Ve stínu velkoklubů. Pět evropských týmů, které se letos vyplatí sledovat

Jeden z historicky nejúspěšnějších anglických klubů v letošní sezoně vstupuje do nové éry. Celek z Goodison Parku se sice drží mezi širší špičkou a dlouhodobě se prezentuje sympatickým fotbalem, trofej mu to ale nepřineslo už dlouhých 21 let. Nový íránský majitel Farhad Mošírí by ale právě to chtěl změnit a dostat Everton zpět na vrchol.

To nebude pro Blues vůbec jednoduchá úloha, vedení klubu se ale před sezonou podařily velice dobré tahy. Everton sice neinvestoval obrovské prostředky na hráčské posily, byť na Merseyside přišli Bolasie, Williams, Gueye či Stekelenburg. Mnohem větší úspěch se ale Evertonu podařil s angažováním trenéra Ronalda Koemana, který má za sebou dvě skvělé sezony v Southamptonu, a hlavně s příchodem žádaného skauta Leicesteru Steva Walshe, jenž objevil dříve neznámé opory Kantého či Mahríze.

Everton opustil velký talent na stoperu John Stones, v klubu ale zůstaly ofenzivní hvězdy včetně té největší Romela Lukaka. Zápasy Blues byly sice loni často mimořádně atraktivní a plné branek, tým měl ale velké problémy v obraně, což by právě příchod Koemana mohl změnit. A už začátek sezony naznačuje, že by se s Evertonem letos rozhodně mělo počítat v boji o vytouženou Ligu mistrů. Ze tří utkání Koemanův výběr vybojoval sedm bodů a nezaváhal proti papírově slabším soupeřům.

I když Sevilla potřetí v řadě ovládla Evropskou ligu a měla by tak patřit k evropské smetánce, má mimořádně těžkou úlohu. Každé léto se musí vyrovnávat s četnými odchody a letos byl exodus opět obrovsky početný, když odešla polovina základní sestavy včetně Krzychowiaka, Gameira, Cokeho či Evera Banegy. Rovněž pryč z jihu Španělska zamířil i talentovaný trenér Unai Emery, který převzal Paris Saint-Germain.

Jednoho člověka ale prezident José María del Nido nechce pustit za každou cenu - svého sportovního ředitele Monchiho. Nikdo v Evropě zřejmě nenahrazuje hráče tak dobře, jako právě tento muž. A je velice pravděpodobné, že až si změny sednou, bude Sevilla znovu daleko v evropských pohárech.

Ke všemu by letos měla hrát ještě pohlednější fotbal, než tomu bylo v posledních letech. K týmu přišel nový kouč Jorge Sampaoli, který dovedl Chile k prvnímu titulu v historii na Copa América a pokračoval v odkazu Marcela Bielsy, jenž právě z Chile vytvořil zřejmě nejatraktivnější národní tým současnosti. Sampaoliho rukopis se ukázal hned v prvním zápase Sevilly v sezoně, když v bláznivém zápase zdolala Espaňol 6:4.

Ve francouzské lize bylo už od začátku března jasné, kdo si zajistí titul. Boj o Ligu mistrů byl ale vyrovnaný až do posledního kola. A na příčkách zajišťujících předkolo Champions League loni dlouho figuroval i odepisovaný a v posledních desetiletích poměrně průměrný tým Nice. Mužstvo, které během uplynulých čtyř let vybudoval trenér Claude Puel, ale žádným nevýrazným celkem nebylo, naopak se prezentovalo líbivým a ofenzivním fotbalem.

V tom budou chtít v Nice pokračovat i letos, byť už bez samotného Puela, který odešel do Southamptonu. K lepšímu zamířily i opory, a to většinou zadarmo, což Nice ztížilo posílení kádru. Kapitán Mendy by měl nahradit Kantého v Leicesteru, Ben Arfa po letech paběrkování loni konečně prokázal, že jeho velký příslib by přece jen mohl být naplněn. Od letošní sezony tomu ale bude už v PSG.

Nice však nemusí věšet hlavu. Klubu se podařilo ulovit respektovaného kouče Luciena Favreho, který z Mönchengladbachu vytvořil tým širší německé špičky a dostal tradiční velkoklub zpět po dlouhých letech dvakrát do Ligy mistrů. Stejně jako Puel i Favre preferuje náročný a atraktivní styl fotbalu, navíc se mu podařilo na jih Francie přivést slibné opory včetně Danteho z Wolfsburgu, ale i řady mladých talentovaných hráčů v čele s Lusambou, Cyprienem či Walterem Benítezem.

