ostatní tvrdí. Trénovali za každého počasí. Neříkali o sobě, že jsou hvězdy. Vyrazili trénovat ve tři ráno nebo v deset večer, bylo-li potřeba. A ze všeho nejvíce: nikdy se nestěžovali.

Za "ukázkového flandriena" byl považován Briek Schotte, rodák z vesnice Kanegem, která leží v samém středu trojúhelníku Bruggy–Gent–Kortrijk. Schotte vyhrál Flandry v letech 1942 a 1948, na startu nechyběl dvacet let v řadě a se závodem se pojí i úplný závěr jeho života, neboť zemřel v den ročníku 2004.

Schotte měl pro cyklisty jednu radu. Zní takto: "Šlapej do té doby, než zapomeneš, z jaké vesnice jsi." Zajímalo by mě, co by Schotte říkal na letošní vítězství Tadeje Pogačara. Protože jestli pro něj a jeho generaci byla cyklistika hlavně dřinou, připadá mi, že Slovinec si s něčím takovým hlavu neláme. V jeho podání působí vše nepochopitelně lehce.

Tak jako na Paterbergu, ze kterého sledujeme závěrečné pasáže závodu. Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si představoval. Obří porce hranolků s tatarkou. Všudypřítomné bahno, se kterým s přibývajícím časem a počtem vypitých piv začínají mít místní čím dál větší problémy. Jeden místní flandrien se téměř napíchne na hrazení, druhý nám pod nohy sjede z rozkládací židle. Ale prý v pohodě.

A Pogačar letí. Je mi v tu chvíli zřejmé, že tu rychlost nelze od televize ocenit, protože ji nelze plně ocenit ani ze vzdálenosti dvou či tří metrů. Tohle je zkrátka nutné vyzkoušet na vlastní kůži: pocit plavajícího kola pod sebou, které sklouzává po rozmatlaném bahně, a strach z toho, že se v prudkém srázu zastaví a vás čeká nemilosrdný pád. Který samozřejmě bolí víc na duši než na těle.

Ovšem ne že by něco z toho Slovincovi hrozilo. Paterbergem vyletí, jako by tam ani žádný kopec nestál. Mathieu Van der Poel vypadá podobně, ale po něm už se rozdíly zvětšují. Nejlépe promlouvají grimasy. Pidcockova tvář je ztělesněná agonie, a nakonec se propadne, naopak třeba Alexander Kristoff udrží svou fenomenální sérii a dokončí své dvanácté Flandry, ve kterých nikdy neskončil hůře než osmnáctý. Mám k němu čím dál větší respekt.

"Nejchladnější Flandry, jaké si pamatujeme," notují si v novém díle mého oblíbeného pořadu The Cycling Podcast novináři Daniel Friebe a Lionel Birnie. "To je prostě Pogiho počasí," dodávají s odkazem na to, že slovinský vítěz má podobné podmínky mnohem raději než horké dny. Teplota se v neděli držela někde okolo sedmi stupňů a my si ji užijeme ještě zbývajících čtyřicet kilometrů až na nádraží do Gentu.

Cestou míjíme autobus Pogačarova týmu UAE Team Emirates, který vytrubuje cyklisty. V něčem mě to nepřekvapí: nadmíru sympatický jezdec, nepříliš přívětivý tým. Ale náladu nám to nekazí. A na poslední půlhodinu i – vůbec poprvé – vysvitne slunce. V Gentu ještě rychle zahnat hlad ve snad jediném otevřeném bistru a honem na spoj do Prahy. 

Ani by mi nevadilo zůstat a hledat si dál cestu dlážděním, kterému se tu, jak nás poučí jeden místní cyklista, neříká kočičí hlavy, ale hlavy dětské. Asi opravdu jiný kraj, jiný mrav. A je mi už jasné, že tenhle je moje krevní skupina.