BLOG: Pogačar je zpět. A lepší než kdy dřív
Vyhrál v pondělí, vyhrál ve středu a co ve čtvrtek? To zvítězil znovu. Tadej Pogačar vstoupil do nové sezony způsobem, pro který se těžko hledá paralela. A soupeři marně lapají po dechu.
Znáte počítačovou hru Pro Cycling Manager? V ní se taková vítězná šňůra, kterou v těchto dnech zažívá Tadej Pogačar, občas podaří. A ani pro to nemusíte být příliš zdatným hráčem. Jenže mezi sportovní hrou, kde se cyklisté posouvají klikáním myši, a reálnou cyklistikou, je přece jen pořádný rozdíl. Alespoň se to tak zdálo.
Čtyřiadvacetiletý Slovinec začal novou sezonu na španělském gravelovém závodě Jaén Paraíso Interior – a vyhrál po 36 kilometrech sólojízdy, kdy navíc musel ještě řešit defekt. Ve Španělsku zůstal a hned ve středu si připsal další triumf, tentokrát v úvodní (a nejtěžší) etapě závodu Kolem Andalusie. Poté, co 12 kilometrů před finišem detonoval skupinu favoritů.
Nebohý kolumbijský vrchař Santiago Buitrago byl tím jediným, kdo s Pogačarem dokázal na chvíl jet. Vydržel ale jen zhruba 200 metrů, pak se na prudce stoupající silnici málem zastavil. Vypadal jako běžný cyklista, který přecení své síly a bolestně zjistí, že takovým tempem to nepůjde. Mezi oběma cyklisty zel rozdíl třídy. Možná i dvou.
Stejně tak jako mezi Pogačarem a zbytkem startovního pole, které v Andalusii čítá hvězdy jako Enric Mas (druhý na loňské Vueltě), Mikel Landa (slavný baskický vrchař) nebo Carlos Rodríguez (vycházející španělská naděje). Jenže oproti dvojnásobnému vítězi Tour de France všichni působili – tak trochu – jako ve zpomaleném filmu.
Jako Merckx, anebo ještě lépe
Ve čtvrtek přišel třetí Pogačarův závodní den v tomto roce. V dlážděném stoupání k pevnosti ve městě Alcalá la Real byl znovu první, i když tentokrát mu Mas byl o něco důstojnějším soupeřem a odpadl až na poslední stovce metrů po hrubých kočičích hlavách. Tři dny, tři vítězství. A vypadalo to, že pomalu bez zadýchání.
Pokud navíc přičteme dva poslední závody loňského roku (italské vrchařské podniky Tre Valli Varesine a Il Lombardia), čítá ta šňůra dokonce pět položek. V silniční cyklistice, kde závodí více než 150 jednotlivců a vyhrát může jediný z nich, je to nebývalá bilance. Kromě pár sprinterů a klasikářů – jako byli Dietrich Thurau (1977), Freddy Maertens (1977) a Alessandro Petacchi (2005) – ji dokázal snad jen Eddy Merckx. Před jednapadesáti lety.
Tehdy ale cyklistika vypadala podstatně jinak: rozdíly mezi závodníky byly o dost větší, navíc Merckx jedno z vítězství přidal v závodě dvojic Trofeo Baracchi a další ve zdvojené etapě (a/b) ve Švýcarsku. Je zbytečné oba srovnávat, ale představuji si, že stylem, jakým Pogačar momentálně "kosí" své soupeře, porážel Merckx své vrstevníky na přelomu 60. a 70. let.
Celá situace ale může mít také svůj rub, negativní stránku. Mnozí se ptají – není Pogačar v takové formě příliš brzy, dávno předtím, než přijdou vrcholy sezony? Jenže které? Slovinec je favoritem na obhajobu svého loňského triumfu na Strade Bianche (březen) a po svém minulém představení i na vítězství na Flandrách (duben).
Závod za sluncem
A pojede pochopitelně i Tour de France, vlastně jediný závod, kde má po loňské porážce z rukou Jonase Vingegaarda co dokazovat. Přitom právě kontrast se skromným Dánem by nemohl být větší: od loňské Tour vyhrál jen dvě etapy v Chorvatsku a letos ještě nezávodil. Debut jej čeká až za týden také ve Španělsku, a to na závodě O Gran Camiňo.
Poté už by se oba sokové měli utkat na závodě, který v dřívějších letech – dávno před současnými blízkovýchodními podniky a v době, kdy například aktuální Andalusie ještě přitahovala pouze domácí cyklisty – sloužil jako otvírák sezony. Jde samozřejmě o Paříž-Nice, slavný "Závod za sluncem", jehož historie je jen o třicet let kratší než ta Tour de France.
Vingegaard, který v kariéře vyhrál jen dvě celková pořadí etapových závodů, jej začne jako jedna velká enigma. Pogačar jako šampion, jehož je takřka nemožné zastavit. V den úvodní etapy (5. března) také už na svém kontě bude pravděpodobně mít více než padesát profesionálních vítězství. Aktuálně je totiž na čísle 49.
Myslím, že žijeme v cyklisticky výjimečné době. Cyklokrosovým závodům vládnou dva z nejtalentovanějších jezdců, kteří kdy žili. Oba, Mathieu van der Poel a Wout van Aert, své mistrovství ukazují také na silnici – a se značnými úspěchy. Dominuje tu ale někdo jiný. Vyrůstal ve slovinské vesnici Komenda, kterou obývá ani ne 900 lidí, a je mu čtyřiadvacet let.
Na kole v současnosti jezdí s takovou grácií, že by své silničářské soupeře porazil snad i na tom cyklokrosovém.