Klub má navíc do dalších let velký potenciál vzhledem k tomu, že sídlí v moderním stadionu ve velkém městě, které přitahuje další investory. Pozornost si Nice zaslouží i kvůli svému dresu. Tradiční červenou a černou nahradí bílá bez sponzora, zato s motivem, který uctívá památku mrtvých z červencového teroristického útoku. A že jej hráči reprezentují důstojně, ukazují i dosavadní výsledky - první dvě utkání Nice dvakrát ovládlo 1:0.

Je poněkud absurdní označovat Inter za celek, který by měl být ve stínu velkoklubů. Realita milánských klubů posledních let je ale neúprosná. Jediný zápas evropských pohárů, který loni San Siro hostilo, bylo finále Ligy mistrů. Letos na mezinárodním poli reprezentují jednu z výsp italského fotbalu alespoň Nerazzurri, oba kluby ale doufají, že současné tristní výsledky by se do příštích let měly obecně změnit k lepšímu.

Velký podíl by na tom měli mít čínští investoři, kteří už převzali právě Inter, a k podobnému výsledku směřují i jednání s městským rivalem AC Milán, byť zde se mnohé odvíjí od nevyzpytatelné vůle Silvia Berlusconiho. Oba kluby každopádně před sezonou přivedly nové trenéry a změny by měly alespoň na základě angažovaných jmen v obou případech spět i k lepšímu fotbalu. Rossoneri by měl pozvednout Vincenzo Montella, Inter zase Frank de Boer.

Lepší potenciál má momentálně právě tým nizozemského kouče. Ten sice na přípravu neměl mnoho času, klub převzal nedlouho před začátkem sezony poté, co byl odvolán Roberto Mancini. Navíc Inter vůbec v sezoně nezačal dobře, prohrál 0:2 v Chievu a doma jen remizoval s Palermem, které by mělo hrát o záchranu. Ve prospěch De Boera ale hovoří reputace jednoho z nejtalentovanějších koučů kontinentu. S Ajaxem vybojoval čtyři tituly v řadě, což se ještě žádnému trenérovi v Nizozemsku nepodařilo.

Inter také výborně posílil kádr - do týmu přišel skvělý špílmachr Ever Banega a Joao Mario, Candreva i Brozovič, kteří se ve výborném světle předvedli na letošním Euru. Do kádru přichází i jeden z největších ofenzivních talentů brazilského fotbalu Gabigol, v týmu navíc zůstal kapitán a další kanonýr Mauro Icardi. Ne nadarmo přiřkl italský tisk Interu pozici týmu, který po Juventusu v Serii A posílil nejlépe a mohl by jej i nejvíce ohrozit.

Když se Leverkusen v bundeslize krátce po zimní přestávce utkal s Bayernem, nebyla z toho zrovna atraktivní podívaná. Oba týmy se na hřišti vymazaly, a tak zápas skončil bezbrankovou remízou. Svěřenci Rogera Schmidta ale potvrdili, že jsou pro Guardiolův výběr jedním z nejnepříjemnějších soupeřů, a těch pro Bayern v posledních letech v německé nejvyšší soutěži příliš mnoho nebylo.

Herní pojetí Leverkusenu možná ani letos nebude úplně lahodit oku diváka. V Evropě je ale málo týmů, které by principy moderního pojetí presinku posouvaly tak daleko, jako právě Schmidtův tým. "Leverkusen nezaparkoval autobus, jako to dělají jiné týmy. Autobusu Bayernu úplně zablokoval výjezd z garáže," napsal po utkání novinář Raphael Honigstein. "Výkon ale ukázal na to, jak velká práce a taktické schopnosti jsou potřeba k tomu, aby tento ze zásady riskantní přístup fungoval i proti jednomu z nejlepších kombinačních celků."

Leverkusen v Německu nepatří mezi příliš populární a ani tradiční velkokluby, celek vlastněný farmaceutickým gigantem Bayer je ale od přelomu milénia stabilně na špičce bundesligy. A mnoho nenasvědčuje tomu, že by se na tom letos mělo něco měnit. Klub má výborný skauting po Evropě i v Jižní Americe, přivádí mladé hráče a je smířen s pozicí přestupního klubu. Zdali dokáže udržet pohromadě svůj nadějný kádr, je tedy otázka - kdyby ano, možná by se nemusel spokojit jen s místem v elitní čtyřce a téměř každoroční účastí v Lize mistrů.