Petráčkova cesta za zlatem: 50 metrů v bazénu a 25 let s handicapem

Pětadvacetiletý Arnošt Petráček z jihočeského Jankova se narodil bez pažních kostí a s vykloubenými koleny. Chodí jen díky dvěma těžkým operacím, které podstoupil ještě v dětství. Maminka přitom nic netušila. Až do porodu. "Říkal jsem jí: Možná bychom měli přemýšlet i na druhou stranu, než že to je neštěstí. Řekli jsme si: No tak co, zkusíme ho naučit to, co umíme my," vzpomínal Arnošt Petráček starší.

Plaváním to začalo

Co si manželé Petráčkovi slíbili, dodrželi. Provozovali penzion na Lipně s krytým bazénem. Přišlo jim proto přirozené naučit Arnošta plavat. Ale jak na to? "Vlezli jsme s manželkou do bazénu a zkoušeli jsme, jak by mohl plavat bez rukou. Připažili jsme a říkali jsme – to se nedá, tak snad na zádech a kopat jakoby znak. A pak se nám najednou Arnošt položil do vody a začal vlnit, vlnit celým tělem, jak dneska plave," popsal Arnoštův otec.

V bazénu byl jako ryba ve vodě. Bez pomoci plaval už ve třech letech. A jeho rodiče šli ještě dál. Koupili mu tříkolku, a když zjistili, že mu to jde, naučili ho jezdit na kole. Další výzva? Lyže. "Já jsem ho na lyžích vozil na zádech, pak jsem ho vozil před sebou, a pak jsme ho pustili na špagátě dolů, řekli jsme si – nedá se to vzdát," řekl Petráček starší.

Dnes Petráček junior řídí sám i auto. Studuje vysokou školu a rád by pracoval v marketingu. V rodičích má tu největší oporu. "Jsem hrozně rád, že takovýhle rodiče mám a že vlastně celý ten můj život se mnou procházejí se vším," uvedl úspěšný paralympionik.

V sedmi letech nastoupil do plaveckého klubu tělesně postižených a začal závodit. V patnácti se dostal do české reprezentace a přivezl stříbrnou medaili z mistrovství světa. "Mám svoje heslo – voda je můj život, protože bazén, voda, tréninky, závody mi hrozně daly, pomohly k přemýšlení do osobního života," uvedl Petráček.

Společná osmiletá pouť

"Arnošt oproti jiným závodníkům, a to i oproti zdravým závodníkům, má tu výhodu, že je hrozně cílevědomý a hlavně ví, co chce, a jde si za tím," shrnul Arnoštův trenér Jiří Filip.

Se svým koučem se fenomenální plavec seznámil po své první paralympiádě v roce 2008. V Pekingu mu medaile uplavala o jedno místo. Trenéři se u něj do té doby střídali. Až v trenéru Filipovi našel sedmnáctiletý plavec pomocnou ruku, kterou hledal. "Jirka Filip, když jsem k němu přišel, vůbec nevěděl, co se mnou má dělat, jak mě má trénovat. Měl strach, aby mi neublížil, aby něco nepřepískl," prozradil Petráček.

"Je to strašně složité, protože každý paralympionik má trošičku jiný handicap a s každým tím paralympionikem se pracuje úplně jinak. Bylo osm let dlouhé trnité cesty poznávání, vymýšlení, přemýšlení o technice, o různých cvičeních," přiblížil Filip.

Jedna nebo dvě zlaté...

Na paralympiádě v Londýně 2012 doplaval Petráček pátý. Teprve až letos proměnil své úsilí v tak cenný kov. Zlatá medaile však není oceněním jen pro něj. "Ten nejlepší okamžik, který jsem si za celých osm let odnesl, bylo vlastně to, když odcházel z vyhlášení a potkal se s rodiči, objímali se. Protože pro rodiče to bylo zadostiučinění za celých těch 25 let, co se mu věnují," popsal Filip.

Od rodičů dostal Arnošt ještě jednu zlatou medaili. Koupili ji v Riu na pláži jako pojistku, kdyby nevyhrál. Je otázkou, která z těch dvou medailí je vlastně ta cennější. "Když se rodiče někde pohybovali, vždycky mě brali s sebou, nikdy mě někomu nenechali. Jezdil jsem s nimi na dovolené, jezdil jsem s nimi na přátelská setkání, jezdil jsem s nimi na návštěvy, takže všude mě tahali sebou a za to jim patří obrovský dík," dodal zlatý Petráček.